Portské v Paříži – špunti v ráži. Díl prvý

Proč do Paříže?

Nápad vypadnout na podzim někam pryč aspoň na víkend se nezrodil poprvé tento rok. Už loni se uskutečnila podzimní výprava do Amsterdamu. Přelom Října a Listopadu je období plné plískanic a šedi, tedy nejlepší čas, zpestřit si život v kotlině nějakým výletem. Letos proto padla volba na Paříž a ještě než to všechno popíšu můžu směle prohlásit, že se tam ještě někdy vypravím a nezůstane pouze u prodlouženého víkendu.

Auto z půjčovny.

Pro cesty za hranice volívám často jednu ne zcela obvyklou formu přepravy. Již od dávno proběhlé expedice do Maroka využíváme služeb autopůjčoven. Půjčovné, pokud člověk obětuje hodinku času a projde si na internetu půjčoven více, se pohybuje na velice přijatelné úrovni. Když vyloučíte všechny organizace, které si k půjčovnému počítají ještě peníze za ujeté kilometry, příplatky za cestu do zahraničí a spoustu dalších položek, které cenu vyženou do astronomických částek, pořád se dá objevit pár takových, ve kterých s vámi jednají slušně a výsledkem je auto ve výborném stavu, zkontrolované, pojištěné a řádně připravené na to, aby vydrželo vámi avizovanou cestu. Když si to pak člověk spočítá, tak na opotřebení vlastního vozu by utratil skoro stejně a v případě vozu půjčeného jsou samozřejmostí kompletní asistenční služby a podobně. Pro výlet do Paříže jsem tentokrát poprvé zapůjčil o trochu větší vozidlo, než je klasický osobák. Původně nás totiž mělo jet 14, takže nejlepší volbou bylo zapůjčení velkého devítimístného tranzitu a jeho doplnění jedním klasickým osobákem. Do půjčovny v Kralupech nad Vltavou jsem dorazil vlakem ve čtvrtek hnedle po práci společně s Rozinkou. Objevil se tam i Pračlověk, který nás měl z Kralup vyvézt za svým autem, protože do Nymburka je odtamtud cesta pěkně spletitá a bál jsem se, že bez někoho v doprovodu bychom zabloudili a nestihli tak plánovaný odjezd v šest z Nymburka.

Cesta

Inu stalo se, co se stát muselo a my samozřejmě zabloudili i pod Pračlověkovým vedením a to několikrát. Výsledkem bylo zhruba dvouhodinové zpoždění. Naštěstí to všichni brali sportovně a tak jsme postupně na nádraží nabrali Marii s Luckou, které přijeli z dalekých Pardubic. Pak na sídlišti, kde jsem si já doběhl ještě sbalit domů věci, přistoupil Jenda s Radkou a Pračlověk, který mezitím zaparkoval své vozidlo doma. Zbývalo vyzvednout Saláma a Óňu, naše další nové členy, kteří se později během cesty dostali k hromadné přezdívce Deníci, neboť jsou oba redaktoři Nymburského deníku. S plným tranzitem jsme vyrazili na cestu něco po osmé. Dalším důležitým bodem (my intelektuálové pro toto máme výraz mýtpojnt) byl Beroun, kde jsme se měli setkat se zbytkem výpravy. Z Rakovníku se k nám totiž ještě přidali Chorche, Lucie, a její bratr Ondra, řečený Sahýk. Ano počty nesedí, původně nás mělo jet čtrnáct, nicméně počet se o dva zredukoval a tak si v Berouně Óňa přesedl k k Rakovnickým. Dalším plánovaný mýtpojntem už byla samotná Paříž. Tedy pominu-li nutné pauzy na čůrání a cigaretku. Na cestu jsme byli vybaveni vysílačkami od neúčastnívšího se Blonďáka. Zbývalo domluvit signály, abychom poznali, když bude druhé auto v nouzi, a mohlo se jet. Hranice s Německem jsme počali překonávat okolo jedenácté večerní. Do německa jsme však proniknuli takřka v až v prvních pátečních minutách. Německým pohraničníkům se totiž značně nelíbila osádka menšího z vozidel. Přesněji řečeno se jim nelíbil pravděpodobně jeho řidič Sahýk, jehož Blonďaté oči a mírně zarudlá očka zřejmě v bystrých mužích německého zákona evokovala představu drogového dealera, který právě jede zásobit vyspělý západ levným fetem z východu. Oni mužové zákona, kterým mimochodem s nástupem Schengenu do našich končin skončí jejich služba a pravděpodobně budou dělat pochůzkáře v Norimberku, se rozhodli posádku podrobit přísné kontrole. Nejprve bylo prošacováno auto, poté zavazadla a poté i osoby byly odvedeny k prohlídce do jedné z budov. My ostatní jsme to vše již z Německé strany hranice pozorovali a po překonání chmur se tomu celou dobu hlasitě smáli, což celníkům jistě neušlo. Když bylo vše vyšetřeno a prohledáno s výsledkem: Bez závad (v němčině jinak..), oddechli jsme si a jelo se dál. Zhruba po deseti kilometrech se před náš tranzit zařadilo auto, na jeho zadním okně jasně zářila červená písmena STOP a z okénka nám mávala ruka s červenou baterkou. Bylo jasné, že se jedná o dálniční policii a že ji na nás poslali samotní pohraničníci, to bylo víc než nasnadě. Další skoro půlhodinu jsme tedy strávili při kontrole našeho vozu, respektive našich dokladů, kdy se tento Simirův neméně inteligentní kolega přišel několikrát ujistit, kolik nás je, poté ještě znovu přepočítat počet našich dokladů... Nakonec nás pustili a naše cesta pokračovala. Všichni podřimovali a kilometry ubíhaly jako po másle. Zhruba v polovině se volantu chopil Salám a já se pokusil usnout. Další zpestření víceméně jednotvárné cesty po dálnicích nastalo až ve Francii. To když Salám za volantem dorazil k první mýtné bráně. Ve Francii se totiž za použití dálnic platí přímo, když po nich jedete. Na různých místech jsou umístěny tzv Peáge, kde zaplatíte a můžete jet dál. Pro nás systému neznalé to byla docela sranda. Trpělivě jsme zajížděli do nesprávných koridorů, tu pro malé osobní automobily, tu pro majitele dálničních karet... Nakonec se ale i tyto nástrahy povedlo zdárně překonat a okolo deváté ranní jsme vjížděli do Paříže. Až na malé zaváhání ihned po vjezdu do centra jsme městem projeli s přehledem a k hotelu v samém jádru Paříže jsme se dostali krásně před polednem.

Parkování v Paříži

K čemu je lidem, kteří vědí, kde je hotel, když není kam zaparkovat malý autobus a ostatně ani osobák? Tohle bude v pokračování, kterého se dočkáte během zítřka, nebo pozítří.