Název tohoto příspěvku jsem si vypůjčil od pana Alberta Hofmanna, objevitele LSD.
Tento člověk totiž včera 29.4.2008 zemřel ve věku 102 let.
Albert Hofmann se narodil ve Švýcarsku v roce 1906, vystudoval chemii a po studiích byl zaměstnán ve výzkumných laboratořích firmy Sandoz, kde pracoval na výzkumu houby Paličkovice nachové (námel). Jeho úkolem bylo rafinovat a syntetizovat v ní obsažené aktivní složky k farmaceutickým účelům. Dlouhodobým výzkumem se nakonec dopracoval v roce 1938 k syntéze LSD-25. Látka byla původně zkoumána ve spojitosti s léčbou srdečních chorob, její výsledky na pokusných zvířatech však v tomto ohledu byly nepřesvědčivé a neuspokojivé a LSD tak na 5 let putovalo do trezoru. Když v roce 1943 obnovil výzkum alkaloidů námelu a znovu syntetizoval LSD-25, došlo k nehodě a přes kůži potřísněné ruky se LSD poprvé dostalo do těla člověka. O tomto prvním ryze náhodném zážitku později napsal:
"Upadl jsem do zvláštního, nikoli nepříjemného stavu. Podobal se opilosti a charakterizovala jej výrazně zjitřená fantazie. Jako ve snách jsem vnímal nepřetržitý proud fantaskních, mimořádně plastických obrazů prazvláštních tvarů s intenzivní kaleidoskopickou hrou barev. Asi po dvou hodinách se můj stav vrátil do normálu."
Samozřejmě si spojil tento zážitek s látkou LSD-25 a hned druhý den vypil 250 miligramů LSD rozpuštěných ve vodě. Ihned poté požádal svého asistenta, aby jej doprovodil domů. V té době panovala druhá světová válka a tak jediným dostupným prostředkem byl bicykl. Tato událost je v dějinách LSD známa jako tzv. bicycle day. Opět cituji jeho pozdější slova, jimiž popsal tento den: "Všechno jsem viděl zkreslené a nejasné. Usadil se ve mně nějaký démon, zmocnil se mého těla, mysli a duše. Prostor a čas se stávaly stále chaotičtější a já nedokázal jednat, jak bych chtěl. Nemohl jsem nijak zabránit hroucení světa kolem sebe... Cítil jsem se mimo své tělo. Moje já se vznášelo kdesi v prostoru. Myslel jsem, že jsem zemřel. Dokonce jsem viděl ležet na pohovce svoje mrtvé tělo..."
Veřejnosti byla tato látka představena v roce 1954. Předpokládalo se její využití v psychiatrii, neboť dokázala odblokovat pacientovy obranné mechanismy a mohl tak snáze hovořit o svých traumatech a problémech...
Postupem času se látka stala oblíbenou v intelektuálních kruzích, pro intelektuály znamenala bránu do bohémského světa. Také se testovala ve věznicích za účelem snížení sklonů k recidivě, opět s velmi příznivým účinkem. O látku se také velmi blízce začala zajímat armáda, která zkoumala její potenciální využití ve studené válce. Armádní testy prokázaly schopnost vyřadit při relativně malém množství látky z provozuschopného stavu na nějaký čas třeba i celou ruskou armádu. Přišla šedesátá léta a s nimi hnutí hippies a LSD se stalo v tomto hnutí masově využívanou záležitostí. LSD se legálně vyrábělo na mnoha místech... Koncem 60. let se ale nad kyselinou snů začaly stahovat mraky a po přezdívce Droga nebe a pekla se stala Drogou pekelných vizí. A posléze byla legální výroba LSD zcela zastavena. A dodnes patří v celém civilizovaném světě na seznam zakázaných látek, ačkoli v poslední době se v omezeném množství opět začíná s jejím testováním pro využití v medicíně a psychiatrii.
Nová látka zaujala psychiatry a psychology i v Čechách. Oficiálních experimentů v letech 1954-74 se účastnili pacienti léčeben i zdraví dobrovolníci. Na psychiatrické léčebně v Sadské se prý uskutečnilo na 3000 sezení s LSD, při nichž lidé zaznamenávali své vjemy a zrakové halucinace. A české LSD začala dokonce od roku 1965 vyrábět opavská Galena.
Své pocity a zkušenosti zaznamenal Albert Hofmann do knihy LSD, mé nezvedené dítě.
Můj osobní vztah k LSD se datuje od 4. ročníku gymnázia, kde jsem v rámci studia semináře psychologie a sociologie vytvořil práci na téma Halucinogenní látky, jejíž praktickou částí bylo zaznamenat subjektivní pocity z konzumace každé z nich a porovnání s ostatními drogami.
Od té doby se čas od času k LSD stále vracím a jsem přesvědčen o tom, že mne pokaždé něčím obohatí. Tímto ovšem neříkám, že bych chtěl někoho přesvědčovat, ať začne fetovat. Za prvé je takové nabádání trestné a za druhé stejně už všichni fetujete.
středa 30. dubna 2008
Zasaď strom, postav dům...
Všude okolo je tolik věcí, kvůli kterým by člověk mohl být od rána do večera v depresi, nebo prostě jen neustále nasranej. Ať je to politika, mezilidské vztahy, ekologie, nebo třeba připálený puding na plotně. Nasraných ksichtů kolem sebe denně potkáváme desítky, možná stovky. A je opravdu naprostá ztráta času přizbůsobovat se té okolní všeobjímající dementní nasupenosti. Lepší je si čas od času udělat nějakou tu radost a pak bý hepy a všem se tlemit do zamračených tváří. Stačí k tomu mnohdy fakticky málo. Třeba zasadit strom...
V pondělí jsem si na oslavu narozenin rozhodl dopřát nějaké to pivečko v oblíbené pivnici na zimním stadionu. Když už nás výčepní po zavíračce opravdu vyhazovala, objevili jsme v křoví malý stromek, břízku i s kořenovým balem, kterou zde bůhvíproč někdo jen tak zanechal. Listy měla ještě naprosto svěží a tak nás napadlo, že by nebylo špatné ji někam zasadit. Cestou domů jsme také hned objevili naprosto výborné místo... Hned vedle stadionu je parčík, který zaujímá místo bývalého hřbitova. A přesně tam jsme objevili ideální prostor pro zasazení stromu. Hned v úterý se v pivnici sešla skupina individuí ještě o trošičku divnějších než obvykle. Jeden přišel do hospody s rýčem, druhý táhl kýbl. Naštěstí se tomu nikdo ani moc nedivil a vzhledem k tomu, že i sama výčepní se akce STROM účastnila, na náčiní nikdo nic nenamítal. Po zavíračce jsme se tedy kradmo vyplížili z hospody s rýčem, kýbly plnými vody, chňapli do ruky břízu a jali se vybírat to nejlepší místo pro její osazení,. Během několika minut byla jáma vykopána, osazena a opět zahrnuta, pevně ušlapána a důkladně zalita. Pod rouškou tmy pak okolo asi 1,5 metru vysokého stromku postávalo zhruba 8 postav a ještě několik minut debatovaly, jak dlouho zde asi naše bříza vydrží. Mimochodem, dali jsme jí jméno Robert, poněvadž ten den má Robert svátek...
Ano, jsem zvědavý jak dlouho tam vydrží stát a růst. Třeba se vůbec nevzchopí a za dva dny opadá a uschne. Třeba jí už dnes večer zlomí nějaký pubertální arcizmrd jenom proto, aby si dokázal, jak je drsnej a hustej... Třeba přijedou sekáči z technických služeb a přijde jim jako naprosto nemožné se při sekání trávníku vyhnout stromku a vezmou to napřímo Robert Nerobert. A třeba tam za padesát let bude stát vysoká bílá bříza a nikoho ani nenapadne, za jakých okolností se tam dostala.
Já vlastně ani nevím, jestli to třeba není zakázaný, jen tak si takhle bez povolení sázet stromy. Za rok okolo třeba půjde úředník z města a s hrůzou zjistí, že tenhle strom tedy opravdu nebyl schválen radou města do územního plánu a musí pryč.
Proč o tom všem píšu? Nikdy bych nevěřil, že na člověka může zasazení jednoho stromu tak silně zapůsobit a nejsem sám. A taky je mi jasný, že nezůstane jen u Roberta, tím spíš, pokud mu někdo způsobí nějakou újmu... Pár míst, kde by se strom opravdu hodil znám.
A když všechno dopadne tím nejlepším možným způsobem, budeme se každý rok 29.4. scházet v stínu jeho větví a s flaškou čůča v ruce bilancovat...
A co já? Pracuju ve stavební firmě, takže stavění domů nemá smysl komentovat. Strom jsem zasadil včera... Takže už toho věru moc nezbývá do naplnění jistých okřídlených hesel....
P.S. Kdo si to ještě nezkusil, fakt je to hustý, vřele doporučuju!
V pondělí jsem si na oslavu narozenin rozhodl dopřát nějaké to pivečko v oblíbené pivnici na zimním stadionu. Když už nás výčepní po zavíračce opravdu vyhazovala, objevili jsme v křoví malý stromek, břízku i s kořenovým balem, kterou zde bůhvíproč někdo jen tak zanechal. Listy měla ještě naprosto svěží a tak nás napadlo, že by nebylo špatné ji někam zasadit. Cestou domů jsme také hned objevili naprosto výborné místo... Hned vedle stadionu je parčík, který zaujímá místo bývalého hřbitova. A přesně tam jsme objevili ideální prostor pro zasazení stromu. Hned v úterý se v pivnici sešla skupina individuí ještě o trošičku divnějších než obvykle. Jeden přišel do hospody s rýčem, druhý táhl kýbl. Naštěstí se tomu nikdo ani moc nedivil a vzhledem k tomu, že i sama výčepní se akce STROM účastnila, na náčiní nikdo nic nenamítal. Po zavíračce jsme se tedy kradmo vyplížili z hospody s rýčem, kýbly plnými vody, chňapli do ruky břízu a jali se vybírat to nejlepší místo pro její osazení,. Během několika minut byla jáma vykopána, osazena a opět zahrnuta, pevně ušlapána a důkladně zalita. Pod rouškou tmy pak okolo asi 1,5 metru vysokého stromku postávalo zhruba 8 postav a ještě několik minut debatovaly, jak dlouho zde asi naše bříza vydrží. Mimochodem, dali jsme jí jméno Robert, poněvadž ten den má Robert svátek...
Ano, jsem zvědavý jak dlouho tam vydrží stát a růst. Třeba se vůbec nevzchopí a za dva dny opadá a uschne. Třeba jí už dnes večer zlomí nějaký pubertální arcizmrd jenom proto, aby si dokázal, jak je drsnej a hustej... Třeba přijedou sekáči z technických služeb a přijde jim jako naprosto nemožné se při sekání trávníku vyhnout stromku a vezmou to napřímo Robert Nerobert. A třeba tam za padesát let bude stát vysoká bílá bříza a nikoho ani nenapadne, za jakých okolností se tam dostala.
Já vlastně ani nevím, jestli to třeba není zakázaný, jen tak si takhle bez povolení sázet stromy. Za rok okolo třeba půjde úředník z města a s hrůzou zjistí, že tenhle strom tedy opravdu nebyl schválen radou města do územního plánu a musí pryč.
Proč o tom všem píšu? Nikdy bych nevěřil, že na člověka může zasazení jednoho stromu tak silně zapůsobit a nejsem sám. A taky je mi jasný, že nezůstane jen u Roberta, tím spíš, pokud mu někdo způsobí nějakou újmu... Pár míst, kde by se strom opravdu hodil znám.
A když všechno dopadne tím nejlepším možným způsobem, budeme se každý rok 29.4. scházet v stínu jeho větví a s flaškou čůča v ruce bilancovat...
A co já? Pracuju ve stavební firmě, takže stavění domů nemá smysl komentovat. Strom jsem zasadil včera... Takže už toho věru moc nezbývá do naplnění jistých okřídlených hesel....
P.S. Kdo si to ještě nezkusil, fakt je to hustý, vřele doporučuju!
pátek 25. dubna 2008
Soutěž k narozeninám CK Špunt - Indicie XII
Zdravím všechny pozůstalé luštitele. Pozůstalé proto, protože již máme několik úspěšných řešitelů. Poslední indicie již budou o něco jednodušší, neb nemám mnoho času vymýšlet další poutavé hádanky a zároveň je mým přáním oslavit ty narozky jinak, než o samotě... Dnes vám také kromě obvyklé indicie ještě přikládám seznam věcí, které je třeba přibalit s sebou na cestu. Tak tedy nejdříve indicie.
Vchod do chalupy se nachází vzdušnou čarou přesně 143 kilometrů a 750 metrů od vchodu do mnou obývaného bytu.:-)
A teď ještě ty nezbytnosti:
Půllitr , spacák , šátek , baterka .
Neb se totiž kromě jedné velmi zajímavé exkurze na vás také chystá několik překvapení:-)
Muhehe.
Vchod do chalupy se nachází vzdušnou čarou přesně 143 kilometrů a 750 metrů od vchodu do mnou obývaného bytu.:-)
A teď ještě ty nezbytnosti:
Půllitr , spacák , šátek , baterka .
Neb se totiž kromě jedné velmi zajímavé exkurze na vás také chystá několik překvapení:-)
Muhehe.
pondělí 21. dubna 2008
Soutěž k narozeninám CK Špunt - Indicie XI
Já vím, já vím, všichni čekáte na další Indicii a ona nepřichází a nepřichází. Je to zajedno způsobené tím, že mi trošku došly nápady na nové hádanky. Jednak také tím, že už nevím, jak bych vám ono místo více přiblížil. No nevadí, něco ještě vymyslíme. Pro dnešek jsem si pro vás tedy připravil takovou malou cenovou rozvahu, kolik vás bude stát lístek, když se tam budete ve čtvrtek 8.5. chtít dostat prostředky veřejné hromadné dopravy. Na základě toho si můžete zkusit stanovit, kam že to vlastně pojedete na oslavu.
Možností dopravy je v tento den více. Budu se ale zabývat těmi nejrychlejšími a nejkratšími. Jedna z nich je čistě vlakem a jedna kombinuje vlakovou a autobusovou možnost cesty. Obě možnosti předpokládají odjezd z Nymburka a konec v místě, které se tu celou dobu snažíme odhalit. Ceny uvedu pro jednotlivce a pak také skupiny čítající 5 a 10 lidí. Při cestě vlakem předpokládejme, že jednotlivec vlastní základní zákaznickou in-kartu, u skupin počítáme se skupinovou slevou. (u autobusů sleva pro skupiny není)
Tak tedy:
1) Start v pozdním ránu, doprava kombinovaná, 1 přestup.
Jednotlivec: 131,- Kč
Skupina pěti osob: 643,- Kč
Skupina deseti osob: 1278,- Kč
2) Start těsně před obědem, doprava vlakem, 2 přestupy.
Jednotlivec: 188,- Kč
Skupina pěti osob: 751,- Kč
Skupina deseti osob: 1376,- Kč
Oběma způsoby se lze do cíle dostat za dobu o něco málo delší, než 3 hodiny.
Snad vás tato indicie přivede zase o kousek blíže k chalupě...
Možností dopravy je v tento den více. Budu se ale zabývat těmi nejrychlejšími a nejkratšími. Jedna z nich je čistě vlakem a jedna kombinuje vlakovou a autobusovou možnost cesty. Obě možnosti předpokládají odjezd z Nymburka a konec v místě, které se tu celou dobu snažíme odhalit. Ceny uvedu pro jednotlivce a pak také skupiny čítající 5 a 10 lidí. Při cestě vlakem předpokládejme, že jednotlivec vlastní základní zákaznickou in-kartu, u skupin počítáme se skupinovou slevou. (u autobusů sleva pro skupiny není)
Tak tedy:
1) Start v pozdním ránu, doprava kombinovaná, 1 přestup.
Jednotlivec: 131,- Kč
Skupina pěti osob: 643,- Kč
Skupina deseti osob: 1278,- Kč
2) Start těsně před obědem, doprava vlakem, 2 přestupy.
Jednotlivec: 188,- Kč
Skupina pěti osob: 751,- Kč
Skupina deseti osob: 1376,- Kč
Oběma způsoby se lze do cíle dostat za dobu o něco málo delší, než 3 hodiny.
Snad vás tato indicie přivede zase o kousek blíže k chalupě...
čtvrtek 17. dubna 2008
Proč být spokojený, když to jde i jinak sakra.
V posledních dnech se mi povedlo ve svém okolí zachytit značné množství lidí, kteří vyjadřují svou nespokojenost s čímkoli, byť se často jedná o značně absurdní záležitosti. Jsou to zkrátka lidé, kteří si libují ve své nespokojenosti, často hraničící až s ublížeností. Netvrdím, že je to odraz posledního vývoje doby. Ani netvrdím, že se tito lidé objevili z ničeho nic. Jen se čas od času stane, že člověk zaznamená určitý jev v určitém čase mnohem intenzivněji, mnohem intenzivněji jej vnímá a mnohem více mu vadí. Ač nechci zase tak brutálně zobecňovat, mám pocit, že jisté modely chování jsou podobné celému našemu národu. A jedním z nich je i neustálá nespokojenost, která však v drtivé většině případů není nikterak spojena se snahou cokoli udělat pro jakékoli zlepšení stavu. My si prostě strašně libujeme v tom, že jsme děsný chudáci, že nás všichni okolo osírají, kde se dá a dělat s tím nic nejde. Klasická odpověď na otázku: "A zkusil jsi to vyřešit takhle?" bývá zhruba taková, že dotyčný již zkusil všechno, ale prostě s tím nic dělat nejde. Ono "zkusil všechno" však většinou znamená prosté nadávání v hospodě u piva, nebo doma u zpráv na Nově. Druhá častá odpověď bývá: "Nezkusil, poněvadž to stejně nemá cenu, dyk to moc dobře znám...
Stěžovat si umíme skutečně na všechno, a zároveň ze všeho dokážeme udělat osobní křivdu. Uvedu pár příkladů, které jsem poslední dobou osobně zaznamenal.
1)Práce: Jeden známý se mi nedávno svěřil s tím, že je již 2 měsíce bez práce a díky tomu nemá na nic peníze a tím pádem je skutečný chudák. Na otázky, proč práci nemá, opáčil tím, že mu ještě nikdo nenabídl adekvátní práci k jeho požadavkům průměrného středoškoláka se všeobecným vzděláním, samozřejmě s platem plně postačujícím k hrazení veškerých jeho mírně nadstandardních požadavků a potřeb. člověku by se až chtělo slzu uronit nad tím, jak se celý svět spiknul proti této osobě a nikdo není schopen mu nabídnout pozici ředitele v dobře vydělávající firmě. Představa, že by alespoň po dobu, než se všichni současní ředitelé ukáží jako naprosto nevhodní pro vykonávání své profese, pracoval například jako skladník, či ještěrkář, je vyloučena. A tak bude raději sedět doma a cítit se ublíženě.
Další příklad seděl nedávno v jednom lokále u piva a hlasitě nadával na to, jak se ty kurvy ve škodovce mají dobře se svou nadprůměrnou mzdou a třináctými platy a on chudák údržbář v ŽOS Nymburk bere sotva polovic. Byl by takhle plakal do doby, než by se všichni soucitem rozplakali také, kdybych se ho nezeptal, proč se nesebere a nejde do té škodovky také. Kromě plků o délce dojíždění (autem asi 30 minut) , debilní práci na lince a alergii na montérky, jsem neslyšel jediný rozumný argument. Šlo prostě jen o to si stěžovat....
2) Ceny v obchodech: Tohle znáte zřejmě všichni, minimálně jednou denně se setkávám s někým, kdo žehrá na vysoké ceny v obchodech a staví se do pozice div ne žebráka, který otáčí poslední tvrdě vydělaný peníz a rozhoduje se, zda raději zrnkem rýže na chvíli utiší hlad svých podvyživených dětí, a nebo ji ušetří na dobu, až bude ještě mnohem hůře. Obrovská škoda je, že nejvíc podobných žebráků potkává člověk zase v hospodě, kde na lístku je větší plot, než okolo královské obory... A pak je taky můžeme potkat v hypermarketech, kde žrádlo a výplody konzumní společnosti podpořené masivními reklamními kampaněmi z jejich košíků vrchem přepadávají. Copak si tady sakra nikdo neuvědomuje, že až na naprosté výjimky, které si za to většinou mohou samy, se tady všichni mají jako prasata v nejmenované obilnině? Ukažte mi někoho, kdo nemá mobil, protože si ho nemůže dovolit. Někoho, kdo jí maso jen o prvním víkendu v měsíci, protože ve zbytku týdne na něj nejsou peníze... Já takové lidi prostě neznám, a nebo jich je opravdu zatraceně málo. Přesto každý při jakékoli informaci o zdražení másla skládá hlavu do rukou a hlasitě mluví o emigraci a vyhladovění.
3) Stěžování pro stěžování.: A pak jsou tu individua, která si prostě stěžují, protože na tom je jejich existence velmi pravděpodobně závislá stejně, jako na vzduchu, či vodě. To jsou lidé, kteří si stěžují, že je v zimě zima, nebo o týden později zase že je v zimě málo zima. (což dokáže ještě stále velká spousta lidí umocnit hláškou "To za komunistů nebejvalo.") Ti, kteří si stěžují na rozbité silnice, hlučnou mládež, příliš mnoho druhů chleba v regále, všudypřítomný nepořádek ( a nejsou přitom schopni si ani uklidit na vlastním dvorečku, nebo sebrat papírek na cestě a hodit ho do koše.) Takových možností ke stěžování je na tom světě širém a češi jsou zaručeně jedni z těch, kteří je nejvíce využívají...
Posledním impulzem k tomu, abych si tu postěžoval ale byl včerejší rozhovor s jedním známým. Ten si velmi hlasitě stěžoval na to, že v hypermarketech prodávají rajčata a jinou zeleninu bez chuti. Rozhovor vypadal asi takto:
ON: To je hrozný, kdo to má žrát, je to drahý a stejně to nemá žádnou chuť.
JÁ: To bude možná tím, že je to sezonní zelenina a v lednu prostě není její sezona.
ON: Ne ale to není pravda, to dělají jen proto aby na nás vydělali a přitom není problém postavit vytápěný skleník a vypěstovat rajčata, který jsou voňavý a chutný. Nebo to třeba dovážet z Afriky, tam je přece maj pořád čerstvý a dobrý.
JÁ: A nemyslíš, že by to třeba bylo drahý a zbytečný? Navíc normální je, že rajčata jsou v létě.
ON: Jak jako drahý, tak by třeba stály stovku, ale já bych si je koupil. Navíc kecáš, protože ani v létě ty rajčata nejsou dobrý tak, jako je pěstovala na zahrádce moje babička.
JÁ: Aha, tak si v létě zajeď na vesnici a tam je koupíš u každýho zahrádkáře čerstvý a voňavý.
ON: A proč bych kvůli tomu měl jezdit na vesnici, když tady máme obchody.....
Mohl bych pokračovat dlouho, ale rozhovor se v podobně absurdní rovině nesl ještě několik minut a to nemá smysl psát...
To jsem si hezky postěžoval, co....?
Stěžovat si umíme skutečně na všechno, a zároveň ze všeho dokážeme udělat osobní křivdu. Uvedu pár příkladů, které jsem poslední dobou osobně zaznamenal.
1)Práce: Jeden známý se mi nedávno svěřil s tím, že je již 2 měsíce bez práce a díky tomu nemá na nic peníze a tím pádem je skutečný chudák. Na otázky, proč práci nemá, opáčil tím, že mu ještě nikdo nenabídl adekvátní práci k jeho požadavkům průměrného středoškoláka se všeobecným vzděláním, samozřejmě s platem plně postačujícím k hrazení veškerých jeho mírně nadstandardních požadavků a potřeb. člověku by se až chtělo slzu uronit nad tím, jak se celý svět spiknul proti této osobě a nikdo není schopen mu nabídnout pozici ředitele v dobře vydělávající firmě. Představa, že by alespoň po dobu, než se všichni současní ředitelé ukáží jako naprosto nevhodní pro vykonávání své profese, pracoval například jako skladník, či ještěrkář, je vyloučena. A tak bude raději sedět doma a cítit se ublíženě.
Další příklad seděl nedávno v jednom lokále u piva a hlasitě nadával na to, jak se ty kurvy ve škodovce mají dobře se svou nadprůměrnou mzdou a třináctými platy a on chudák údržbář v ŽOS Nymburk bere sotva polovic. Byl by takhle plakal do doby, než by se všichni soucitem rozplakali také, kdybych se ho nezeptal, proč se nesebere a nejde do té škodovky také. Kromě plků o délce dojíždění (autem asi 30 minut) , debilní práci na lince a alergii na montérky, jsem neslyšel jediný rozumný argument. Šlo prostě jen o to si stěžovat....
2) Ceny v obchodech: Tohle znáte zřejmě všichni, minimálně jednou denně se setkávám s někým, kdo žehrá na vysoké ceny v obchodech a staví se do pozice div ne žebráka, který otáčí poslední tvrdě vydělaný peníz a rozhoduje se, zda raději zrnkem rýže na chvíli utiší hlad svých podvyživených dětí, a nebo ji ušetří na dobu, až bude ještě mnohem hůře. Obrovská škoda je, že nejvíc podobných žebráků potkává člověk zase v hospodě, kde na lístku je větší plot, než okolo královské obory... A pak je taky můžeme potkat v hypermarketech, kde žrádlo a výplody konzumní společnosti podpořené masivními reklamními kampaněmi z jejich košíků vrchem přepadávají. Copak si tady sakra nikdo neuvědomuje, že až na naprosté výjimky, které si za to většinou mohou samy, se tady všichni mají jako prasata v nejmenované obilnině? Ukažte mi někoho, kdo nemá mobil, protože si ho nemůže dovolit. Někoho, kdo jí maso jen o prvním víkendu v měsíci, protože ve zbytku týdne na něj nejsou peníze... Já takové lidi prostě neznám, a nebo jich je opravdu zatraceně málo. Přesto každý při jakékoli informaci o zdražení másla skládá hlavu do rukou a hlasitě mluví o emigraci a vyhladovění.
3) Stěžování pro stěžování.: A pak jsou tu individua, která si prostě stěžují, protože na tom je jejich existence velmi pravděpodobně závislá stejně, jako na vzduchu, či vodě. To jsou lidé, kteří si stěžují, že je v zimě zima, nebo o týden později zase že je v zimě málo zima. (což dokáže ještě stále velká spousta lidí umocnit hláškou "To za komunistů nebejvalo.") Ti, kteří si stěžují na rozbité silnice, hlučnou mládež, příliš mnoho druhů chleba v regále, všudypřítomný nepořádek ( a nejsou přitom schopni si ani uklidit na vlastním dvorečku, nebo sebrat papírek na cestě a hodit ho do koše.) Takových možností ke stěžování je na tom světě širém a češi jsou zaručeně jedni z těch, kteří je nejvíce využívají...
Posledním impulzem k tomu, abych si tu postěžoval ale byl včerejší rozhovor s jedním známým. Ten si velmi hlasitě stěžoval na to, že v hypermarketech prodávají rajčata a jinou zeleninu bez chuti. Rozhovor vypadal asi takto:
ON: To je hrozný, kdo to má žrát, je to drahý a stejně to nemá žádnou chuť.
JÁ: To bude možná tím, že je to sezonní zelenina a v lednu prostě není její sezona.
ON: Ne ale to není pravda, to dělají jen proto aby na nás vydělali a přitom není problém postavit vytápěný skleník a vypěstovat rajčata, který jsou voňavý a chutný. Nebo to třeba dovážet z Afriky, tam je přece maj pořád čerstvý a dobrý.
JÁ: A nemyslíš, že by to třeba bylo drahý a zbytečný? Navíc normální je, že rajčata jsou v létě.
ON: Jak jako drahý, tak by třeba stály stovku, ale já bych si je koupil. Navíc kecáš, protože ani v létě ty rajčata nejsou dobrý tak, jako je pěstovala na zahrádce moje babička.
JÁ: Aha, tak si v létě zajeď na vesnici a tam je koupíš u každýho zahrádkáře čerstvý a voňavý.
ON: A proč bych kvůli tomu měl jezdit na vesnici, když tady máme obchody.....
Mohl bych pokračovat dlouho, ale rozhovor se v podobně absurdní rovině nesl ještě několik minut a to nemá smysl psát...
To jsem si hezky postěžoval, co....?
neděle 13. dubna 2008
Soutěž k narozeninám CK Špunt - Indicie X
indicie pro tento týden přichází s drobným zpožděním.... A tentokrát to nebude ani žádná namáhavá pátrací či luštitelská záležitost. Jedná se o drobnou přesmyčku jednoho důležitého slova. Indicie tedy zní:
čepel
příjemnou zábavu....
středa 2. dubna 2008
Soutěž k narozeninám CK Špunt - Indicie IX
Dnešní indicie vychází v čase, kdy po světě běhá již nejméně jeden úspěšný řešitel indicií předchozích. Což mne utvrzuje v tom, že zase až tak těžké to být nemohlo a není... Nicméně do narozeninového víkendu zbývá ještě stále zhruba 5 týdnů, což znamená 5 kvízů, ve kterých se jistě chytí i všichni ostatní. Na dnešek jsem si pro vás připravil takovou zajímavou poznávačku, jejímž výsledkem bude opět další pěticiferné číslo, které bude znamenat devátou indicii. Seznam, který si můžete přečíst níže, obsahuje názvy rostlin a živočichů z pěti různých kategorií. Najdete tam Ptáky, Motýly, Ryby, Houby a Rostliny dřevité. Vaším úkolem je zjistit, do které z výše uvedených kategorií onen druh spadá. Na konci sečtete jednotlivé skupiny a vyjde vám ono pěticiferné číslo kde první číslici tvoří počet druhů ptáků, druhou počet druhů hub, třetí číslici dostaneme sečtením Motýlů, čtvrtou potom při spočítání rostlin a konečně pátá vznikne z počtu ryb.
Nápověda pro vás je, že součet číslic výsledného čísla musí tvořit 28. Vypsaných názvů je však jen 25...
Morčák
Ohniváček
Blýskavka
Jeřáb
Housenice
Ohnivec
Perleťovec
Perleťovka
Mandelík
Kropenatec
Jetelovka
Slzečník
Šafránka
Dytík
Soumračník
Hvězdovka
Muchovník
Motýlkovec
Ketupa
Přástevník
Plíška
Pakeříčkovec
Žlutavka
Stroček
Ouhorlík
Doporučuji si nejdříve vyzkoušet podle názvů odhadnout, jak by to mohlo být a potom teprve zběsile googlit a zaměstnávat vyhledávače. Vždy se jedná o velmi zajímavé druhy a jak každý jistě sám lehce spočítal, některé názvy jsou obsaženy ve více kategoriích. Příjemnou zábavu.
Nápověda pro vás je, že součet číslic výsledného čísla musí tvořit 28. Vypsaných názvů je však jen 25...
Morčák
Ohniváček
Blýskavka
Jeřáb
Housenice
Ohnivec
Perleťovec
Perleťovka
Mandelík
Kropenatec
Jetelovka
Slzečník
Šafránka
Dytík
Soumračník
Hvězdovka
Muchovník
Motýlkovec
Ketupa
Přástevník
Plíška
Pakeříčkovec
Žlutavka
Stroček
Ouhorlík
Doporučuji si nejdříve vyzkoušet podle názvů odhadnout, jak by to mohlo být a potom teprve zběsile googlit a zaměstnávat vyhledávače. Vždy se jedná o velmi zajímavé druhy a jak každý jistě sám lehce spočítal, některé názvy jsou obsaženy ve více kategoriích. Příjemnou zábavu.
úterý 1. dubna 2008
Když je hlava holá, trpí celé okolí...
Tak jsem se včera víceméně náhodou přistihl, že přepínám na fotbalové derby pražských S. Tedy týmů Sparty a Slavie Praha. Bylo to v okamžiku, kdy jeden ze slávistů právě dával gól, což mi přišlo jako docela fajn náhoda a tím byla na pár okamžiků upoutána má pozornost. Musím zde uvést, že český fotbal jinak nesleduji, poněvadž drtivá většina zápasů naší nejvyšší ligy je na úrovni okresního přeboru a těch devadesát minut je proto lepší strávit civěním z okna, nebo do zdi. Přesto je některým zápasům dopředu přisuzován punc skvělosti a dokonce se o nich s předstihem povídá, že to bude podívaná, napínavý zápas a podobně.... A tak už se pomalu blížím k tomu tématu, které je nastíněno v nadpisu. Jedna ze skupin lidí, kteří jsou ještě stále s fotbalem v Čechách spjaté, ačkoli si nejsem jist, že fotbal jako takový je jejich pravým objektem zájmu, jsou náckové. Ano, můžeme to nazývat vznosně a takřka děsivě Rowdies, Hooligans a podobně... Nicméně pro mne jsou to na první pohled plešatí majitelé dutých hlav. Na zápas o kterém tu píšu se jich z Letné, kde sídlí jejich klub vypravilo několik stovek. Většina to vzala pěšky, aby bylo vidět že drsňáci se nesou Prahou. Většina z nich by nejspíš skončila pod koly kamionů (už jen ta představa mne blaží), nebýt jejich ochránců v podobě zhruba dvousethlavého komanda policistů a těžkooděnců. A tak kamiony a zbytek dopravních protředků měly zhruba na dvě hodiny naprostou smůlu... Musely čekat až dav projde. V okamžiku, kdy jsem na zápas přepnul já a padl gól, strhla se na stadionu věc se sportem opravdu příliš nesouvisející. Oni hustí chlapíci okupující tribunu a vydávající se snad původně za fanoušky svého týmu ať již na jedné, nebo na druhé straně započali po silvestrovsku odpalovat petardy a jinou zábavní pyrotechniku. Ti, kterým zřejmě z kapesného na rachejtle nezbylo se dali do postupného rozebírání vybavení strahovského stadionu a nemaje patřičné nářadí, museli jim k tomu posloužit jejich statné končetiny opatřené nelehkou obuví. Hlavy poctivě zabalené, zřejmě na rady maminek, aby se nenastydli. Kordóny těžkooděnců bedlivě zespoda střežily, aby se u toho chlapcům nestalo něco ošklivého, protože všichni víme, že i taková záděra může být pro citlivého chlapce nepěknou lapálií. Fotbalový zápas byl přerušen, aby se i kamery mohly věnovat oné oslavě inteligence. Když potom jeden jedinec proběhl okolo policistů a třímaje rohový praporek hrdě pobíhal tam, kde ještě chvilku předtím předváděli své finesy hráči dvou nejslavnějších českých klubů, došla trpělivost nejprve ochrance. Po krátké scénce jako z němých filmů dohnali tři ochránci pořádku nebohého zmateného idiota, umně jej zpacifikovali a odvlekli kamsi mimo herní plochu. To už došla trpělivost i těžkooděné složce policie, která do té doby náckům v duchu svého nového skvělého sloganu pouze pomáhala a je chránila. Několik "fanoušků", kteří v té chvíli již víc než lidi připomínali lidoopy, dostalo obuškem přes holá polonahá záda, několik jich bylo odvedeno, nicméně drtivá většina se mohla v klidu vrátit na místa svých vytrhaných sedaček.
Fotbal se dohrál, ale o ten už vlastně vůbec nešlo. Ve zbytku času totiž mohl málokdo věnovat své plné soustředění hře s míčem, neboť po ploše okolo trávníku jezdily sanitky, pobíhali hasiči, přeskupovaly se roje těžkooděnců a podobně. Výsledek? Půlmilionová škoda díky řádění hovad, další kapka do poháru ostudy českého fotbalu, pár zatčených plešatých zmrdů, které bude stejně velmi těžké z čehokoli obvinit, natož je nějak pádně potrestat a další ujištění mnoha lidí, že než jít na fotbal, to už je lepší naučit se hrát na housle.
Tenhle text vůbec nemá za účel odsuzovat fanoušky sportovních klubů. Naopak, sám jsem jedním z nich a už léta svými hlasivkami podporuji hokejový tým. Díky tomu také vím, že celá tahle šou se dá udělat ve slušnosti a zábavě... Píšu jej jen proto, že už dlouho nemám rád agresivní pitomce a ještě o trošku déle a o trošku více mi vadí náckové. A při včerejším zápase jsem na tribunách takřka neviděl nikoho jiného než tato plešatá individua. V záběrech televize bylo několikrát naprosto jasně vidět ničím nezakrývané hajlování a v ruchových mikrofonech spousta pestrých rasistických pokřiků. Tisíce ostatních fanoušků a diváků se tak staly jakýmisi rukojmími v rukou pár stovek tupých ksichtů.
K tomu všemu ozbrojený doprovod přes celou Prahu....
Víkend předtím organizovali pochod v Jihlavě, kde 150 nácků doprovázelo na 400 policistů...
Jo možná je to trošku závist, poněvadž moci se projít po jakémkoli městě s takovým pocitem bezpečí, to se jen tak někomu nepoštěstí.
Ale spíš než o závist se jedná o nenávist, která roste pokaždé když vidím obtloustlé pubertální plešaté kretény oblečené v bombry a maskáče a reprezentující myšlenku, která by je samotné poslala do plynové komory mezi prvními. Nenávist, která roste s každým xenofobním nápisem na zdi, jenž vytvořil člověk, který o životě a problémech společnosti ve skutečnosti nemá ani páru. Tu nenávist, která je silnější, než standardní lhostejnost daná do vínku drtivé většině populace. Nenávist vůči zlým hajzlíkům s holými často deformovanými hlavičkami. Tu nenávist, která mne přiměla k tomu, abych napsal tenhle blud. Tu nenávist, která mne jistě jednou postaví do situace, kdy budu mít možnost se zachovat stejně jako průměrný nácek a ocitnu se v přesile lidí, kteří budou do onoho hajzla kopat. Teď už s jistotou vím, že si kopnu taky...
Fotbal se dohrál, ale o ten už vlastně vůbec nešlo. Ve zbytku času totiž mohl málokdo věnovat své plné soustředění hře s míčem, neboť po ploše okolo trávníku jezdily sanitky, pobíhali hasiči, přeskupovaly se roje těžkooděnců a podobně. Výsledek? Půlmilionová škoda díky řádění hovad, další kapka do poháru ostudy českého fotbalu, pár zatčených plešatých zmrdů, které bude stejně velmi těžké z čehokoli obvinit, natož je nějak pádně potrestat a další ujištění mnoha lidí, že než jít na fotbal, to už je lepší naučit se hrát na housle.
Tenhle text vůbec nemá za účel odsuzovat fanoušky sportovních klubů. Naopak, sám jsem jedním z nich a už léta svými hlasivkami podporuji hokejový tým. Díky tomu také vím, že celá tahle šou se dá udělat ve slušnosti a zábavě... Píšu jej jen proto, že už dlouho nemám rád agresivní pitomce a ještě o trošku déle a o trošku více mi vadí náckové. A při včerejším zápase jsem na tribunách takřka neviděl nikoho jiného než tato plešatá individua. V záběrech televize bylo několikrát naprosto jasně vidět ničím nezakrývané hajlování a v ruchových mikrofonech spousta pestrých rasistických pokřiků. Tisíce ostatních fanoušků a diváků se tak staly jakýmisi rukojmími v rukou pár stovek tupých ksichtů.
K tomu všemu ozbrojený doprovod přes celou Prahu....
Víkend předtím organizovali pochod v Jihlavě, kde 150 nácků doprovázelo na 400 policistů...
Jo možná je to trošku závist, poněvadž moci se projít po jakémkoli městě s takovým pocitem bezpečí, to se jen tak někomu nepoštěstí.
Ale spíš než o závist se jedná o nenávist, která roste pokaždé když vidím obtloustlé pubertální plešaté kretény oblečené v bombry a maskáče a reprezentující myšlenku, která by je samotné poslala do plynové komory mezi prvními. Nenávist, která roste s každým xenofobním nápisem na zdi, jenž vytvořil člověk, který o životě a problémech společnosti ve skutečnosti nemá ani páru. Tu nenávist, která je silnější, než standardní lhostejnost daná do vínku drtivé většině populace. Nenávist vůči zlým hajzlíkům s holými často deformovanými hlavičkami. Tu nenávist, která mne přiměla k tomu, abych napsal tenhle blud. Tu nenávist, která mne jistě jednou postaví do situace, kdy budu mít možnost se zachovat stejně jako průměrný nácek a ocitnu se v přesile lidí, kteří budou do onoho hajzla kopat. Teď už s jistotou vím, že si kopnu taky...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
