Proč být spokojený, když to jde i jinak sakra.

V posledních dnech se mi povedlo ve svém okolí zachytit značné množství lidí, kteří vyjadřují svou nespokojenost s čímkoli, byť se často jedná o značně absurdní záležitosti. Jsou to zkrátka lidé, kteří si libují ve své nespokojenosti, často hraničící až s ublížeností. Netvrdím, že je to odraz posledního vývoje doby. Ani netvrdím, že se tito lidé objevili z ničeho nic. Jen se čas od času stane, že člověk zaznamená určitý jev v určitém čase mnohem intenzivněji, mnohem intenzivněji jej vnímá a mnohem více mu vadí. Ač nechci zase tak brutálně zobecňovat, mám pocit, že jisté modely chování jsou podobné celému našemu národu. A jedním z nich je i neustálá nespokojenost, která však v drtivé většině případů není nikterak spojena se snahou cokoli udělat pro jakékoli zlepšení stavu. My si prostě strašně libujeme v tom, že jsme děsný chudáci, že nás všichni okolo osírají, kde se dá a dělat s tím nic nejde. Klasická odpověď na otázku: "A zkusil jsi to vyřešit takhle?" bývá zhruba taková, že dotyčný již zkusil všechno, ale prostě s tím nic dělat nejde. Ono "zkusil všechno" však většinou znamená prosté nadávání v hospodě u piva, nebo doma u zpráv na Nově. Druhá častá odpověď bývá: "Nezkusil, poněvadž to stejně nemá cenu, dyk to moc dobře znám...
Stěžovat si umíme skutečně na všechno, a zároveň ze všeho dokážeme udělat osobní křivdu. Uvedu pár příkladů, které jsem poslední dobou osobně zaznamenal.

1)Práce: Jeden známý se mi nedávno svěřil s tím, že je již 2 měsíce bez práce a díky tomu nemá na nic peníze a tím pádem je skutečný chudák. Na otázky, proč práci nemá, opáčil tím, že mu ještě nikdo nenabídl adekvátní práci k jeho požadavkům průměrného středoškoláka se všeobecným vzděláním, samozřejmě s platem plně postačujícím k hrazení veškerých jeho mírně nadstandardních požadavků a potřeb. člověku by se až chtělo slzu uronit nad tím, jak se celý svět spiknul proti této osobě a nikdo není schopen mu nabídnout pozici ředitele v dobře vydělávající firmě. Představa, že by alespoň po dobu, než se všichni současní ředitelé ukáží jako naprosto nevhodní pro vykonávání své profese, pracoval například jako skladník, či ještěrkář, je vyloučena. A tak bude raději sedět doma a cítit se ublíženě.
Další příklad seděl nedávno v jednom lokále u piva a hlasitě nadával na to, jak se ty kurvy ve škodovce mají dobře se svou nadprůměrnou mzdou a třináctými platy a on chudák údržbář v ŽOS Nymburk bere sotva polovic. Byl by takhle plakal do doby, než by se všichni soucitem rozplakali také, kdybych se ho nezeptal, proč se nesebere a nejde do té škodovky také. Kromě plků o délce dojíždění (autem asi 30 minut) , debilní práci na lince a alergii na montérky, jsem neslyšel jediný rozumný argument. Šlo prostě jen o to si stěžovat....

2) Ceny v obchodech: Tohle znáte zřejmě všichni, minimálně jednou denně se setkávám s někým, kdo žehrá na vysoké ceny v obchodech a staví se do pozice div ne žebráka, který otáčí poslední tvrdě vydělaný peníz a rozhoduje se, zda raději zrnkem rýže na chvíli utiší hlad svých podvyživených dětí, a nebo ji ušetří na dobu, až bude ještě mnohem hůře. Obrovská škoda je, že nejvíc podobných žebráků potkává člověk zase v hospodě, kde na lístku je větší plot, než okolo královské obory... A pak je taky můžeme potkat v hypermarketech, kde žrádlo a výplody konzumní společnosti podpořené masivními reklamními kampaněmi z jejich košíků vrchem přepadávají. Copak si tady sakra nikdo neuvědomuje, že až na naprosté výjimky, které si za to většinou mohou samy, se tady všichni mají jako prasata v nejmenované obilnině? Ukažte mi někoho, kdo nemá mobil, protože si ho nemůže dovolit. Někoho, kdo jí maso jen o prvním víkendu v měsíci, protože ve zbytku týdne na něj nejsou peníze... Já takové lidi prostě neznám, a nebo jich je opravdu zatraceně málo. Přesto každý při jakékoli informaci o zdražení másla skládá hlavu do rukou a hlasitě mluví o emigraci a vyhladovění.

3) Stěžování pro stěžování.: A pak jsou tu individua, která si prostě stěžují, protože na tom je jejich existence velmi pravděpodobně závislá stejně, jako na vzduchu, či vodě. To jsou lidé, kteří si stěžují, že je v zimě zima, nebo o týden později zase že je v zimě málo zima. (což dokáže ještě stále velká spousta lidí umocnit hláškou "To za komunistů nebejvalo.") Ti, kteří si stěžují na rozbité silnice, hlučnou mládež, příliš mnoho druhů chleba v regále, všudypřítomný nepořádek ( a nejsou přitom schopni si ani uklidit na vlastním dvorečku, nebo sebrat papírek na cestě a hodit ho do koše.) Takových možností ke stěžování je na tom světě širém a češi jsou zaručeně jedni z těch, kteří je nejvíce využívají...

Posledním impulzem k tomu, abych si tu postěžoval ale byl včerejší rozhovor s jedním známým. Ten si velmi hlasitě stěžoval na to, že v hypermarketech prodávají rajčata a jinou zeleninu bez chuti. Rozhovor vypadal asi takto:

ON: To je hrozný, kdo to má žrát, je to drahý a stejně to nemá žádnou chuť.
JÁ: To bude možná tím, že je to sezonní zelenina a v lednu prostě není její sezona.
ON: Ne ale to není pravda, to dělají jen proto aby na nás vydělali a přitom není problém postavit vytápěný skleník a vypěstovat rajčata, který jsou voňavý a chutný. Nebo to třeba dovážet z Afriky, tam je přece maj pořád čerstvý a dobrý.
JÁ: A nemyslíš, že by to třeba bylo drahý a zbytečný? Navíc normální je, že rajčata jsou v létě.
ON: Jak jako drahý, tak by třeba stály stovku, ale já bych si je koupil. Navíc kecáš, protože ani v létě ty rajčata nejsou dobrý tak, jako je pěstovala na zahrádce moje babička.
JÁ: Aha, tak si v létě zajeď na vesnici a tam je koupíš u každýho zahrádkáře čerstvý a voňavý.
ON: A proč bych kvůli tomu měl jezdit na vesnici, když tady máme obchody.....

Mohl bych pokračovat dlouho, ale rozhovor se v podobně absurdní rovině nesl ještě několik minut a to nemá smysl psát...

To jsem si hezky postěžoval, co....?