Rumunsko, to je země plná rumunů...

Takže jak to všechno začalo?
Pro letošní rok jsem naplánoval s CK Špunt cestu za hranice nejen soudnosti do Bulharských hor Rila a Pirin. To bylo už někdy v Březnu... Postupně se přidávali lidé pevně rozhodnutí na tento turistický podnik vyrazit a prověřit své restauračními zařízeními zocelené svalstvo na horách takřka 3 km vysokých. S blížícím se termínem odjezdu začal zase počet odvážlivců povážlivě klesat a to z mnoha různých důvodů, které nebudu uvádět:-) Nakonec jsme zůstali 4. A v tom dostal trhlinu i plán cesty do Bulharska, neb Janča si uvědomila 14 dní před odjezdem, že nemá platný pas, který je potřeba při cestě do Srbska, přes něž je třeba projet, pokud se člověk chce rychle dostat do Bulharské metropole Sofie... Nastalo horečnaté řešení akutně nastalé situace a během několika hodin jsme se usnesli na tom, že Bulharsko ponecháme na příště a letos vyrazíme někam, kde platný pas potřeba není. Padl návrh vyjet do Rumunska, což je země bohatá na pohoří všech různých výšek, dá se tam jet na občanku a není to tak daleko (dokonce blíž, než do Bulharska). Plánování pokračovalo zjišťováním cen jízdenek a rozhodováním o přesné lokaci, kam se vypravíme. Na rozdíl od doby před několika lety, kdy se i cesta na Balkán dala plánovat jen několika málo způsoby, je v dnešní době hned několik dopravců, s nimiž se do těchto destinací můžeme vypravit. Po podrobném prozkoumání cen jízdenek padla volba na maďarskou autobusovou společnost Orangeways, která provozuje linky mezi takřka všemi Evropskými metropolemi, ale soustředí se převážně na Maďarsko a Rumunsko. Za rozumnou cenu jsme tak získali jízdenky Praha Budapešť a zpět (pod 900,- kč. za osobu)
Vtipným paradoxem se stala situace, kdy jsem se den po nákupu těchto čtyř jízdenek dozvěděl, že Srbsko zavádí možnost vstupu do této země bez nutnosti mít cestovní pas.
Ale lístky už byly koupené a další komplikace v organizaci jsme už nechtěli podstupovat. Obzvlášť když po prostudování informací o pohoří Retezat jsem shledal, že turistika zde bude také stát za to. Zbytek cesty jsem rozhodl podstoupit po železnici, neboť vlaky z maďarské metropole ve směru do Rumunska jezdí pravidelně několikrát denně a na první pohled se nezdálo, že by měly nastat jakékoli komplikace.
Den odjezdu byl stanoven na pondělí 5.7. Odjezdy autobusů z pražské Florence jsou s Orangeways v 7 hodin ráno. Noc z neděle na pondělí jsme se tudíž rozhodli strávit noclehem u čtvrté spoluvýletnice Evy, která je trvale bytem v Praze. Ráno tak nebylo nutné vstávat v Nymburce ve 4 hodiny ráno a dopravovat se do centra Stověžaté. Byla to zároveň ideální příležitost k seznámení se s Evou, kterou do té doby znala pouze Janča. V neděli navečer jsme tedy přijeli do Prahy a setkali se s Evou. Po jisté době cesty metrem a autobusem MHD jsme stanuli na sídlišti a ubytovali se u naší nové kolegyně turistické.
Než se konečně příště dostanu k cestě samotné, rád bych ještě zmínil, že jsem po zabalení půjčené krosny zjistil, že je zbytečně plná. Naštěstí doma oplývám rozličným vybavením, a tak jsem objemný teplý spacák vyměnil za méně objemný starší obyčejný spacák. Bylo vedro a na přikrytí v parném létě takový lehký spacák bohatě stačí...

A to je pro dnešek vše. Pokračování mám už v hlavě, teď ho jen přelít do klávesnice a zprostředkovat Vám tak zážitky velezajímavé ze země velerumunské...