Portské v Paříži - Špunti v ráži. Díl druhý

Podle mapy jsme zaměřili hotel a celkem bez problémů se propletli spletitými uličkami centra Paříže, až k místu, kde se nachází. Celou cestu bylo jasné, že zaparkovat nebude úplně snadné, všechna parkovací místa byla obsazena, nehledě k tomu že všechna jsou zahrnuta do jakéhosi systému placeného parkování, které je na kartu, kterou vám vydají bůhví kde. Vyložili jsme tedy zavazadla a po krátké poradě bylo rozhodnuto, že dvě posádky ve složení Salám + Pračlověk a Óňa s Ondrou pojedou hledat parkování někam mimo centrum. My ostatní jsme se ubytovali v hotelu a začali zkoumat okolí.

Hostel u tří kachniček.

3 ducks není hotel, jak jsem výše mylně uvedl, nýbrž klasický levný hostel, kde můžete bydlet za pár Euro, narazit na spolubydlící z celého světa , a pokud nečekáte jakýkoli náznak pohodlí a luxusu, tak se i dobře vyspat. Hostel u tří kachen leží v samém centru, kousek od něho je zastávka metra a pěšky je to k Eiffelovce sotva deset minut. Pokud pomineme problémy s parkováním, tak je to naprosto ideální místo k nocování. Ubytovali jsme se do tří 4-lůžkových pokojů. Pokoje byly jako klícky. Tedy ne až zase tak uklizené, ale tak malé. Dvě palandy v místnosti zabraly většinu prostoru a zbyla pouze úzká ulička a asi 1 metr čtvereční na stolek. Hostel 3ducks je taková zvláštně členěná a velmi stará budova s malým dvorem uprostřed, z něhož vybíhají schodiště do prvního patra, kde se nachází většina pokojů. Do dvora se vchází recepcí, která je zároveň hotelovou internetovou kavárnou, barem a výdejnou snídaní. Na všech pokojích, chodbách a zdech visely varovné nápisy zakazující kouření na pokojích a konzumaci jakéhokoli vneseného alkoholu. Jediný alkohol, který se zde mohl popíjet, byl ten z hostelového baru. No nakonec ta pravidla zase tak hustá nebyla a vynalézaví češi v čele s Deníky dokázali vše předělat k obrazu svému. A dalo se spát i na záchodech.

Objev portského vína

Na hotelu se nám na ty čtyři parkovače nechtělo čekat a tak jsme se vypravili na průzkum okolí. Hned u hostelu jsme narazili na sámošku Franprix, což je zhruba ekvivalent naší jednoty, vrhli jsme se mezi regály a jali se zkoumat zdejší tovar. V košíku se postupně zjevovaly sýry, bagety, vínko… Prostě ty dobré francouzské pochutiny. Když v tom jsem v regále s vínem nalezl sekci určenou portskému vínu a po letmém přepočítání cen usoudil, že je zhruba dvakrát levnější než u nás. Portské jsem do té doby pil asi dvakrát v životě a z matných vzpomínek jsem věděl, že je to lahodný nápoj. Láhev byla asi za 6 Euro a nešlo odolat ji nekoupit. Po nákupu jsme pokračovali k Eiffelovce, cestou se občerstvovali křupavou bagetou a portským vínem a bylo dobře. Široké bulváry lemované alejemi platanů, fasády budov zdobené plastikami a balkony s ozdobně tepanými zábradlími. Paříž mne chytla na první pohled. Došli jsme k Eiffelově věži, kterou jsme měli takřka celou dobu od hotelu na očích, a chvíli poseděli na lavičkách přímo pod její obrovskou ocelovou konstrukcí. Chtěli jsme počkat na Deníky, Pračlověka a Ondru, neb se brzy měli vrátit z parkovací akce.

Eiffelovka

Od kluků ale přišla zpráva, že je parkování natolik unavilo, že se musí občerstvit v hospodě a tak nedorazí. My jsme se tedy po chvilce rozmýšlení rozhodli věž zdolat a to po schodech, neboť výtah je pro lamy a navíc stojí hodně Euro, 600 schodů taky ještě nikdy nikoho nezabilo… Takže jsme za potýrání svých těl na dlouhém kovovém schodišti zaplatili zhruba 4 Eura a šlo se. Pohled z Eiffelovky na Paříž z vrchu mne oproti pohledu z ulice dost zklamal. Obrovské rozlehlé město vypadalo šedivě a fádně, do toho trocha podzimního smogu a výsledek na mne působil až skoro děsivě. Naštěstí ten pohled krásně zneutralizovala hladina portského a také pocit toho, že jsem se svými ne zcela nezakouřenými plícemi vyběhl 600 schodů. Pokochali jsme se tedy pohledem na Paříž z vršku, poctili ocelové monstrum nálepkou špuntu, fotografové vytvořili spousty snímků a šlo se dolů… Bylo okolo páté a v nedalekém louvru ten den měli studenti vstup zadarmo. Proto se někteří rozhodli poslední hodinku strávit pohledem na Monu Lisu. My ostatní jsme se rozhodli odebrat na hostel a po náročné cestě si trošku odpočinout. Cestou jsem nakoupil zásobu portského, určenou k porušení jednoho z nejzákladnějších pravidel pro hotelové hosty. Také jsme trošku zabloudili, poněvadž spletité uličky Pařížského centra nebyly zcela přehledné. Večer byl ve znamení alkoholu a únavy a karet. Konečně jsme se také setkali s parkovači, kteří právě vyhlašovali útok na zásoby hotelového baru, především pak na zásoby lahvového piva, které tím doznaly značných ztrát. A pak byla sobota a to dopíšu po neděli : - ) MUHEHE

Portské v Paříži – špunti v ráži. Díl prvý

Proč do Paříže?

Nápad vypadnout na podzim někam pryč aspoň na víkend se nezrodil poprvé tento rok. Už loni se uskutečnila podzimní výprava do Amsterdamu. Přelom Října a Listopadu je období plné plískanic a šedi, tedy nejlepší čas, zpestřit si život v kotlině nějakým výletem. Letos proto padla volba na Paříž a ještě než to všechno popíšu můžu směle prohlásit, že se tam ještě někdy vypravím a nezůstane pouze u prodlouženého víkendu.

Auto z půjčovny.

Pro cesty za hranice volívám často jednu ne zcela obvyklou formu přepravy. Již od dávno proběhlé expedice do Maroka využíváme služeb autopůjčoven. Půjčovné, pokud člověk obětuje hodinku času a projde si na internetu půjčoven více, se pohybuje na velice přijatelné úrovni. Když vyloučíte všechny organizace, které si k půjčovnému počítají ještě peníze za ujeté kilometry, příplatky za cestu do zahraničí a spoustu dalších položek, které cenu vyženou do astronomických částek, pořád se dá objevit pár takových, ve kterých s vámi jednají slušně a výsledkem je auto ve výborném stavu, zkontrolované, pojištěné a řádně připravené na to, aby vydrželo vámi avizovanou cestu. Když si to pak člověk spočítá, tak na opotřebení vlastního vozu by utratil skoro stejně a v případě vozu půjčeného jsou samozřejmostí kompletní asistenční služby a podobně. Pro výlet do Paříže jsem tentokrát poprvé zapůjčil o trochu větší vozidlo, než je klasický osobák. Původně nás totiž mělo jet 14, takže nejlepší volbou bylo zapůjčení velkého devítimístného tranzitu a jeho doplnění jedním klasickým osobákem. Do půjčovny v Kralupech nad Vltavou jsem dorazil vlakem ve čtvrtek hnedle po práci společně s Rozinkou. Objevil se tam i Pračlověk, který nás měl z Kralup vyvézt za svým autem, protože do Nymburka je odtamtud cesta pěkně spletitá a bál jsem se, že bez někoho v doprovodu bychom zabloudili a nestihli tak plánovaný odjezd v šest z Nymburka.

Cesta

Inu stalo se, co se stát muselo a my samozřejmě zabloudili i pod Pračlověkovým vedením a to několikrát. Výsledkem bylo zhruba dvouhodinové zpoždění. Naštěstí to všichni brali sportovně a tak jsme postupně na nádraží nabrali Marii s Luckou, které přijeli z dalekých Pardubic. Pak na sídlišti, kde jsem si já doběhl ještě sbalit domů věci, přistoupil Jenda s Radkou a Pračlověk, který mezitím zaparkoval své vozidlo doma. Zbývalo vyzvednout Saláma a Óňu, naše další nové členy, kteří se později během cesty dostali k hromadné přezdívce Deníci, neboť jsou oba redaktoři Nymburského deníku. S plným tranzitem jsme vyrazili na cestu něco po osmé. Dalším důležitým bodem (my intelektuálové pro toto máme výraz mýtpojnt) byl Beroun, kde jsme se měli setkat se zbytkem výpravy. Z Rakovníku se k nám totiž ještě přidali Chorche, Lucie, a její bratr Ondra, řečený Sahýk. Ano počty nesedí, původně nás mělo jet čtrnáct, nicméně počet se o dva zredukoval a tak si v Berouně Óňa přesedl k k Rakovnickým. Dalším plánovaný mýtpojntem už byla samotná Paříž. Tedy pominu-li nutné pauzy na čůrání a cigaretku. Na cestu jsme byli vybaveni vysílačkami od neúčastnívšího se Blonďáka. Zbývalo domluvit signály, abychom poznali, když bude druhé auto v nouzi, a mohlo se jet. Hranice s Německem jsme počali překonávat okolo jedenácté večerní. Do německa jsme však proniknuli takřka v až v prvních pátečních minutách. Německým pohraničníkům se totiž značně nelíbila osádka menšího z vozidel. Přesněji řečeno se jim nelíbil pravděpodobně jeho řidič Sahýk, jehož Blonďaté oči a mírně zarudlá očka zřejmě v bystrých mužích německého zákona evokovala představu drogového dealera, který právě jede zásobit vyspělý západ levným fetem z východu. Oni mužové zákona, kterým mimochodem s nástupem Schengenu do našich končin skončí jejich služba a pravděpodobně budou dělat pochůzkáře v Norimberku, se rozhodli posádku podrobit přísné kontrole. Nejprve bylo prošacováno auto, poté zavazadla a poté i osoby byly odvedeny k prohlídce do jedné z budov. My ostatní jsme to vše již z Německé strany hranice pozorovali a po překonání chmur se tomu celou dobu hlasitě smáli, což celníkům jistě neušlo. Když bylo vše vyšetřeno a prohledáno s výsledkem: Bez závad (v němčině jinak..), oddechli jsme si a jelo se dál. Zhruba po deseti kilometrech se před náš tranzit zařadilo auto, na jeho zadním okně jasně zářila červená písmena STOP a z okénka nám mávala ruka s červenou baterkou. Bylo jasné, že se jedná o dálniční policii a že ji na nás poslali samotní pohraničníci, to bylo víc než nasnadě. Další skoro půlhodinu jsme tedy strávili při kontrole našeho vozu, respektive našich dokladů, kdy se tento Simirův neméně inteligentní kolega přišel několikrát ujistit, kolik nás je, poté ještě znovu přepočítat počet našich dokladů... Nakonec nás pustili a naše cesta pokračovala. Všichni podřimovali a kilometry ubíhaly jako po másle. Zhruba v polovině se volantu chopil Salám a já se pokusil usnout. Další zpestření víceméně jednotvárné cesty po dálnicích nastalo až ve Francii. To když Salám za volantem dorazil k první mýtné bráně. Ve Francii se totiž za použití dálnic platí přímo, když po nich jedete. Na různých místech jsou umístěny tzv Peáge, kde zaplatíte a můžete jet dál. Pro nás systému neznalé to byla docela sranda. Trpělivě jsme zajížděli do nesprávných koridorů, tu pro malé osobní automobily, tu pro majitele dálničních karet... Nakonec se ale i tyto nástrahy povedlo zdárně překonat a okolo deváté ranní jsme vjížděli do Paříže. Až na malé zaváhání ihned po vjezdu do centra jsme městem projeli s přehledem a k hotelu v samém jádru Paříže jsme se dostali krásně před polednem.

Parkování v Paříži

K čemu je lidem, kteří vědí, kde je hotel, když není kam zaparkovat malý autobus a ostatně ani osobák? Tohle bude v pokračování, kterého se dočkáte během zítřka, nebo pozítří.