Kretén chlazenej vzduchem III

Je neděle 4. Května a s ní rozuzlení mých obav ze seskoku padákem č. 2. Už jsem se zmínil o tom, že tentokrát mám ze svého parašutistického pokusu mnohem větší obavy, než z loňské premiéry. Při prvním skoku se totiž všechno tak nějak seběhlo a vlastně až pár dní po dopadu jsem měl šanci si to začít uvědomovat. To se ostatně stalo i ostatním a proto se nakonec pro zopakování onoho kousku rozhodly jen dvě osoby. Já a kamarád Tarmara. Tím jak odhodlaných duší ubývalo, snižovalo se i moje sebevědomí a narůstal strach z dalšího letu, ale především z kroku do neznáma ve výšce 1500 metrů nad povrchem, na kterém se obvykle všichni pohybujeme. V pátek nastal příjezd na letiště a malé zopakování nutných úkonů před, při a po skoku. Počáteční stres se začínal měnit v přesvědčení, "že to nějak pude". A když jsme ráno v devět, po nepříliš dobře strávené noci, kdy jsme pokoj sdíleli s trojičkou postav, o kterých se nebudu víc zmiňovat, jinak by se prosté vyprávění změnilo ve vulgární žumpu, stanuli na letištní ploše, bylo již mé odhodlání takřka skálopevné. Nejprve jsme si vytlačili z hangáru andulu, aby nás mělo co vynášet do těch modravých výšin a pak jsme se přesunuli na travnatou letištní plochu. Odtud se vždy 12 odvážlivců, sebevrahů, sportovců, bláznů, kreténů a podobně, (nazývejte si to jak chcete, ale vše je pravda:-) ) v útrobách letounu ruské výroby pomalu vznáší do výšek, aby po chvilce zavěšeni na barevné obdélníčky látek zase padali zpět k zemi, zprvu podobni dětským drakům, kteří dali sbohem provázku, který je jako jediný spojoval s pozemskou nicotností. Po chvilce však každé oko rozezná postavu člověka, který rukama ovládá celé to ústrojí změti provázků, popruhů a látky. Někteří se blíží k zemi rychleji, ti nacvičují seskok na čas, či na přesnost, kdy se musí strefit do matrace, která na ně trpělivě čeká na zemi. Jiní ve vzduchu dělají různé piruety a vruty a další ještě před otevřením padáku na obloze vytváří formace a spojení, ze kterých by přecházelo mnohem víc zraků, kdyby nemilosrdný svit slunce neoslepil každého, kdo se snaží na všechny ty věci na nebi zaostřit svůj pohled. A mezi těmito profíky se čas od času objeví i jiní lidé. Buď jsou to začátečníci, jako já, nebo ti, kteří právě absolvují svůj první skok a jejich jediným a největším přáním je, celé to ve zdraví přežít. Také jsou tu i ti méně odvážní, kteří chtějí zažít něco neskutečného a svěří se do rukou tandempilotovi, který je bezpečně snese připnuté na svém břiše dolů. V sobotu například takto ten nezapomenutelný zážitek prožila dívka upoutaná na invalidní vozík.

V letadle jsem byl podruhé v životě a v tu chvíli jsem byl již pevně odhodlán dodržet slibovanou bilanci 2 vzlety x 0 přistání. Asi v sedmi stech metrech se mi nekontrolovatelně rozklepala kolena a přitom jsem si připadal mnohem klidnější než minule. Vysazovač připnul šňůru která vytrhává a otvírá padák k lanku u stropu plechového monstra a zavelel k přesunu ke dveřím. První bílé mraky již pluly okolo nás a pod námi. Pustil jsem šňůru, ruce zkřížil předepsaným způsobem v rozkroku a pak už následovalo zase ohromné prázdno pod nohama se zemí tak blízko a přitom tak strašně daleko. Zvuk motoru ustal v dálce a kolem mne bylo jen ticho a dva další parašutisté... A všechen strach byl ten tam... Rozplynul se někde v těch mracích, které jsem při svém prvním nádechu po výskoku připravil o nějakou tu kudrlinku. A všechny ty pocity vítězství sama nad sebou se mísily s chutí zůstat tam nahoře a nejdřív si to všechno důkladně prohlédnout, s chutí přistát a nastoupit hned do dalšího vzlétajícího letadla a znovu a znovu zažívat ten okamžik, a taky trochu s bolestí z popruhů zařezávajících se mi do třísel. Přistání proběhlo víceméně hladce, nicméně v porovnání s baletem, který při přistání předváděli absolventi svých tisících seskoků, byl můj dosed na zadnici poněkud méně impozantní...

Co dodat, letiště v Hořovicích mne stoprocentně nevidělo naposledy, pokud to půjde, rád bych tento zážitek prožíval častěji než jen jednou do roka. Takže uvidíme. Kdyby se někomu z vás chtělo to zkusit, mohu to jen doporučit a všem, kteří své "podruhé" vzdali kvůli strachu vzkazuju: Stál jsem malý krůček od toho, abych to vzdal ze stejného důvodu, ale jsem nesmírně šťastný, že jsem svůj strach dokázal překonat a vězte, že napodruhé je to ještě o poznání krásnější a lepší.