Těžká rána nejen opilcova…

Zazvoní budík, otevřu oči, ne možná ještě než je otevřu, tak si pomyslím něco strašně vulgárního. A tak najdu zvonícího nepřítele číslo jedna, přemohu svou nenávist a prostým stiskem tlačítka jej umlčím. A spím dál. Takhle nějak vypadá nejedno ráno, ale jsou i jiná, mnohem zajímavější a pestřejší, nečekaná i dlouho očekávaná.

Rána jsou slunečná, nebo naopak kalná a mlhavá. Rána jsou začátky dnů úspěšných, ale i takových, které bychom raději neprožili. Jsou rána, kdy nás po předchozím večeru bolí hlava tak, že bychom radši nebyli a jsou jiná, kdy vstáváme odpočati a plni elánu a síly prožít aktivně následující den. Jsou rána, kdy se budíme vedle milované osoby. Jiná, kdy se budíme sami v posteli a občas i taková, kdy se prostě vedle někoho probudíme a teprve ráno se ptáme na jméno. Předpokládám, že stejně jako to mají naši předkové, tak i nám bude přibývat rán, kdy budeme děkovat za to, že jsme se ještě probudili. Teď pro změnu bývají rána, kdy probuzení ze srdce litujeme. Jsou rána, kdy se vracíme z nočních směn, abychom zaspali den a jsou taková, kdy odcházíme na směny ranní, abychom den strávili v práci. Jindy můžeme pozorovat východ slunce, či rozpouštějící se ranní mlhy. Den můžeme začít ránem stráveným na různých místech a hodně lidí také přikládá velký důraz na nohu, kterou ráno do onoho dne vykročí. Ráno si velmi často dáváme různá předsevzetí a závazky, jako například: „Už nikdy nebudu chlastat“ , „Dneska se budu na všechny usmívat“, … Jsou rána, kdy nám někdo donese snídani do postele a někdy ji zase neseme do postele někomu my. Jsou rána, kdy nesnídáme. Jsou rána, kdy to nekončí. A Johny Walker odchází… A někdy je to lepší zaspat…

Třeba dneska to bylo tak… Probudím se v 6, tlaky z močového měchýře mne nutí vstát, ačkoli celý zbytek těla i hlava mne nutí spát dál. Dám si ještě 5 minut a pak uposlechnu volání přírody. Znovu usnu a probouzím se v 7. Skrz závěsy prosvítá nesmělé ranní světlo a pootevřeným oknem je slyšet bubnování deště. Hlava nebolí a včerejší večer si jasně pamatuju. Byla zima, takže vytáhnu ze skříně bundu, abych cestou do práce nezmrznul. No jo, do práce, už tam půjdu jen šestkrát… Sprcha po ránu vždycky osvěží… Co takhle kafe, ne ne, kafe nikdy nepiju, ani nesnídám, to by mne okradlo o čas, který mohu věnovat spánku. Navíc, když v příštích 5ti minutách nevyjdu z domu, tak nestihnu vlak. Dnes ráno jdeme na nádraží s Fýtým, jede mu to ve stejný čas. Cestou ještě potkáváme Ondru, který jede i stejným vlakem jako já. Je to docela sranda, na gymnáziu jsme spolu měli hustou partu a teď chodíme ve stejný čas na vlak do rachoty… Vlak má deset minut zpoždění, což není nic neobvyklého. Nastupujeme do zadní části, bývá tam víc volno než vepředu. Vystupuju na vysočanech, je krátce po dešti. Cestou k tramvaji stojí na ulici policista a 3 odtahové vozy. Má se zde čistit vozovka, což zhruba 20 řidičů statečně ignorovalo a teď mají o zábavu postaráno. Tramvaj nejede více než 15 minut, kdo ví, co se stalo. Nad Žižkovem vysvítá slunce a barevné stromy jsou tak ještě barevnější. Vcházím do práce…….. Naprosto normální ráno, na kterém není nic, co by stálo za zmínku, řekli byste. Ale něco na něm přece jen bylo jiné. Včera jsem si totiž vyzvedl nové brýle poté, co jsem je takřka dva roky nenosil. Naměřili mi 2 dioptrie a když jsem nové brýle nasadil, objevil jsem spoustu nových věcí. A tak toto první obrýlené ráno s cestou do práce bylo přece jen něčím zvláštní. Bylo jasné, barevné a mnohem ostřejší....