Portské v Paříži - Špunti v ráži. Díl druhý

Podle mapy jsme zaměřili hotel a celkem bez problémů se propletli spletitými uličkami centra Paříže, až k místu, kde se nachází. Celou cestu bylo jasné, že zaparkovat nebude úplně snadné, všechna parkovací místa byla obsazena, nehledě k tomu že všechna jsou zahrnuta do jakéhosi systému placeného parkování, které je na kartu, kterou vám vydají bůhví kde. Vyložili jsme tedy zavazadla a po krátké poradě bylo rozhodnuto, že dvě posádky ve složení Salám + Pračlověk a Óňa s Ondrou pojedou hledat parkování někam mimo centrum. My ostatní jsme se ubytovali v hotelu a začali zkoumat okolí.

Hostel u tří kachniček.

3 ducks není hotel, jak jsem výše mylně uvedl, nýbrž klasický levný hostel, kde můžete bydlet za pár Euro, narazit na spolubydlící z celého světa , a pokud nečekáte jakýkoli náznak pohodlí a luxusu, tak se i dobře vyspat. Hostel u tří kachen leží v samém centru, kousek od něho je zastávka metra a pěšky je to k Eiffelovce sotva deset minut. Pokud pomineme problémy s parkováním, tak je to naprosto ideální místo k nocování. Ubytovali jsme se do tří 4-lůžkových pokojů. Pokoje byly jako klícky. Tedy ne až zase tak uklizené, ale tak malé. Dvě palandy v místnosti zabraly většinu prostoru a zbyla pouze úzká ulička a asi 1 metr čtvereční na stolek. Hostel 3ducks je taková zvláštně členěná a velmi stará budova s malým dvorem uprostřed, z něhož vybíhají schodiště do prvního patra, kde se nachází většina pokojů. Do dvora se vchází recepcí, která je zároveň hotelovou internetovou kavárnou, barem a výdejnou snídaní. Na všech pokojích, chodbách a zdech visely varovné nápisy zakazující kouření na pokojích a konzumaci jakéhokoli vneseného alkoholu. Jediný alkohol, který se zde mohl popíjet, byl ten z hostelového baru. No nakonec ta pravidla zase tak hustá nebyla a vynalézaví češi v čele s Deníky dokázali vše předělat k obrazu svému. A dalo se spát i na záchodech.

Objev portského vína

Na hotelu se nám na ty čtyři parkovače nechtělo čekat a tak jsme se vypravili na průzkum okolí. Hned u hostelu jsme narazili na sámošku Franprix, což je zhruba ekvivalent naší jednoty, vrhli jsme se mezi regály a jali se zkoumat zdejší tovar. V košíku se postupně zjevovaly sýry, bagety, vínko… Prostě ty dobré francouzské pochutiny. Když v tom jsem v regále s vínem nalezl sekci určenou portskému vínu a po letmém přepočítání cen usoudil, že je zhruba dvakrát levnější než u nás. Portské jsem do té doby pil asi dvakrát v životě a z matných vzpomínek jsem věděl, že je to lahodný nápoj. Láhev byla asi za 6 Euro a nešlo odolat ji nekoupit. Po nákupu jsme pokračovali k Eiffelovce, cestou se občerstvovali křupavou bagetou a portským vínem a bylo dobře. Široké bulváry lemované alejemi platanů, fasády budov zdobené plastikami a balkony s ozdobně tepanými zábradlími. Paříž mne chytla na první pohled. Došli jsme k Eiffelově věži, kterou jsme měli takřka celou dobu od hotelu na očích, a chvíli poseděli na lavičkách přímo pod její obrovskou ocelovou konstrukcí. Chtěli jsme počkat na Deníky, Pračlověka a Ondru, neb se brzy měli vrátit z parkovací akce.

Eiffelovka

Od kluků ale přišla zpráva, že je parkování natolik unavilo, že se musí občerstvit v hospodě a tak nedorazí. My jsme se tedy po chvilce rozmýšlení rozhodli věž zdolat a to po schodech, neboť výtah je pro lamy a navíc stojí hodně Euro, 600 schodů taky ještě nikdy nikoho nezabilo… Takže jsme za potýrání svých těl na dlouhém kovovém schodišti zaplatili zhruba 4 Eura a šlo se. Pohled z Eiffelovky na Paříž z vrchu mne oproti pohledu z ulice dost zklamal. Obrovské rozlehlé město vypadalo šedivě a fádně, do toho trocha podzimního smogu a výsledek na mne působil až skoro děsivě. Naštěstí ten pohled krásně zneutralizovala hladina portského a také pocit toho, že jsem se svými ne zcela nezakouřenými plícemi vyběhl 600 schodů. Pokochali jsme se tedy pohledem na Paříž z vršku, poctili ocelové monstrum nálepkou špuntu, fotografové vytvořili spousty snímků a šlo se dolů… Bylo okolo páté a v nedalekém louvru ten den měli studenti vstup zadarmo. Proto se někteří rozhodli poslední hodinku strávit pohledem na Monu Lisu. My ostatní jsme se rozhodli odebrat na hostel a po náročné cestě si trošku odpočinout. Cestou jsem nakoupil zásobu portského, určenou k porušení jednoho z nejzákladnějších pravidel pro hotelové hosty. Také jsme trošku zabloudili, poněvadž spletité uličky Pařížského centra nebyly zcela přehledné. Večer byl ve znamení alkoholu a únavy a karet. Konečně jsme se také setkali s parkovači, kteří právě vyhlašovali útok na zásoby hotelového baru, především pak na zásoby lahvového piva, které tím doznaly značných ztrát. A pak byla sobota a to dopíšu po neděli : - ) MUHEHE

Portské v Paříži – špunti v ráži. Díl prvý

Proč do Paříže?

Nápad vypadnout na podzim někam pryč aspoň na víkend se nezrodil poprvé tento rok. Už loni se uskutečnila podzimní výprava do Amsterdamu. Přelom Října a Listopadu je období plné plískanic a šedi, tedy nejlepší čas, zpestřit si život v kotlině nějakým výletem. Letos proto padla volba na Paříž a ještě než to všechno popíšu můžu směle prohlásit, že se tam ještě někdy vypravím a nezůstane pouze u prodlouženého víkendu.

Auto z půjčovny.

Pro cesty za hranice volívám často jednu ne zcela obvyklou formu přepravy. Již od dávno proběhlé expedice do Maroka využíváme služeb autopůjčoven. Půjčovné, pokud člověk obětuje hodinku času a projde si na internetu půjčoven více, se pohybuje na velice přijatelné úrovni. Když vyloučíte všechny organizace, které si k půjčovnému počítají ještě peníze za ujeté kilometry, příplatky za cestu do zahraničí a spoustu dalších položek, které cenu vyženou do astronomických částek, pořád se dá objevit pár takových, ve kterých s vámi jednají slušně a výsledkem je auto ve výborném stavu, zkontrolované, pojištěné a řádně připravené na to, aby vydrželo vámi avizovanou cestu. Když si to pak člověk spočítá, tak na opotřebení vlastního vozu by utratil skoro stejně a v případě vozu půjčeného jsou samozřejmostí kompletní asistenční služby a podobně. Pro výlet do Paříže jsem tentokrát poprvé zapůjčil o trochu větší vozidlo, než je klasický osobák. Původně nás totiž mělo jet 14, takže nejlepší volbou bylo zapůjčení velkého devítimístného tranzitu a jeho doplnění jedním klasickým osobákem. Do půjčovny v Kralupech nad Vltavou jsem dorazil vlakem ve čtvrtek hnedle po práci společně s Rozinkou. Objevil se tam i Pračlověk, který nás měl z Kralup vyvézt za svým autem, protože do Nymburka je odtamtud cesta pěkně spletitá a bál jsem se, že bez někoho v doprovodu bychom zabloudili a nestihli tak plánovaný odjezd v šest z Nymburka.

Cesta

Inu stalo se, co se stát muselo a my samozřejmě zabloudili i pod Pračlověkovým vedením a to několikrát. Výsledkem bylo zhruba dvouhodinové zpoždění. Naštěstí to všichni brali sportovně a tak jsme postupně na nádraží nabrali Marii s Luckou, které přijeli z dalekých Pardubic. Pak na sídlišti, kde jsem si já doběhl ještě sbalit domů věci, přistoupil Jenda s Radkou a Pračlověk, který mezitím zaparkoval své vozidlo doma. Zbývalo vyzvednout Saláma a Óňu, naše další nové členy, kteří se později během cesty dostali k hromadné přezdívce Deníci, neboť jsou oba redaktoři Nymburského deníku. S plným tranzitem jsme vyrazili na cestu něco po osmé. Dalším důležitým bodem (my intelektuálové pro toto máme výraz mýtpojnt) byl Beroun, kde jsme se měli setkat se zbytkem výpravy. Z Rakovníku se k nám totiž ještě přidali Chorche, Lucie, a její bratr Ondra, řečený Sahýk. Ano počty nesedí, původně nás mělo jet čtrnáct, nicméně počet se o dva zredukoval a tak si v Berouně Óňa přesedl k k Rakovnickým. Dalším plánovaný mýtpojntem už byla samotná Paříž. Tedy pominu-li nutné pauzy na čůrání a cigaretku. Na cestu jsme byli vybaveni vysílačkami od neúčastnívšího se Blonďáka. Zbývalo domluvit signály, abychom poznali, když bude druhé auto v nouzi, a mohlo se jet. Hranice s Německem jsme počali překonávat okolo jedenácté večerní. Do německa jsme však proniknuli takřka v až v prvních pátečních minutách. Německým pohraničníkům se totiž značně nelíbila osádka menšího z vozidel. Přesněji řečeno se jim nelíbil pravděpodobně jeho řidič Sahýk, jehož Blonďaté oči a mírně zarudlá očka zřejmě v bystrých mužích německého zákona evokovala představu drogového dealera, který právě jede zásobit vyspělý západ levným fetem z východu. Oni mužové zákona, kterým mimochodem s nástupem Schengenu do našich končin skončí jejich služba a pravděpodobně budou dělat pochůzkáře v Norimberku, se rozhodli posádku podrobit přísné kontrole. Nejprve bylo prošacováno auto, poté zavazadla a poté i osoby byly odvedeny k prohlídce do jedné z budov. My ostatní jsme to vše již z Německé strany hranice pozorovali a po překonání chmur se tomu celou dobu hlasitě smáli, což celníkům jistě neušlo. Když bylo vše vyšetřeno a prohledáno s výsledkem: Bez závad (v němčině jinak..), oddechli jsme si a jelo se dál. Zhruba po deseti kilometrech se před náš tranzit zařadilo auto, na jeho zadním okně jasně zářila červená písmena STOP a z okénka nám mávala ruka s červenou baterkou. Bylo jasné, že se jedná o dálniční policii a že ji na nás poslali samotní pohraničníci, to bylo víc než nasnadě. Další skoro půlhodinu jsme tedy strávili při kontrole našeho vozu, respektive našich dokladů, kdy se tento Simirův neméně inteligentní kolega přišel několikrát ujistit, kolik nás je, poté ještě znovu přepočítat počet našich dokladů... Nakonec nás pustili a naše cesta pokračovala. Všichni podřimovali a kilometry ubíhaly jako po másle. Zhruba v polovině se volantu chopil Salám a já se pokusil usnout. Další zpestření víceméně jednotvárné cesty po dálnicích nastalo až ve Francii. To když Salám za volantem dorazil k první mýtné bráně. Ve Francii se totiž za použití dálnic platí přímo, když po nich jedete. Na různých místech jsou umístěny tzv Peáge, kde zaplatíte a můžete jet dál. Pro nás systému neznalé to byla docela sranda. Trpělivě jsme zajížděli do nesprávných koridorů, tu pro malé osobní automobily, tu pro majitele dálničních karet... Nakonec se ale i tyto nástrahy povedlo zdárně překonat a okolo deváté ranní jsme vjížděli do Paříže. Až na malé zaváhání ihned po vjezdu do centra jsme městem projeli s přehledem a k hotelu v samém jádru Paříže jsme se dostali krásně před polednem.

Parkování v Paříži

K čemu je lidem, kteří vědí, kde je hotel, když není kam zaparkovat malý autobus a ostatně ani osobák? Tohle bude v pokračování, kterého se dočkáte během zítřka, nebo pozítří.

Bylo nebylo. Bude nebude.

Jeden týden skončil a s ním i další výprava za hranice soudnosti, začínám mít pocit, že už tak nějak nejezdím zpátky... Nicméně skončil týden, jehož první polovina byla ve znamení zaučování mého nástupce v práci a jehož druhá polovina patřila cestě CK Špunt do Paříže. Jak to všechno bylo, to popíšu v takovém obsáhlejším reportu, poněvadž těch zážitků a prožitků bylo neskutečně moc a to si ještě naštěstí některé z nich nepamatuji díky trvalému a nevysychajícímu přísunu portského vína, z něhož se stal nápoj expedice... Začíná týden nový. Naplněný k prasknutí kulturou a dalšími akcemi, podstatný je ovšem nástup do nové práce, od které si slibuju více času na jiné záležitosti, než je práce sama. Jestli tomu tak bude, nebo ne, to ukáže čas... Jo a pak mám taky pocit, že se někde něco děsně posralo, ale nedokážu za nic na světě přijít na to, jestli je to podzimní deprese, nebo něco úplně jiného... Každopádně nic moc sranda.

Z jiného soudku.: Založil jsem dneska fotogalerii CK Špunt, kde se budou soustřeďovat všechny fotky z akcí pod hlavičkou špuntu. Odkaz na ní je na boční liště a už jsem tam nasypal pár fotek z Paříže od chlapců z Nymburského deníku.

Šum svistu současnosti

Už několik dní se zase potýkám s totálním nedostatkem volných chvil pro to, abych napsal, co se děje. A několik příštích dní se to rozhodně nezmění. Dneska večer zvedáme kotvy a s naší dvanáctičlennou grupou vyjíždíme na víkend do Paříže. Takže se jen tak nedozvíte o tom, jak mi před očima skáčou blbci pod tramvaj, jak se dá při čekání na lístky do divadla Járy Cimrmana poznat spoustu zajímavých lidí a další výborné zážitky. Teď je navíc má uspěchaná nálada výborně vylepšená novými informacemi. Vzhledem k tomu, že jsme navázali kontakt s Nymburským kronikářem, máme se špuntem možnost 17.11. navštívit místa v Nymburce, která jsou obyčejně zrakům běžných smrtelníků skrytá. A pro vánoční besídku CK Špunt máme zamluveno výborný místo… Až se vrátím z Paříže a změním během příštího týdne zaměstnání, tak snad konečně bude čas všechno tohle napsat. Poněvadž jsou to „haluze“ :-)

Krátce: Houbařská sezona

Houby rostou jako houby po dešti a už to není kde sušit. Zásoby na zimu jsou nemalé. Zima bude barevná.

Těžká rána nejen opilcova…

Zazvoní budík, otevřu oči, ne možná ještě než je otevřu, tak si pomyslím něco strašně vulgárního. A tak najdu zvonícího nepřítele číslo jedna, přemohu svou nenávist a prostým stiskem tlačítka jej umlčím. A spím dál. Takhle nějak vypadá nejedno ráno, ale jsou i jiná, mnohem zajímavější a pestřejší, nečekaná i dlouho očekávaná.

Rána jsou slunečná, nebo naopak kalná a mlhavá. Rána jsou začátky dnů úspěšných, ale i takových, které bychom raději neprožili. Jsou rána, kdy nás po předchozím večeru bolí hlava tak, že bychom radši nebyli a jsou jiná, kdy vstáváme odpočati a plni elánu a síly prožít aktivně následující den. Jsou rána, kdy se budíme vedle milované osoby. Jiná, kdy se budíme sami v posteli a občas i taková, kdy se prostě vedle někoho probudíme a teprve ráno se ptáme na jméno. Předpokládám, že stejně jako to mají naši předkové, tak i nám bude přibývat rán, kdy budeme děkovat za to, že jsme se ještě probudili. Teď pro změnu bývají rána, kdy probuzení ze srdce litujeme. Jsou rána, kdy se vracíme z nočních směn, abychom zaspali den a jsou taková, kdy odcházíme na směny ranní, abychom den strávili v práci. Jindy můžeme pozorovat východ slunce, či rozpouštějící se ranní mlhy. Den můžeme začít ránem stráveným na různých místech a hodně lidí také přikládá velký důraz na nohu, kterou ráno do onoho dne vykročí. Ráno si velmi často dáváme různá předsevzetí a závazky, jako například: „Už nikdy nebudu chlastat“ , „Dneska se budu na všechny usmívat“, … Jsou rána, kdy nám někdo donese snídani do postele a někdy ji zase neseme do postele někomu my. Jsou rána, kdy nesnídáme. Jsou rána, kdy to nekončí. A Johny Walker odchází… A někdy je to lepší zaspat…

Třeba dneska to bylo tak… Probudím se v 6, tlaky z močového měchýře mne nutí vstát, ačkoli celý zbytek těla i hlava mne nutí spát dál. Dám si ještě 5 minut a pak uposlechnu volání přírody. Znovu usnu a probouzím se v 7. Skrz závěsy prosvítá nesmělé ranní světlo a pootevřeným oknem je slyšet bubnování deště. Hlava nebolí a včerejší večer si jasně pamatuju. Byla zima, takže vytáhnu ze skříně bundu, abych cestou do práce nezmrznul. No jo, do práce, už tam půjdu jen šestkrát… Sprcha po ránu vždycky osvěží… Co takhle kafe, ne ne, kafe nikdy nepiju, ani nesnídám, to by mne okradlo o čas, který mohu věnovat spánku. Navíc, když v příštích 5ti minutách nevyjdu z domu, tak nestihnu vlak. Dnes ráno jdeme na nádraží s Fýtým, jede mu to ve stejný čas. Cestou ještě potkáváme Ondru, který jede i stejným vlakem jako já. Je to docela sranda, na gymnáziu jsme spolu měli hustou partu a teď chodíme ve stejný čas na vlak do rachoty… Vlak má deset minut zpoždění, což není nic neobvyklého. Nastupujeme do zadní části, bývá tam víc volno než vepředu. Vystupuju na vysočanech, je krátce po dešti. Cestou k tramvaji stojí na ulici policista a 3 odtahové vozy. Má se zde čistit vozovka, což zhruba 20 řidičů statečně ignorovalo a teď mají o zábavu postaráno. Tramvaj nejede více než 15 minut, kdo ví, co se stalo. Nad Žižkovem vysvítá slunce a barevné stromy jsou tak ještě barevnější. Vcházím do práce…….. Naprosto normální ráno, na kterém není nic, co by stálo za zmínku, řekli byste. Ale něco na něm přece jen bylo jiné. Včera jsem si totiž vyzvedl nové brýle poté, co jsem je takřka dva roky nenosil. Naměřili mi 2 dioptrie a když jsem nové brýle nasadil, objevil jsem spoustu nových věcí. A tak toto první obrýlené ráno s cestou do práce bylo přece jen něčím zvláštní. Bylo jasné, barevné a mnohem ostřejší....

Divadlo Orfeus – Roland Topor: Dítě pana Vavřince

Tento týden jsme navštívili výše uvedenou hru v divadle Orfeus. Bylo to zdejší první představení v letošní sezóně a já jsem byl již velice natěšený. V loňském roce jsme byli v divadle Orfeus dvakrát a pokaždé to pro mne byl jeden z nejlepších divadelních zážitků.

Divadlo se nachází v Praze kousek od Anděla ve sklepě jednoho ze zdejších činžáků, prostor je rozdělen na sál pro zhruba 40 diváků a na divadelní kavárnu, kde si před a po představení může člověk dát pití či něco drobného k jídlu. Ceny za občerstvení jsou lidové. Pivo za 15,-, vynikající zelňačka za 15,- a nebo třeba utopenec za 12,- korun. Atmosféra v divadle je neskutečně příjemná a tak každému doporučuji jeho návštěvu

Pokusím se tu napsat takovou malou „recenzi“ na hru Rolanda Topora: Dítě pana Vavřince.

Hra je členěna na dvě části. Samotné divadelní představení a poté tisková konference s autorem. První část se odehrává v divadelním sále a druhá po krátké přestávce přímo v kavárně, kde herci sedí přímo mezi diváky. Jemně absurdní hra pojednává o panu Vavřinci, váženém občanu jednoho francouzského městečka, který na dveře od svého domu přibije hřebíky své dítě. Na pódiu poté defilují herci v různých převlecích a vedou hovory s panem Vavřincem a nebo jen mezi sebou. Jsou to krátké dialogy o dítěti přibitém na dveřích. Nikdo z měšťanů ani kolemjdoucích si netroufne za tento čin pana Vavřince kritizovat a tak padají slova typu: „Pane Vavřinci, umí vaše dítě chodit?“ „Ne, je ještě příliš malé, než aby dosáhlo nohama na zem.“ Různé postavy se snaží na přibitém dítěti i profitovat. Například prodejce lepidla, který panu Vavřincovi nabízí, že by místo hřebíků mohl použít lepidlo. Je ochoten mu jej nechat i zadarmo řka, že to bude velmi dobrá reklama. Celou hru provází občasnými čtenými vstupy principál divadla Radim Vašinka a člověk neví, zda se smát a nebo nad celou věcí hodně přemýšlet. Chvíle kdy lidskost ustupuje naprosto jiným lidským vlastnostem, jako je lhostejnost, hamižnost... jsou zde zobrazovány velice inteligentní avšak také dosti absurdní formou, což hře na kvalitě nijak neubírá. Celý ansábl divadla čítající okolo deseti herců se na pódiu střídá v různých převlecích obrovskou rychlostí a hra má tak skvělý spád. Dítě umírá, utýrané a ohlodané až na kost veleváženým panem Vavřincem, v závěrečném soudním procesu je muž díky svědectví sousedů a měšťanů zproštěn jakékoli viny. Všichni se shodují na tom, že pan Vavřinec je vážený a čestný muž a nikdo si ani nevzpomíná, že by kdy viděl dítě na jeho vratech. Druhá část hry, tisková konference je poté stylizována jako tisková konference, kdy autor hry Roland Topor (Radim Vašinka) je vystaven kritickým dotazům přítomných zástupců tisku. Tiskovka evokuje silný pocit, že mezi lidmi v době pana Vavřince a současnými novináři není naprosto žádný rozdíl. Celá hra je v amatérských podmínkách krytového divadla Orfeus vyvedena velice zdařile a překypuje inteligentním humorem, který v poslední době okolo nás dost chybí. Proto přeji divadlu Orfeus mnoho zdaru v další existenčně velmi náročné sezóně a panu Vašinkovi, principálovi divadla a celému sboru mnoho zdraví a pevných nervů!

Převzato: Jeden odporný šovinistický vtip...

Velmi ukřičená, neatraktivní žena s hrubými rysy vchází do Tesca sdvěma dětmi za sebou, křičíc oplzlosti na ně celou cestou ke hlavnímu vchodu.
Vrátný u vchodu jí říká:"Dobrý den madam, vítejte v Tesscu, máte nadherné detičky. To jsou dvojčata?"
A tlustá škaredá žena přestane křičet potáhne nosem:"Samozřejmě, že nejsou. Starší má devět a mladší sedm. Proč si myslíš, že to jsou dvojčata? Copak vypadají stejně ty idiote?"
Absolutně ne", odpovídá jí vrátný."
Jen nemůžu uvěřit tomu, že Vás někdo šukal dvakrát.."

Život pracovní

Při pohledu do kalendáře si lehce spočítám, že do konce mé pracovní anabáze u současného zaměstnavatele zbývá 19 dní, z čehož je 13 pracovních a navíc mám ještě nějakou tu zbylou dovolenou… Ještě tam tedy pojedu 8krát.... Je to hodně zvláštní rok. V lednu jsem opustil brány fabriky Škoda, která byla mým chlebodárcem takřka po 6 let a od té doby se ne a ne chytit. Z části je to dáno tím, že vlastně pořád přesně nevím co chci a tak hledám práci, která mne bude plně uspokojovat a naplňovat (pche:-/) , nebo mne aspoň nebude tak strašně otravovat a zabírat mi 15 hodin denně. A tak se děje jev, že letos už měním svou práci potřetí. Každá změna s sebou nese krok do neznáma a i když si člověk myslí, že ho máloco překvapí, tak je poté překvapen dosyta. Začíná to sepsáním životopisu a jeho co největším vypilování a vychválení. Životopis se rozešle do světa a vyvěsí na nespočet webových serverů. Nesmí v něm samozřejmě chybět osobní vlastnosti, jako je flexibilita, přizpůsobivost, ochota cestovat, odolnost vůči stresu, pečlivost, schopnost zorganizovat si práci i ve stresových situacích … Nesmí v něm chybět nic z toho, co člověk ovládá a mohlo by mu to jakkoli pomoci k oslovení potenciálního zaměstnavatele. Následují odpovědi na inzeráty a telefonáty z personálních agentur. Poté i nezbytné návštěvy v personálkách. Personální (HR) agentura je společnost, kterých je v naší vlasti obrovská spousta a jejichž náplň činnosti jsem nikdy přesně nepochopil. Zaměstnavatel jim skrz své personální oddělení pošle popis pozice a oni hledají někoho, kdo by se na to podle nich hodil. Toho po podrobném pohovoru pošlou na personální oddělení, kde dotyčný absolvuje takřka totožný podrobný pohovor a je tam kde byl i bez personálky... Pak už zase vše stejně záleží na výběru zaměstnavatele, jenže člověk ze sebe musí dělat blbce vícekrát.

Nicméně v lednu jsem za sebou naposledy zabouchl dveře od škodovácké kanceláře a vydal se vstříc kariéře logistika. Nastoupil jsem do nejmenované firmy v Brandýse nad Labem a s vidinou předem nasmlouvaných velmi výhodných pracovních a finančních podmínek se pustil do nových dobrodružství... Horší zážitek už se mi snad nikdy nepovede zažít, když jsem po dvou měsících měl odpracováno víc hodin, než obyčejný smrtelník za rok, na život mimo brány závodu zbyla jen vzpomínka, rozhodl jsem se pro další pro mne do té doby nezvyklý čin – Výpověď ve zkušební době. Ona totiž vidina zlepšení nebyla žádná a s ohledem na můj pestrý mimopracovní život to bylo značně neúnosné. Praxi mám a tak jsem během jednoho dne nastupoval na nové místo v Praze. Tentokrát přesvědčen o tom, že práce zabírá skutečně oněch avizovaných 8,5 hodiny denně a že přesčasy jsou placené, a že systém, který firma využívá bude do měsíce vylepšen, že je vidina postupu, že blablablabla... To byla nejen silná motivace, ale po dvou měsících v gulagu i nádherná představa smysluplné práce v pohodové atmosféře... A zase nic, s narůstajícím pocitem toho, že zřejmě jsem mírně nepřizpůsobivý, ačkoli kolegové mne utvrzovali o pravém opaku, jsem začal uvažovat o práci uklízeče, popřípadě popeláře. Můj plat se od jejich totiž až zase tak moc nelišil... Placené přesčasy byly zrušeny plošně měsíc po nástupu, nový systém nepřišel dodnes a kromě možnosti zaspávat a nechodit denně včas, je práce ne nepodobná práci na lince v mlékárně. Rozdílem je jen kancelář a počítač... (Jestli tohle z někdo z kolegů čte, tak mi konec zaměstnání jistě trochu zpříjemní:-D)

Takže znovu zvedám kotvy a jdu to zkusit jinam. Pořád budu logistik, ale dojíždění se notně zkrátí a podle známých v oné firmě je pracovní doba skutečně 8,5 hodiny, potom už ve firmě není ani noha. Jen bude potřeba vstávat denně včas... Takže je to na mně...

Nakonec si neodpustím malý fórek, který mne dnes napadl. Je to představa HR seznamky:

Flexibilní absolvent VŠ, 26 let, se schopností rychlého pronikání do specifických oborů hledá pečlivou uchazečku s pokročilou znalostí jazyků na pozici společnice.

Požaduji: Vytrvalost, Seriózní vzhled a vystupování, vysoké pracovní nasazení.

Nabízím: Po zapracování různé benefity, diskrétnost a loajalitu. Nástup možný ihned.

Najdu tě?

O nedostatku času

Nemám na nic čas. Už si připadám jako ten divnohmyz z příběhů včelích medvídků, který pořád pobíhá a permanentně nestíhá. Ať dělám, co dělám, mám pocit, že bych měl dělat ještě deset jiných věcí. Paradoxní je, že čím víc člověk dělá, tím víc má pocit že nestíhá něco jiného. Standardní úvahy o čtyřicetihodinových dnech, zbytnosti spánku, delších víkendech, zastavení času, atp. …, jsem už hodil za hlavu, protože zastavit čas fakt nezmáknu. Bodejť by taky jo, když žádnej nemám. Takže si asi budu v klidu dál vesele nemít čas. Ale co, alespoň není nuda. Ještě jsem vám chtěl říct, co všechno právě dělám, ale jak jistě správně tušíte, na takové kraviny vážně nemám čas:-)

Příští stanice - RÁJ - přestup na metro.

Často narážím na lidi okolo sebe, kteří jsou přesvědčeni, že by celá společnost mohla ze dne na den začít fungovat jinak. Mají své idealistické vize více či méně podložené různými příklady komunit, jednotlivců, idealistů, na nichž demonstrují, že to tak prostě může fungovat. Nebo jsou to lidé, kteří hledí zpět do historie a zasněně bojují za návrat starých časů. Podobných snílků, bláznů a podivínů je mnoho. Sám bych je rozdělil zhruba na 3 skupiny (ačkoli toto dělení není ideální, stejně jako dalších x možných jiných), podle toho, jak moc globálně své vize vidí a jak moc je cpou nám, kteří o to většinou nestojíme.:

Prvními z nich jsou ti, kteří by chtěli změnit chod celého světa, celé jeho uspořádání a filosofii. Patří mezi ně anarchisté, komunisté, fašisté a další pitomisté… Tito lidé většinou sami využívají všech výdobytků současného světa a společnosti, a většinou nejsou ochotni se jich moc vzdávat, ačkoli jejich plky zní jako pravý opak. Hovoří o rovnosti, nebo nadřazenosti a podle mne myšlenky valné části z nich vycházejí z jisté frustrace a podřazenosti, se kterou se neumí vyrovnat a nebo si ji alespoň připustit. Tito lidé se také vyznačují všelikými rozlišovacími prvky v oděvu, mluvě, pohybech, účesech, tetování… Každého koho potkají se snaží přimět k tomu, aby bojoval za tu jedinou správnou pravdu, často se shlukují se sobě podobnými a kdokoli jiný, nebo obyčejný jim přijde špatný. Jimi vykreslované uskupení světa osobně považuji za naprostou utopii a nebudu ho dál rozebírat.

Druhá skupina lidí, to jsou jedinci nejvyšinutější. Jsou to zakladatelé různých sekt a náboženství, politických stran (4vizeJ), a nebo jen takoví ti žvanilové, kteří si k vám zaručeně vždycky přisednou v hospodě, když se zrovna náramně bavíte, a začnou vám svoje myšlenky hustit do hlavy silou medvědí. Rozsah jejich vizí je od absolutní lásky všeho ke všemu, přes celoživotní šichtu mířící k pohodovému životu kdesi mezi Saturnem a Jupiterem, po přesvědčování o vyvolenosti každého, kdo obětuje svůj dům a mozek… Jejich záběr sahá skutečně do všech oblastí lidského žití. Na první pohled, dokud neotevřou tlamu, tak je často nepoznáte. Když ji potom otevřou, tak je to dost na obtíž a pokud navíc prokážete jistou míru empatie, tak se jich nezbavíte ani biolitem.

Ta třetí skupina, je mně osobně nejsympatičtější. To jsou lidé, kteří se rozhodli žít jinak, ale nemají potřebu to někomu za každou cenu cpát, vnucovat, nebo ho převracet na jejich styl života. Často svůj život spojují s co možná největší soběstačností a nezávislostí na současném systému. Jsou to lidé, kteří se svým způsobem života například vracejí k přírodě, lidé kteří žijí po způsobu lidí z deváteho století, odpírači plastů a všeho z ropy, nebo i přísní vegetariáni…. Takových možností je spousta, vyjmenoval jsem jen zlomek těch, které jsem za svůj život potkal. Jsou to většinou milí blázni a nebo naopak persony, které to mají všechno po svém v hlavě výborně srovnané, se kterými se dobře povídá a hlavně vedle nich mám pocit, že se mi nesnaží chápavým hovorem a nasloucháním příští minutu vnutit „Strážní věž“ a „Probuďte se“….
Když si to teď po sobě čtu, tak vidím, že by se to vlastně dalo rozdělit úplně jinak, jde o to, že se mi během jednoho dne podařilo potkat lidi z každé z výše uvedených skupin a bylo to občas dost na mrtvici. Když do vás takhle v tramvaji hustí jehovista svoje spasitelské žvásty. Potom rozhovor s chlapíkem, ze kterého se vyklube komanč rudější než přezrálá třešeň a nakonec večer strávený ve společnosti páru lidí, kteří hovoří o svém koníčku, ze kterého se stal životní styl. Mluví a ukazují své vlastnoručně utkané oděvy a recepty na středověkou stravu. Oba přitom normálně pracují a nikomu nic necpou, jen plánují, že se stanou soběstačnými ve všem a bude klid. Dávno pochopili, že řečmi svět nezmění… Jestli je to dobře, nebo ne, to těžko říct. Ale jsou to ti, kteří mají před svým prahem zameteno a to je důležitý.

Sám si vařím, sám si peru, ale bydlím s Fýtým…

Nebudu otravovat s dlouhými unavujícími pasážemi o tom, jak to zase všechno klape, jak schne prádlo na sušáku, jaké je krásné babí léto a tak a pustím se přímo k jádru pudla. Ve svém staromládeneckém podnájemním bytě 2+1 bydlím s Fýtým. Kdo ho zná, ví své, kdo ne, jistě si ve svém okolí po mém vyprávění vybaví podobného člověka. Nebudu popírat, že naprosto stejně by mohl psát on o mně, ale já mám blog a po zkušenosti z minulého pátku i hroznou chuť vám o té lamě něco napsat. Příhod je mnoho, ale ta nejčerstvější souvisí právě s novou pračkou v našem bytě. Něco jsem vám o ní totiž neřekl. Ta bílá krabice sama o sobě je k praní naprosto nezpůsobilá. Musí se samozřejmě nejdříve zapojit do elektřiny. Ale to ještě není zdaleka vše. Ze zadní stěny jako choboty trčí dvě hadice. Jedna je určena k připojení na vodovod a druhá k tomu, aby špinavá voda mohla pěkně odtéct, v našem případě do vany. A teď už jistě všichni tušíte kam mířím. Jednou jsem si zase nic netuše naložil prádlo k očištění, nasypal prášek…, zapnul a šel se válet. Doby, kdy jsem to chodil každých pět minut jistit minuly, teď už vím, že vždycky všecko dobře dopadne. Ne však tentokrát, o nějaký čas dříve se sprchující Trávník totiž odstranil odpadovou hadici z vany a umístil ji nenápadně do kyblíku s chemikáliemi. Po kompletně proběhlém procesu jsem při cestě na záchod narazil v chodbě na divnou kaluž. Asi po třech vteřinách mi došlo, že kaluž se zřejmě musela odněkud objevit a koupelna byla jasná volba. Když jsem otevřel dveře čekal mne báječný pohled na souvislou hladinu vody, po níž se jako měňavky pohybovaly mastné fleky vyplavených chemikálií (diava na parkety, něco na mytí oken) Když mi to došlo, uvědomil jsem si také, že bydlíme ve druhém patře a tudíž zřejmě právě vyplavujeme souseda. Pochopte, jsem chlapec z vesnice a za dobu svého pobytu v městě jsem vyplavoval poprvé a tak jsem se této činnosti poněkud děsil. Fýtýho jsem vyřval a ten šel diplomaticky urovnávat spory k sousedům. Holé neštěstí zatím vytírala a Ctiborka se smála… A to je vlastně všecko. Mám za sebou první vytápění sousedů a byla to vlastně nádherná příležitost, abychom se všichni sešli a popovídali. Uvařil jsem večeři a načnul vínko…. Tak zase příště, až bude u nás třeba hořet na shledanou.

O agresivitě a jednom zlomeném malíčku

Nikdy mne nenapadlo se zamyslet nad tím, kolik různých věcí, pohnutek, činností a tak dále nazýváme agresivními či agresivitou. Teď rozjímám společně se svým zlomeným malíčkem tady u Filipova notebooku a napadá mne spousta věcí. Ke zlomenému malíčku se ještě dostanu, ale začnu jinak. Je spousta věcí, které nazýváme agresivními a spousta lidí, o kterých si to myslíme. Je spousta činností, které jsou pro nás agresivní, stejně jako mnoho podnětů, které nás dráždí... Uvedu několik příkladů: Jdu po ulici a pozoruji svět kolem sebe. Projde kolem mne dívka, která je navoněna velice agresivní substancí, jež mi div nevypálí nosní sliznici. Nasnadě je, že potom mám sotva sílu se podívat za nositelkou onoho pachu. Pokud se přece jen otočím, vidím postavu navlečenou do agresivních barev, nejčastěji nepřirozeně růžový úsporný obleček. Raději odvrátím pohled a jdu dál. Ze všech stran na mne útočí agresivní reklamy: Kup si mne, jsem nejlepší... Jak jsi mohl přežít bez našeho pracího prášku? Ty ještě nepřebaluješ své dítě do našich plen? Jak je možné, že jíš obyčejnou stravu, když ta naše instantní nikdy nevytváří hrudky a chutná, jako by ji uvařila tvá babička? Kup si Volvo, je to dobré auto! Bída je levný!.. a tak dále a tak dále. Když je reklama v podobě letáků, ba i různých boardů, dá se to snést a ignorovat, ale když agresivně vstupuje do vaší mysli v podobě zvuků, které slyšíte kamkoli vstoupíte, v podobě barevných tramvají, reklamních agentů, kteří vám zastupují cestu, tak už se jen tak nevyhnete. Agresivní může být i například hudba, či zvuky. Vysoké či nízké tóny můžeme považovat za agresivní, pokud na nás působí ve chvíli, kdy nejsme schopni je ignorovat, nebo utéct jinam. Velice agresivní jsou každý rok například nové kmeny chřipkového viru, standardní očkování na ně nefunguje a klasické léky nezabírají. I jiné nemoci mívají agresivní průběh, se kterým si lékaři nevědí rady... Takový poštovní doručovatel zase často naráží na agresivního nejlepšího přítele člověka, který agresivně střeží páníčkův dům, nedbaje nutnosti pravidelného doručování periodik.

Možností a typů agresivity je mnoho, ovšem tou, která nám nejvíc otravuje život a nutí přemýšlet, je agresivita lidská, která se čas od času objevuje prakticky u každého, ale někteří jedinci jsou jejími nositeli po většinu času svého mrzkého života. Agresivní člověk může být anarchista, komunista, demokrat, otec od rodiny, matka od rodiny, zloděj, podnikatel, politik i ošetřovatelka dojnic. Agresivita podle mne nezávisí ani na společenském postavení, ani na vzdělání, na věku ani na profesi, ba dokonce ani na životní zkušenosti... Sám o sobě jsem si nikdy nemyslel, že bych mohl být agresivní a přesto se občas stane situace, kdy má člověk sto chutí někoho uškrtit, ukopat, zabít, zrušit a nebo na něj poslat mamku. Poslední dobou mi také čím dál víc vadí, když se někdo chová agresivně vůči někomu, kdo o to očividně nestojí, poněvadž je slabší, klidnější, no zkrátka o to nestojí. Začíná mi vadit, když někdo neumí pustit staršího sednout v tramvaji, vadí mi když se starší chová jako magor, když si sedne někomu takřka na klín, aniž by slušně požádal o místo.... Začíná mne iritovat, když si někdo vyskakuje na dívku či ženu. Chladným mne nenechá ani když si někdo, kdo je v přesile dovoluje na jednotlivce. Ale je fakt, že ještě o trošku víc mne v poslední době prudí schopnost davu vše bedlivě sledovat a přitom se tvářit neviditelně a nezúčastněně. Moc bych si přál, s podobnými věcmi se nesetkávat, ale vzhledem k tomu, že tupců kolem sebe máme moc a moc, tak je to přání nereálné. A tím taky tenhle divný článek zakončím. Píšu ho se zlomeným malíčkem. Malíček jsem si zlomil o nácka. Nácek se chtěl prát. Nácek si společně se svými deseti kamarády dovoloval na pět chlapů. Ti chlapi nic nevyprovokovali a vzhledem k tomu, že je znám, tak vím, že jsou to lidi v pohodě. Nácka jsem zahodil přes zábradlí. Vše se odehrálo na hokeji, kam chodím už 8 let a nikdy se nic nedělo. Jeden nácek byl odvezen s těžkým otřesem mozku do nemocnice. Druhý má ruku v sádře. Ostatní utekli a zraněné nechali na místě. Udělal bych to zase. Nikomu z nás se nic nestalo. Až na můj zlomený malíček, který jsem si způsobil někdy během oné agresivní euforie. A pak taky na ten pocit vinny, kterého se neumím zbavit, ačkoli vím, že to bylo dobře.... Jo a abych nezapomenul, pěkně hnusně agresivní dokáže být také hmyz, ještě že už je podzim a jim to chladno nesvědčí, na rozdíl od nácků naštěstí nenosí zimní oblečení...

Sám si vařím, sám si peru...

O kousek dál, na jiném blogu kamaráda Josefa K. se můžete čas od času dočíst o jeho kulinářských pokusech, včetně jím objevených zaručených receptů. Já jsem se pod babiččinou taktovkou naučil vařit prakticky všechno, na co si vzpomenete již v útlém mládí a kdo někdy něco ochutnal, ten třeba i potvrdí, zda se ty moje blafy dají konzumovat, nebo nikoli. Jisté je, že pokud je komu, tak vařím velmi rád a často. Sám sebe ovšem většinou odbudu specialitami, jako jsou: Čínská polévka Yum Yum, párek na deset způsobů, vejce na deset způsobů, párek s vejci na tři způsoby, toast, utopenec, či nakládaný hermelín někde v knajpě... Prostě mne skutečně nebaví stát hodiny u plotny, jenom abych se sám najedl a pak ještě myl spoustu zapraseného nádobí... Nicméně hlady netrpím a myslím, že ani nikdy moc trpět nebudu, poněvadž nejsem ani trošku líný se najíst.
Jiná činnost obsažená v názvu tohoto článku pro mne byla ale dlouhá léta utrpením. Od jisté doby totiž z mého pronajatého bytu společně s mou dívkou odešla i pračka. Samozřejmě jsem oplakával odchod dívky a absence předmětů, které si po právu odnesla jsem nelitoval. Nicméně po nějakém čase logicky nastala situace, kdy bylo nutné pro nedostatek nositelných svršku vyřešit jejich očistu. Dlouhý čas jsem tak převážel oblečení k přátelům a zpět, jezdil třeba uprostřed týdne s krosnou a v lidech vzbuzoval pocit věčného trampa. Byla to činnost logisticky nejen náročná, ale také ne vždy proveditelná. Drobné a podstatně nejznečištěnější oblečení jsem pral doma v lavoru, jen to mýdlo s jelenem jsem si nikdy nekoupil.... No a v poslední době už jsem toho začal mít natolik plné zuby, že jsem se rozhodl pro čin nevídaný, totiž zakoupit si automatickou pračku. Zhruba tři dny jsem v kuse projížděl katalogy a nabídky všech internetových prodejen, porovnával ceny, zkoumal značky a recenze na ně. Zjišťoval kolik různých schopností a vlastností taková pračka může mít. Zvažoval, zda bude výhodnější plnění vrchní, nebo boční. Jestli je potřeba aby pračka ždímala na 1200 otáček, nebo stačí 1000, zda je lepší buben nerezový, nebo ze speciálního plastu. Propočítával průměrnou spotřebu vody na 5 kilogramů prádla.... Takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho. Každopádně jsem se dostal k velmi zajímavému poznatku, totiž že taková pračka je v internetovém obchodě zpravidla o několik desítek procent levnější, než v obchodě kamenném. Navíc internetové prodejny nabízejí dovoz zdarma a spoustu jiných výhod. Nevýhoda je, že čas onoho závozu nejde úplně přesně ovlivnit a dovolenou jsem si na to brát nejen nemohl, ale ani nechtěl. Takže zbývalo oslovit někoho známého, kdo by ji se mnou v některém skladu některého z oněch internetových obchodů vyzvedl. Tím pádem jsem musel vyloučit všechny obchody z Ostravy, Budějovic, Plzně a podobně, ačkoli byly mnohdy o nějakou tu stokorunu levnější. Nastalo další kalkulování, porovnávání značek... Po tomto několikadenním maratonu jsem se rozhodl pro jednu z nich. Na první pohled bílá krabice s několika tlačítky, na pohled druhý automatická pračka s mnoha funkcemi a skrytými schopnostmi... Stačilo zmáčknout tlačítko koupit a nastavit „vlastní odběr“ a nebylo cesty zpět. Během několika chvil mi z obchodu zavolali, že moje nová hračka bude připravena v pondělí k odběru. A tak jsem odvolal svou hodinu čínštiny, zavolal Blonďákovi, aby mne i s autem čekal na oné adrese, podepsal kupní smlouvu, naložil pračku a s pocitem nově nabitého majetku vyrazil k domovu. Cestou jsem ještě zakoupil další velmi potřebnou věc – Sušák na prádlo. (V Plusu za 200,-) Zapojit celý ten aparát už byla díky návodu hračka, navíc už jsem něco podobného kdysi dělal. Podrobné studium pracích programů mne i dostatečně teoreticky vybavilo pro samotný proces praní. S materiálem určeným k očistě také nebyl sebemenší problém, jen dát pozor, aby se bílé nepomíchalo s barevným, vyloučit nové kusy, aby náhodou neobarvily ty staré. (s tím naštěstí také nebyl příliš velký problém, neboť zase tak velký počet nových věcí nevlastním). Ještě doběhnout do obchodu pro nějaký ten prášek, případně aviváž... Nacpat prádlo do otvoru pro prádlo, nasypat dle návodu potřebné množství prášku do správného šuplíčku. Nastavit správný program. Zmáčknout start... a čekat. Pračka začala vydávat zvuky a já se na ní chodil co pět minut koukat, jestli je všechno v pořádku. Po dvou hodinách mi program skončil, dvířka se otevřela a z vlhkého prádla se linula nádherná vůně Orchidejí... Jasně, jsem z toho doslova vyplácaný, ale považte, kolik mi tato věc ušetří času, stresu a starostí... Právě teď už peru potřetí. Testuji praní bílého prádla a ani se na pračku nechodím dívat, neboť jí již věřím. A na závěr: Je bílá, má 1200 otáček, plní se předem a zbytek je v návodu.

Převzato - John Clees Američanům

Já vím, je to blog a já sem cpu něco, co vůbec není moje, ale smiřte se s tím, že čas od času, když nebudu mít dostatek času sil a nálady plodit vlastní bludy a potkám blud cizí, ale podle mne opravdu velmi dobrý, tak ho sem šoupnu. A tenhle mne opravdu velmi pobavil...

Monthy Python's Američanům - John Clees
Oznámení o zrušení nezávislosti (od Johna Cleese - jednoho z členů skupiny Monty Pythons)

Občanům Spojených států amerických se na základě neschopnosti zvolit kompetentního prezidenta, a tudíž neschopnosti vládnout své zemi oznamuje,že se k dnešnímu datu ruší nezávislost USA. Její Veličenstvo královnaAlžběta II. se stává svrchovaným monarchou všech amerických států, území a dalších teritorií. Kromě Utahu, který se jí nelíbí. Váš nový premiér je TonyBlair (pro těch 97,85 procenta z vás, kteří doteď nevěděli, že za hranicemi vašich států jsou další země) a je pověřen jmenováním ministra pro Ameriku bez nutnosti dalších voleb. Kongres a Senát bude rozpuštěn. Příští rok sebude konat všeobecný průzkum, kolik z vás si toho všimlo. Na podporu vašeho začlenění pod britskou korunu vcházejí v platnost následující pravidla:

1. V Oxfordském slovníku angličtiny si vyhledejte slovo 'revocation'(=zrušení, původní název tohoto prohlášení je "Revocation of Independence).Poté si vyhledejte 'aluminium'. Podívejte se na správnou výslovnost těchto slov. Užasnete, jak špatně je vyslovujete. Do slov jako 'favour' a'neighbour' bude vráceno písmeno 'U', které vynecháváte jen z důvodu lenosti. Stejně tak se naučíte psát 'doughnut', aniž byste půlku písmen vynechali. Ukončíte svůj milostný poměr s písmenem 'Z' (to se, víte,vyslovuje 'zet', nikoliv 'zí') a přípona 'ize' bude nahrazena 'ise'. Naučíte se, že přípona 'burgh' se vyslovuje 'burra', viz Edinburgh. Jestliže nezvládnete správnou výslovnost, můžete si spokojeně přejmenovat Pittsburgh na Pittsberg. Všeobecně je zapotřebí, abyste pozvedli svou slovní zásobu na přijatelnou úroveň. Termín 'slovní zásoba' si prosím dohledejte. Používání dvaceti sedmi slov prokládaných doplňkovými zvuky jako 'žejo' a 'é' je nepřípustnou a neefektivní formou komunikace. Termín 'neefektivní' si dohledejte. V pořadu Jerryho Springera nebude žádné vypípávání. Jestliže nejste dost staří, abyste vydrželi sprostá slova,nemáte takové pořady dělat. Až si rozšíříte slovní zásobu, nebudete sprostá slova potřebovat tak často.

2. Neexistuje nic jako 'americká angličtina'. Microsoftu to za vás oznámíme sami. Jejich kontrola pravopisu dozná změn, aby byla schopna zvládnout návrat písmene 'U' a přípony 'ise'.

3. Měli byste se naučit rozlišovat anglické a australské přízvuky. Opravdu to není tak těžké. Anglický přízvuk se neomezuje jen na londýnskou angličtinu, spisovnou a manchesterskou (pečovatelka Daphne v americkém TV seriálu Frasier). Stejně tak se budete muset naučit rozumět regionálním přízvukům - skotské televizní inscenace jako Inspektor Taggart už nebudou titulkované. Když už mluvíme o regionech, musíte si zapamatovat, že neexistuje žádný Devonshire. Toto hrabství se jmenuje 'Devon'. Pokud trváte na jménu Devonshire, všem americkým státům přibude přípona 'shire',například Texasshire, Floridashire, Louisianashire.

4. Hollywood bude čas od času muset obsazovat anglické herce do pozitivních rolí. Hollywood bude muset obsazovat do rolí Angličanů anglické herce. Britské komediální seriály jako Nevychovaní muži nebo Červený trpaslík se nebudou přetáčet s jiným obsazením a zmírněnými vtipy pro přihlouplé americké diváky, kteří nedokáží zvládnout vtipnost občasné politické nekorektnosti.

5. Měli byste se znovu naučit vaši původní hymnu, 'God save the Queen', ale až poté, co zvládnete bod číslo 1. Nechceme, aby vás už v polovině její text zmátl natolik, že byste to vzdali.

6. Měli byste přestat hrát hru, které říkáte 'americký fotbal'. Je jen jeden fotbal. To, čemu říkáte americký fotbal, je dost mizerná hra. Těch 2,15 procenta z vás, kteří zaregistrovali, že existuje svět mimo vaše hranice, si mohli všimnout, že americký fotbal nikdo jiný nehraje. Nebudete ho nadále smět hrát, místo toho budete moci hrát opravdový fotbal. Ze začátku by bylo ideální, kdybyste ho hráli s dívčími týmy, je to těžká hra. Ti nejodvážnější z vás budou moci, za nějaký čas, hrát rugby (které je americkému 'fotbalu'dost podobné, ale nejsou v něm pauzy na odpočinek každých dvacet vteřin a nenosí se v něm kompletní kevlarová brnění jako banda srabů). Doufáme, že vroce 2008 dáme dohromady alespoň jeden tým pro sedmičkové ragby(pozn.překladatele - hraje jen 7 hráčů místo 15 a poločas má 7 minut místo 40). Přestanete hrát baseball. Je nesmyslné, aby nějaká hra měla světový šampionát, když se hraje jen v Americe. Protože jen 2,15 procenta z vás ví, že existuje svět mimo Ameriku, je tato chyba nicméně pochopitelná. Místo baseballu můžete hrát dětskou a dívčí hru 'rounders', což je baseball bez týmového striptýzu, přerostlých rukavic, sběratelských kartiček a hotdogů.

7. Bude zakázáno vlastnit nebo nosit u sebe zbraň. Nebudete smět vlastnit nebo nosit u sebe nic nebezpečnějšího než je škrabka na brambory. Protože nevěříme, že máte dost rozumu na to zvládnout potenciálně nebezpečnou věc,budete muset mít zvláštní povolení, budete-li chtít škrabku na brambory nosit veřejně.

8. Den nezávislosti, 4. červenec, se ruší jako státní svátek. Místo něj se zavádí nový státní svátek, ovšem platný pouze v Anglii. Bude 2. listopadu (den prezidentských voleb v USA) a bude se jmenovat Den nerozhodnosti.

9. Tímto se zakazuje provoz všech amerických automobilů. Jsou to šunky a jeto pro vaše dobro. Až vám ukážeme německá auta, pochopíte, o čem mluvíme.Všechny křižovatky budou přebudovány na kruhové objezdy. S okamžitou platností je nařízeno jezdit vlevo. Stejně tak je okamžitě nařízeno používat metrický systém. Bez použití převodních tabulek. Kruhové objezdy a metrický systém vám pomohou pochopit britský smysl pro humor.

10. Naučíte se dělat opravdové smažené brambory. To, čemu říkáte francouzské hranolky, nejsou pravé smažené brambory. Hranolky nejsou ani francouzské, jsou belgické, i když 97.85 procent z vás (včetně toho, kdo objevil na návštěvě v Evropě hranolky) o Belgii nikdy neslyšelo. To, čemu říkáte smažené brambory, jsou správně brambůrky. Skutečné smažené brambory jsou silné a smažené v tuku. Obvyklým doplňkem ke smaženým bramborům je pivo.

11. Jako symbol pokání se bude do každého čaje uvařeného na území Massachusetts přidávat pět gramů mořské soli, do čaje uvařeného na území města Boston pak dvojnásobek. (odkaz na tzv. "Boston Tea Party", hození lodní zásilky čaje z Británie do moře, kterážto rebelie signalizovala počátek americké války o nezávislost)

12. Tomu studenému, nechutnému čemusi, kterému vytrvale říkáte 'pivo', se ve skutečnosti vůbec neříká pivo, ale ležák. Od 1. listopadu se výraz 'pivo'používá jen pro původní britské hořké pivo, a evropské známé a slavné značky piv budou označovány jako 'ležák'. Kapaliny dříve známé jako 'americké pivo' budou od nynějška označovány jako 'skoro zmrzlá komáří moč', kromě produktů firmy American Budweiser, jejichž výrobky budou označovány jako 'slabá, skoro zmrzlá komáří moč'. Pak bude moci skutečná firma Budweiser (vyrábějící pivo už zhruba 1000 let v Českych Budejovicich, v České republice) prodávat svoje výrobky bez rizika matení zákazníka.

13. Od 10. listopadu se srovnají ceny benzínu (nebo 'paliva', jak můžete ještě do 1. dubna 2008 benzín dál označovat) mezi bývalými Spojenými státy a Spojeným královstvím. Spojené království srovná svoje ceny benzínu na úroveň cen bývalých Spojených států, a bývalé Spojené státy srovnají na oplátku svoje ceny na úroveň původních cen ve Spojeném království (zhruba šest dolarů za americký galon - zvykněte si na to).

14. Naučíte se řešit osobní problémy bez použití zbraní, právníků nebo terapeutů. Skutečnost, že potřebujete tolik právníků a terapeutů, ukazuje na to, že nejste dostatečně dospělí na to, abyste byli nezávislí. Zbraně mohou vlastnit jen dospělí. Jestliže nejste dost dospělí na to, abyste si vyřešili problémy, aniž byste někoho žalovali nebo bez rozhovorů s terapeutem, nejste dost dospělí na to, abyste vlastnili zbraň.

15. Řekněte nám prosím, kdo zabil JFK, leze nám to na mozek.

Tak jsem si založil blog

Je to teď v módě a já mám pořád tendence nějaké ty bludy pouštět do světa. Na expudici, potažmo špunt, se mé niterní pochody zcela nehodí a tak jsem se po vzoru pánů Disparityho a Josefa K (Hospodin a Mongol) rozhodl založit svůj vlastní blog, kam pokud bude jen trochu času, budu přispívat všemožnostmi ze svého poťouchlého života. Už teď mám v rukávu několikero námětů… Jenže času zatím není tolik kolik bych si představoval a tak témata jako: Jak jsem si koupil pračku, Pojednání o Prochorově profesním životě, Mé scénáristické okénko, atd… budou zveřejňována postupně, vždy jak mi to čas, nervy, střízlivost, CK Špunt, počasí,… dovolí. Kdybych psal opravdu velký bludy, tak mi to napište a já si to přečtu. Budu se těšit na vaši návštěvu. A abych nezapomněl, adresa blogu je: http://vzduchie.blogspot.com/