Trutnov 2008 - Magický blázinec a slzy v očích.

Rok se s rokem sešel a minulý týden opět, tentokrát pravděpodobně definitivně naposledy, přivítal areál na Bojišti 21. ročník festivalu Trutnov open air. Festival známý také pod názvem Východočeský Woodstock letos nezůstal své přezdívce nic dlužen a tak původně zelený pažit v areálu ustoupil vrstvě červeného prachu, která pod vlivem několika dešťových přeháněk a hektolitrů moči utvářela vrstvu velmi kluzkého červeného blátíčka, které si na své obuvi a oblečení posléze tisíce návštěvníků rozvezli do celé republiky a dalších koutů Evropy. Někteří z nich budou zbytky červeně ze svých bot vyklepávat ještě mnoho měsíců. V pondělí se Na Bojišti zavřely brány za jedenadvacátým ročníkem festivalu. Dohrály poslední kapely, dozněly poslední zvuky bubínkářů a jejich kolegů, kteří na plechová umývací koryta vyklepávaly dlouhé hodiny jako na pomyslné tam tamy svá poselství světu… A hosté se rozjeli do svých domovů plní pocitů a dojmů z několikadenního maratonu všeho, co k festivalu patří. Kdo nezažil podobnou akci, ten stěží pochopí. Kdo nezažil Trutnov ten pochopí ještě hůř.

Když jsem přemýšlel nad tím, jak všechny myšlenky utřídit a sepsat, napadlo mne několik variant. Začnu tou první, pokusím se popsat letošní ročník Trutnova pomocí fiktivních novinových titulků tak, jak mne postupně napadaly. Poté přijde pokus o krátkou reportáž a nakonec přijde popis toho, jak Trutnov zaznamenaly mé city a pocity.

Trutnov open air naposledy na Bojišti! – První nedočkavci zaplnili stanové městečko již několik dní před zahájením festivalu. – Předpověď počasí slibuje sluneční paprsky, ale i občasný déšť. – Program festivalu nabídne svým návštěvníkům více než sto kapel, ale i besedy s exprezidentem a náčelníkem apačů. – Na Trutnov se sjíždí rekordní návštěva. – Stany návštěvníků neunikly nájezdům zlodějů! – Ostré riffy skupiny Soulfly ozdobily jeden z největších festivalů. – Besedy s náčelníky, bohoslužby, hvězdárna, divadelní Audience… I to mohli vidět návštěvníci festivalu. – Šamanští bubeníci The Dhol Foundation uzavřeli po takřka dvaceti letech historii konání Festivalu Trutnov v areálu letního kina Bojiště. – Příště na Prachárně…

Stejně jako každý rok jsem i letos svou dovolenou plánoval podle toho, kdy se bude odehrávat Trutnov tak, abych od začátku do konce mohl být u toho. Letos jsem koupil 50 lístků, neb mne oslovilo celkem dost známých a jak všichni víme, když se koupí větší množství, lístky jsou pak o poznání levnější než na místě. A ve středu večer jsme s první skupinkou, obtěžkáni zhruba trojnásobným počtem stanů stanuli na Trutnovském vlakovém nádraží. Rychle jsme dokoupili zásoby v blízkém supermarketu a po náročném výstupu na Bojiště začali vybírat místo pro zhruba 20 stanů. Vybrat místo se po chvilce povedlo, mnohem problematičtější se ukázala stavba stanů, ale i s tím jsme si nakonec poradili…

Čtvrtek se nesl ve znamení klidu a pohody. Oběd v pivovarské hospodě, procházka městem, návrat na bojiště, kde jsme s potěšením zjistili, že fronty na pásky jsou letos nulové, pak ještě pár hodin zevlování okolo stanů a hurá na zahajovací koncerty 4 kapel, z nichž jsem osobně dokázal shlédnout jen první dvě. Missa Karel Kryl revival byli příjemným zahájením a písně jednoho ze symbolů boje proti okupaci v podání této kapely uchu lahodily. Po nich nastoupili Čankišou, jejichž zvláštní směs ethna a kdovíčehoještě dokáže také v bocích rozhoupat většinu vnímavých diváků. Z doslechu vím, že Subways byli výborní a Voodoo skvělí, ale o tom nemohu nic napsat, neb jsem měl půlnoc.

No a takhle bych mohl pokračovat minutu po minutě a bylo by to k nepřečtení dlouhé, tedy jinak… V pátek se již bojiště naplnilo k prasknutí povětšinou velmi dobře naladěnými osobami. Kapely začaly vyhrávat krátce po obědě, na který jsme opět vyrazili do Krakonošské pivovarské hospody. Ten den se mi nejvíc líbilo vystoupení Znouzectnosti, kterou jsem naživo neviděl už drahně let a po zbytek dne jsem spíše než hudbu preferoval setkávání s přáteli a spaní kde se dalo.

Sobota byla naším čtvrtým dnem na bojišti a tak je na snadě, že únava a kumulovaná kocovina dávaly každému solidně zabrat. Nicméně ranní vystoupení Pavla Fajta a jeho skvělých bubnů a poté Totálního nasazení jsme si nemohli nechat ujít. Počasí v tu dobu trochu zlobilo, nad námi se honily tmavé mraky a co chvíli z nich na zem padaly drobné kapky vody (naštěstí to nebylo nic hrozného) Na druhou stranu alespoň nebylo vedro, které bývá mnohem více vyčerpávající. Po poledni jsme nasedli do festivalového busu a nechali se jím odvézt na Prachárnu, což je místo, kde by se měly odehrávat příští ročníky Trutnova. Asi 4 – 5ti kilometrová procházka tam a zase zpět byla mile osvěžující a i prachárna nás mile překvapila. Nicméně je jasné, že tam bude ještě moc a moc práce, než bude areál k festivalovému reji vůbec možné využít. Odpoledne jsme pak zasvětili utužování kolektivu a ve stanovém městečku popíjeli bezedný welcome drink s názvem Projito. Jedná se o drink, na který neexistuje jednotný recept a který vzniká postupný doléváním všeho, co vám přijde pod ruku do společného kelímku. Uvedu zde několik ingrediencí pro lepší představu: Kofola, medovina, rozličná čůča a vína, malinovice, rum, rum, rum, cola, sodovka (ale té jen trošičku). Z welcome drinku se postupem času vyklubal adios drink takže sobotu dál už opět vyprávět nemusím… Snad jen, že Šmitzer a Záviš hráli zhruba ve stejném stavu, v jakém jsem se nacházel já, takže jsme si dokonale rozuměli a taky to, že se letos pořadatelům opět podařil vtípek s umístěním Záviše na příhodnou scénu… Stejně jako loni hrál v hospodské scéně, kde i 300 diváků má problémy s tím, aby se vešli. Stejně jako loni chtělo ale jeho vystoupení vidět zhruba desetkrát víc lidí, než se mělo šanci vejít… Když potom nad hlavami neprodyšně namačkaných Závišových fanoušků začala kolovat roztržená deka, ze které se sypalo mračno peří, měl jsem pocit, že větší pornounderground už zažít nelze. Večer potom korunovali svým vystoupením Soulfly, které odměňovalo potleskem totálně natřískané hlediště velké scény.

Neděle se nesla v duchu únavy, chladna a drobného mrholení. Na tradiční ranní nářez od Boronu jsem síly nesebral a vlastně celý den jsem spíš šetřil síly na večer a na loučení s bojištěm při kapelách Hudba Praha a hlavně The Dhol Foundation. Ale přesto, roztomilé bylo vystoupení bratří Ebenů, na které jsem se těšil a opravdu mne v nejmenším nezklamalo. Večerní závěr byl pompézní a zároveň nasaklý smutkem. Diváci za žádnou cenu nechtěli pustit kapelu the Dhol foundation z pódia, konec jejího vystoupení totiž znamenal konec festivalu, a s největší pravděpodobností konec tradice na bojišti… Ten večer zůstane v hlavách zúčastněných ještě dlouho pevně zakořeněn…

Pondělí se neslo jako vždy v rytmu balení, cesty domů, zasloužené hygieny a relaxace před vstupem do obvyklého koloběhu života…


Pocházím z okolí Trutnova, přesněji z městečka Hostinné a ačkoli jsem již mnoho let člověkem z Polabí, jsou pro mne Krkonoše a podkrkonoší tím nejkrásnějším krajem na světě. O Trutnovském festivalu jsem se poprvé dozvěděl možná tak ve 14ti letech, tehdy jsem potkával postavy od hlavy až k patě od červené hlíny s batohy na zádech a velmi unaveným, avšak spokojeným výrazem v očích. Začal jsem si všímat i plakátů a Trutnov OAMF mne přitahoval čím dál víc.Poprvé se to povedlo na sklonku plnoletosti a od té doby jsem v Trutnově téměř stálým hostem. Přičemž se vždy dopředu těším každý rok o něco víc a víc a zároveň vždy, když se v pondělí vracím domu, jsem rok od roku stále více nostalgický a smutný. V roce, kdy jsem poprvé ochutnal atmosféru letních festivalů, objel jsem jich asi 6. Byla tak velká možnost srovnávat a porovnávat. Od té doby se jejich počet snižoval, částečně z nedostatku času, částečně z nedostatku financí a částečně z nedostatku sil, kterých, ruku na srdce, ubývá. Nakonec mi zbyl jenom Trutnov, kde jsem se od samého začátku cítil nejlépe, složení kapel mi vyhovovalo nejvíce, lidé byl nejvíce přátelští a ty hory a ta červená hlína… A to všechno v mém nejmilejším kraji… Festival v Trutnově je pro mne místem, kde můžu absolutně hodit zaplavu ty tisíce starostí všedních dní, kde lze potkat stovky, ba tisíce lidí, kteří udělali totéž a společně se můžeme potkávat, objímat, hovořit a nebo se jen s úsměvem na tváři míjet. Místem, kde nejsou kapely tím hlavním artiklem, ale zároveň, kde koncerty, které vidím mají tak ohromnou sílu a nadšení. A je úplně jedno, zda za ten prodloužený víkend uvidím 50 kapel a nebo jen deset a po zbytek času se budu někde poflakovat a čistit si hlavu od všech těch duševních odpadků, které se mi tam za uplynulý rok usadily. S napětím očekávám další vývoj tohoto festivalu. Nové místo na prachárně má ohromný potenciál k tomu, aby to magické setkání bylo stejně silné, jako bývá každým rokem na Bojišti. Stejně tak se ale může stát jen bezduchým zábavním parkem a toho se trošku bojím. Nicméně věřím, že pokud pořadatelé v čele s Geronimem udají dobrou notu a diváci, kteří každoročně navštěvují Trutnov chytí tento tón a utvoří z festivalu na Prachárně stejně silné místo setkání, magie a lásky, jako se jim to takřka 20 let dařilo na Bojišti, bude to za rok zase nářez. Těším se tam na Vás přátelé.

P.S. - Všem zlodějským mrchám, které letos okradly mnoho lidí v campu přeji z celého srdce aby se jejich lejno stalo ježkem!
- Všem kterým se v Trutnově nelíbilo a strávili 4 dny zamračeni, zpruzelí a nasraní z toho, že je festival koncipován tak, jak je. Celou dobu nadávali na jeho organizaci a vzývali bohy RFP, aby vše vzali do svých rukou a udělali na Bojišti konečně ten obří konzumní a ovčí nadiktovaný pořádek… Těm nepřeji nic, těch je mi líto… Snad jen: Příště už nejezděte!

A všem Špuntům na závěr: Jste skvělý.


Pár fotek od Špuntů naleznete na: http://ckspunt.rajce.idnes.cz/
Pokud máte zájem, přidejte tam i své fotky. Rád vám prozradím jak na to…

Kráva je můj bratr voe

Blíží se open air festival v Trutnově. To je akce, kterou pravidelně navštěvuji asi 10 let a letos tomu bude nejinak. Mám tu akci rád, přirostla mi svou atmosférou natolik k srdci, že tam letos jedu místo toho, abych byl na svatbě své velmi dobré kamarádky. Když to trošku přeženu, tak je mi vlastně totálně šumák, kdo tam bude hrát. Na kapely se tam nejezdí. Tam se jezdí na Trutnov. Kdo zažil, ten mi rozumí, kdo nezažil, stěží pochopí.

Letošní ročník bude ročníkem zlomovým, odehrává se naposledy Na bojišti. Bojiště je Trutnovské letní kino, jehož blízké okolí brzy ožije stavebním ruchem. Nová zástavba propříště znemožní pořádání festivalu, neb zkrátka nebude kde postavit své stany. I když se pro příště festival přesune jinam, už to nikdy nebude to pravé Bojiště. Místo kde vedle sebe v několika dnech na jednom pódiu hraje Sepultura a Waldemar Matuška. Místo kde vás po ránu vzbudí randál skupiny Boron, který je vystřídán punkovými evergreeny a následnou bohoslužbou. Místo kde můžete odpočívat v Hare krishna kempu a pozorovat defilé ostatních návštěvníků. Místo, kde si dáte po ránu česnečku za 15,- a pak si dojdete koupit do hypru krabici čůča a nikomu nevadí, že si ji nesete vypít do areálu. Místo kde si punkeři a dredaři společně pobrukují při vystoupení Banjo bandu Ivana Mládka. A když akce končí shromáždí se pod hlavním pódiem tisíce lidí a do pondělní noci vybubnovávají do světa svá poselství...

Už zhruba měsíc se tam těším jak "malej hipík" Těším se na Piera Brice, představitele filmového Vinetoua, který přijede pozdravit účastníky festu svým nesmrtelným Hoka Héj... Na Václava Havla, který byl jmenován náčelníkem festivalu a každý rok přichází a hovoří s lidmi maje na hlavě indiánskou čelenku... Na Geronima, Martina Věcheta, jež je hlavním organizátorem a strůjcem toho všeho. A pak samozřejmě na spoustu kapel, které uvidím. Anebo neuvidím a je to jedno...

Každý rok kupuju lístky v předprodeji, jsou levnější a mám je dřív. Mám je pro sebe a své známé, a jejich známé... Letos jsem jich nakonec musel objednat neuvěřitelných 50 kusů. 50 lidí pod vlajkou CK Špunt pojede nasávat nevyčerpatelnou atmosféru magického místa a magického festivalu.

A tohle všechno sem píšu aby bylo jasné co se mi poslední dny honí hlavou... A když mi pak přijde podobný odkaz, jsem z toho naměkko:
http://uk.youtube.com/watch?v=vr3x_RRJdd4&feature=user


Mimochodem už vytvářím arch s nápisem Free Hugs (kdyby se náhodou v Trutnově chtěl někdo objímat....

Kultura je plná kultů...

Nejsem kulturolog, ale to co se v poslední době děje v naší kultuře mne ani nevím proč nenechává chladným. Potom, co jsem se vrátil z dovolené, registruji takřka každý den nějakou zprávu z oblasti kulturního dění, která je více než zarážející… Posuďte sami:

Chobotnice na Pražské Letné stát nebude (pravděpodobně nebude stát vůbec nikde) – Po několika názorových veletočích většiny čelních představitelů, kteří do toho měli co kecat, i těch, kteří do toho prostě jen kecali, je výsledkem výše uvedené stanovisko. Od VK, který plánoval poutat se řetězem k bagru (ta představa mne moc baví, rád bych byl bagristou), přes totální obraty v názorech pražského primátora a ministra kultury. Přes stupidně radikální výroky generalisima Knížáka až po náhle milostné vzplanutí k blobu páně Čunkovo. Knihovna nebude, nakonec vlastně ani není potřeba, jak mnozí tvrdí. A pan ředitel knihovny zřejmě dostane padáka, protože si myslí opak…

Vyhazov přední kurátoru Galerie Hlavního Města Prahy –
Do toho taky vůbec nevidím, ale po přečtení několika článků na dané téma a několika diskuzí s předními odborníky mám pocit, že je to jeden z nejhorších možných kroků, které galerie mohla uskutečnit.

Konec rádia Wave v analogovém vysílání –
Když jsem objevil a poprvé naladil rádio Wave, poprvé jsem pocítil důvod, proč platit koncesionářské poplatky českému rozhlasu. Stanice zaměřená na hudbu, která se dá poslouchat s moderátory a pořady, které člověka osloví. Na cestách autem v okolí Prahy to je nejlepší poslechové zpestření, které český éter nabízí. O to povzbudivější bylo, že je takto schopno vysílat veřejnoprávní médium. Nic netrvá věčně, ale život radia Wave v analogovém vysílání trval ani ne dva roky a již se stal trnem v oku komerční konkurenci. Ačkoli hudbu, kterou můžeme z tohoto radia slyšet neuslyšíte nikde jinde (s výjimkou Radia1), přesto pravděpodobně způsobila odliv posluchačů od komerčních stanic. A tak rozhlasová rada, která podle všech pravidel udělila licenci pro vysílání najednou otočila a udělila pokutu za údajně nezákonné vysílání Radia Wave. Soud sice následně pokutu zrušil a i rada uznala, že nedošlo k žádnému nedodržení technických parametrů, nicméně radio k 31.8. v analogu končí a nadále jej bude možné poslouchat pouze v digitálních sítích. Což prakticky znamená jeho zánik.

Půlroční vzájemné škádlení divadel a radního pro kulturu Richtera –
K tomu už asi nemá cenu nic psát, to byla parodie a jejím vyvrcholením trapná fraška.

Těch divných událostí vedoucích pomalu ale jistě ke zkáze klasické a kvalitní kultury se nejen na území Prahy děje mnohem více. Za všechny případy mohu uvést Neprůhlednou a velice netransparentní volbu ředitele Hálkova divadla v Nymburce a plán na sloučení Kina, Divadla a Kulturního střediska do jednoho subjektu v tomtéž městě. Mám z toho pocit, jako by McDonaldizace naší společnosti nabrala druhý dech a rozjela se opět na plné obrátky.

Tfuj.

Mý end maj ego

Napadla mne onehdy taková zajímavá myšlenka, kterou jsem během chvilky rozvedl dá se říci do obludných a samozřejmě od základu naprosto nesmyslných rozměrů. Nejde o nic jiného, než o výplod pološílené fantazie, ale jako sranda to je dobrý…

V naší demokratické vlasti je již odpradávna uzákoněna možnost uzavřít svazek muže a ženy a zpečetit jej sňatkem, takto ostatně funguje až na výjimky celá lidská společnost. Těmi výjimkami se rozumí různé formy polygamie provozované na území Asie a Afriky a také v některých náboženských sektách a podobně. Novinkou posledních let je možnost svazku mezi osobami stejného pohlaví. U nás se nejedná o klasické manželství, nýbrž o takzvané registrované partnerství.

Svazek, který však není nikde právně zakotven, ale jsem přesvědčen o tom, že by nalezl mnoho zastánců je víceméně nejtrefněji pojmenován v nadpisu tohoto vstupu. Jaké by to asi bylo, kdyby člověk mohl uzavřít registrované partnerství sám se sebou? Vždyť spousta lidí v poslední době sama sebe považuje za středobod vesmíru, za nejdokonalejší bytost, milují se k sežrání. Tímto by jen stvrdili své přesvědčení a svou lásku k tomu nejlepšímu člověku, kterého v životě potkali.

Jistě by nebylo špatné poté posoudit zda lidé s diagnostikovanou vícečetnou osobností mají právo pobírat na svá další já sociální přídavky. (Samozřejmě až po uzavření sňatku)

Jasně, že je to totální kravina, ale ta myšlenka mne fakt pobavila…