Je mi 27 let, vystudoval jsem střední školu a jako jeden z posledních jsem absolvoval i naprosto zbytečný rok základní vojenské služby. Po vojně místo snah o další studium uchýlil jsem se k práci, abych mohl bez problémů uspokojit své potřeby ohledně výdajů. Poměrně rychle jsem vylétl z rodného hnízda a s nyní již bývalou přítelkyní společně žil v nájemním bytě v Nymburce. Prostě pohoda, roky ubíhaly, čas od času nastala nějaká změna v podobě rozchodu, nebo jiné zajímavosti....
Je mi 27 let, většinu z posledních sezon jsem trávil napůl prací a napůl aktivním životem. Aktivní život v mém podání neznamená sport, nýbrž spíš cestování, turistiku, přátele a napříč tím jako nepřetržitá linka se vine jeden velký nekonečný mejdan. V bytě 2+1 napůl sdíleném s kamarádem, v pokoji nevelkých rozměrů zařízeném stroze skoro jako na nějaké vysokoškolské koleji jsem trávil pouze čas nutný k odpočinku....
Je mi 27 let a ačkoli doba, kdy mi zhruba v patnácti Nymburských hospodských zařízeních obsluha tykala a vítala mne už ve dveřích slovy "Nazdar Prochore" , pomalu pominula, přesto o sobě nemohu říci, že bych byl nějak výrazně usedlý typ. Před dvěma lety jsem s kamarádem založil něco jako organizaci s názvem CK Špunt. Za tu dobu jsme uspořádali spoustu akcí, výletů a úletů s heslem Za hranice soudnosti a mnoho z nich tyto hranice skutečně dalece přesahovalo. A plánů do budoucna je stále mnoho....
Je mi 27 let, což je věk, v kterém většina našich rodičů již dávno byli našimi rodiči a nepřišlo jim na tom absolutně nic divného, ba naopak....
Je mi 27 let a nebude mi ještě ani 28 a na světě již bude o jednoho člověka víc. Ta myšlenka, která mi ještě nedávno přišla jako naprosto absurdní, totiž zplodit potomka a vychovávat jej v této šílené době, se stala skutečností. Ačkoli jsem se první dva dny poté, co mi byl onen fakt mou milovanou sdělen, nezmohl ani na větu jednoduchou, teď už se vše vrací do normálních kolejí. Jak moc byla ona pomyslná výhybka přehozena a tudíž se bude má nová cesta odchylovat od té dosavadní je nyní těžké určit a posoudit....
Je mi 27 let a mou hlavou se honí myšlenky, které tam nikdy nebyly... Svatba... Jméno toho malého... Bydlení... Výchova... Hrdost... Všechno pěkně zmateně a bez ladu a skladu. Lhal bych, kdybych řekl, že v tom mám jasno. V jednom ale jasno mám: Bude to dobrý.
Je mi 27 let a život jde dál...
pondělí 26. května 2008
pondělí 12. května 2008
Oslava oslav
Tak a je to tu, ačkoli jsem si původně myslel, že se mi povede ihned po jedné z nejnáročnějších akcí roku, tedy oslavě narozenin, intenzivně odpočívat. A tím pádem vyplodit report ihned v následujících dnech, věci se měly trošku jinak. Vzhledem k tomu, že se má drahá M. intenzivně připravovala na dnes již proběhlou soutěž a výstavu aranžérů a mně se v práci blíží celkem veledůležitý audit, nebylo a není času nazbyt.
Vzhledem k tomu, že oslavu narozenin pořádám každý rok už hodně let nazpět a nyní se přibližně ve stejném termínu ještě uskutečňuje oslava CK Špunt, bylo jasné, že ani letos tomu nebude jinak. Již zhruba v lednu jsem se začal poohlížet po nějaké příhodné lokalitě, kde se dá snadno vměstnat okolo dvaceti lidí. A jelikož momentálně neoplývám ženou vlastnící příhodnou nemovitost a v mém pronajatém panelákovém bytu 2plus1 je podobná věc víc než nemyslitelná, musel jsem buď oslovit nějakého známého vlastníka nemovitostí, nebo se zalovit ve vodách neprozkoumaných. První varianta byla také víceméně pasé hned od začátku, neboť i to sporé množství známých, kteří nemovitost mají, nás velmi dobře zná a ví, co to znamená, ubytovat v ní 20 alkoholíků a šílenců na několik dní. Takže nezbývalo než se poohlédnout po místech, kam nechvalná sláva Špuntu ještě nedolehla. Chvilka brouzdání po internetu a na světě bylo několik možností. Nakonec jsem se rozhodl pro Jindřichov na Moravě. Jednak byla chalupa dimenzována pro celkem velké množství lidí, jednak její pronájem na 4 dny nevyšel zase na tak šílené peníze a v jednak se Jindřichov nachází v Jeseníkách, což jsou hory, kam noha špuntova ještě takřka nevstoupila.
Akce byla naplánována na prodloužený víkend od 8.5. do 11.5. a čtvrtek byl najednou tu. Pro odvoz nutného proviantu (sudy, pípa, jídlo, pytel listí, batohy...) jsem měl vypůjčené ideální prostorné vozidlo od jednoho známého Nymburského zahradníka. Doprovod a pomoc mi poskytoval kamarád Rolnička. Takže jsme brzy ráno osedlali půjčené berlingo, kterému mimochodem nefungují zámky a vypravili se drancovat obchodní domy za účelem pořízení dostatečného množství zásob. Ještě neokoukaný Kaufland jsme zdolali za necelé dvě hodiny. Auto se pomalu plnilo nezbytnostmi a zbývalo doložit sud pro první večer a zajet pro maso. U Rozinky jsme naložili sud a na nádraží jsme se setkali s vlakovou četou. Těm jsme pomohli od nejtěžších zavazadel a popřáli jim šťastnou cestu. Když jsem si je v tu chvíli představil po třech a půl hodinách ve vlaku se spoustou vína a rumu, začal jsem se trošku obávat o to, zda vůbec na chalupu dorazí. Jindřich, Rákos, Roman a Květa, Kejt, Rozinka, Hospodin, Chad a Rita tedy vyrazili na vlak a my jeli ještě pro maso.
Cesta byla malebná a rychle utíkala, jen převrácený kamion plný zmrzlého masa nás přinutil vzít to celé asi padesátikilometrovou objížďkou a tak jsme na místo přijížděli s asi hodinovým zpožděním. Od první chvíle, kdy se nám otevřel pohled na Jeseníky, jsem si tyto hory zamiloval. A jak jsme se blížili k chalupě, byl ten pocit čím dál silnější. Když nás majitel donavigoval přímo k chatě byl jsem už skoro v sedmém nebi a ve chvíli kdy s námi chatu procházel a odhaloval její zákoutí, tak až na malého červíčka, který mne nahlodával myšlenkou, že tenhle dřevěný skvost zřejmě náš nájezd neustojí, mi bylo nepopsatelně. Postupně nám bylo ukázáno několik velmi zajímavých místností. Například sauna, meditační koutek, pokoje v prvním a druhém podkrovním patře... Prostě nádhera. Tiše jsem se radoval, že majitel neuvidí zbytek výpravy, která nás dva měla ještě ten den doplnit. Zřejmě by propříště zvednul cenu.
Pan majitel odjel a zanechal nás na pospas divoké přírodě, sudu piva a obrovské dřevěné chalupě. Ani jeden jsme neváhali a jali se vybalovat všechno, co jsme přivezli, během chvíle byla lednička i mrazák po okraj plné, sud naražený, dřevo připravené u ohniště, hudba hrála a my byli doma. Pomalu se začaly scházet dvojice či trojice značně podroušených zjevů, kteří původně ještě zasedli v Jindřichovské nádražce a rozdílných počtech vypitých piv se vypravovali na cestu k chalupě. Zhruba 5 km, které je od nás dělilo zdolávali v časových intervalech přiměřených k jejich schopnosti chodit a vnímat naše telefonické navigování. Nakonec jsme se ale přece jen všici sešli, doplněni ještě o Hanku s Jirzym a Álu s Martinem. Pro některé již den končil, jiní se pustili do tvorby večeře. Vařilo se mlíčko, nakládaly ryby. Nymburská 13° v sudu ubývala, hudba hrála a...
Bylo páteční ráno. Sud přede dveřmi chalupy zel prázdnotou. Vedle něho vysypaný popelník, rozbitá sklenice od piva. Od ohniště vycházela poslední nitka dýmu z dohasínajícího ohně, opodál místo hromady dřeva jen pila a sekera mezi posledními nespálenými větévkami chvojí. A z chalupy se pomalu vynořovaly postavy jako z béčkového hororu. V obličejích výraz nesmírného utrpení v rukou prázdné půllitry a za krkem takřka zhmotnělé obrovské lidoopy. Bylo tedy potřeba rychle jednat a dojet do města pro další sud. Vzhledem k tomu, že Jindřichov je nedaleko Hanušovic, kde je shodou okolností pivovar, a to Holba. Na Holbu jsem slyšel jen a jen chválu, takže pivo pro příští dny bylo jasné. Vyrazili jsme tedy s kolegou Disparitym na nákupy. Malou chybkou bylo, že jsem snídaňovou žízeň uhasil trošku vytuněným banánovým mlékem ze včerejšího večera, takže pak cesta po horských silničkách nebyla úplně pohodová, ale nemohl jsem nechat ostatní na holičkách. V pivovaru jsme koupili dva sudy jedenáctky, ve městě cestou ještě nějaké pochutiny, zeleninu a maso a hurá zpět osvěžit hrdla zesláblým obyvatelům.
Mezitím Chad, který se chopil všech záležitostí, které se týkaly vaření a kuchyně připravoval pochoutky na gril a podobně. A vůkol se kalilo o 106.
Abychom ale pouze neseděli na chatě a nelili do sebe litry chlastu, chtělo to trávený čas okořenit i nějakou turistikou. Kdo mohli ještě chodit, sebrali zbytky sil a vyrazili jsme na zříceninu hradu Pleče. Vzdušnou čarou od chalupy to bylo asi 5 kilometrů, což se při chůzi po cestách dá lehce protáhnout i na trojnásobek. Takovou porci kilometrů by však naše v tu dobu již poměrně zhuntovaná těla neunesla. Vyrazili jsme tedy podle kompasu rovnou za nosem. Před námi se objevovaly kopce, jejichž sklon nebyl příliš rozdílný od skalní stěny, pak zase sešup do údolí určený pro test dospělosti v tlupě kamzíků. Po několika podobně zdolaných kopcích se před námi objevily zbytky zdiva starého hradu Pleče. Někde v těch místech byl dopit poslední hlt mléka a poslední kapky zvětralého piva, takže nezbývalo než se vrátit zpátky do teplého nitra Terezy (tak se jmenovala ta chalupa vy dobytci). Večer se pak už jen muzicírovalo na kytáry a bubínky okolo ohně a jedlo, pilo, hodovalo. Jo abych nezapomněl, od čtvrtka jsme se těšili, až vyzkoušíme saunu. Takže jsme jí taky řádně otestovali. V koupelně se napustila vana studené vody a sauna se vytopila na 100 stupňů. Naštěstí to tam s nikým neseklo...
Sobotní slunečné ráno opět vylákalo valnou část slavících do přírody a do hor. Někteří dokonce zvládli odejít dříve, než se stihli nalít... Já jsem se tentokrát rozhodl zůstat... V plánu bylo napéct hromadu bramboráků a vypít třetí sud. Tedy jsme celý den pojali skutečně rekreačně a kromě toho, že každý přidal ruku k dílu při loupání brambor a vaření bramboráků, jsme se všichni prostě jen váleli na trávě a srkali holbu, whisky, rum a další nechutnosti... Celý den utekl jako voda, mezitím se vrátili turisté a přibylo ještě několik dalších postav, které při cestě vlakem postihl podobný osud jako čtvrteční skupinu. Totiž jejich vlak měl velké zpoždění způsobené problémy na trati z důvodu vyskakujícího fanouška Baníku Ostrava, který za své dobrodružství zaplatil životem. Takže se jejich cesta o pár hodin protáhla a na chatu již dorazili víceméně v nepoužitelném stavu. No a večer v bramborákové náladě proběhl až do úplného vypití veškerých zásob alkoholu a kromě vody z kohoutku již nezbyla ani kapka. To bylo však už dlouho po půlnoci....
Ráno nám nezbývalo, než se pomalu začít smiřovat s realitou návratu zpět zpoza hranic soudnosti do všední středočeské, či Pražské reality. Nikomu se z tohoto malebného místa příliš nechtělo, ale tak už to chodí. Kdosi ještě rychle dojel pro basičku lahváčů a nějakou tu lahvinku, aby se nám lépe uklízelo, přičemž každý, kdo se napil, měl velké problémy sám se sebou natož s úklidem. Ale i tak se nám celou chalupu povedlo vrátit do původního stavu a okolo poledne nastal odjezd.
A v duchu celého víkendu velmi hluboko za hranicemi soudnosti se nesl i odjezd. První auto bylo krátce po opuštění Jindřichova zastavenou hlídkou policie. Řidič nadýchal a byl nucen hodinu pobíhat okolo auta, aby vystřízlivěl. Pěší skupina, která se přesunovala na Jindřichovské nádraží, cestou ztratila Jindřicha. Ten byl naprosto bez peněz a ostatní tedy dobré dvě hodiny čekali ve zdejší nádražní restauraci, zda se neukáže. Nakonec uspořádali sbírku a peníze nechali u milé výčepní, kdyby náhodou ještě někdy Jindřich dorazil. A my s Rolničkou po celkem bezproblémovém předání chalupy nasedly do berlinga a nic. Baterie totálně vybitá díky rádiu, které zůstalo přes víkend zapnuté... Nakonec jsme od zdejšího kutila sehnali nabíječku (né přes kabely to fakt naskočit nechtělo) a hodinu jsme čekali, až se baterie poněkud oživí...
A nakonec jsme se v neděli večer sešli všichni v Nymburce za větrem a udělali tam poněkud nestandardně velký mejdan...
Tak až zas za rok budeme se Špuntem něco slavit, jste všichni zváni.
Vzhledem k tomu, že oslavu narozenin pořádám každý rok už hodně let nazpět a nyní se přibližně ve stejném termínu ještě uskutečňuje oslava CK Špunt, bylo jasné, že ani letos tomu nebude jinak. Již zhruba v lednu jsem se začal poohlížet po nějaké příhodné lokalitě, kde se dá snadno vměstnat okolo dvaceti lidí. A jelikož momentálně neoplývám ženou vlastnící příhodnou nemovitost a v mém pronajatém panelákovém bytu 2plus1 je podobná věc víc než nemyslitelná, musel jsem buď oslovit nějakého známého vlastníka nemovitostí, nebo se zalovit ve vodách neprozkoumaných. První varianta byla také víceméně pasé hned od začátku, neboť i to sporé množství známých, kteří nemovitost mají, nás velmi dobře zná a ví, co to znamená, ubytovat v ní 20 alkoholíků a šílenců na několik dní. Takže nezbývalo než se poohlédnout po místech, kam nechvalná sláva Špuntu ještě nedolehla. Chvilka brouzdání po internetu a na světě bylo několik možností. Nakonec jsem se rozhodl pro Jindřichov na Moravě. Jednak byla chalupa dimenzována pro celkem velké množství lidí, jednak její pronájem na 4 dny nevyšel zase na tak šílené peníze a v jednak se Jindřichov nachází v Jeseníkách, což jsou hory, kam noha špuntova ještě takřka nevstoupila.
Akce byla naplánována na prodloužený víkend od 8.5. do 11.5. a čtvrtek byl najednou tu. Pro odvoz nutného proviantu (sudy, pípa, jídlo, pytel listí, batohy...) jsem měl vypůjčené ideální prostorné vozidlo od jednoho známého Nymburského zahradníka. Doprovod a pomoc mi poskytoval kamarád Rolnička. Takže jsme brzy ráno osedlali půjčené berlingo, kterému mimochodem nefungují zámky a vypravili se drancovat obchodní domy za účelem pořízení dostatečného množství zásob. Ještě neokoukaný Kaufland jsme zdolali za necelé dvě hodiny. Auto se pomalu plnilo nezbytnostmi a zbývalo doložit sud pro první večer a zajet pro maso. U Rozinky jsme naložili sud a na nádraží jsme se setkali s vlakovou četou. Těm jsme pomohli od nejtěžších zavazadel a popřáli jim šťastnou cestu. Když jsem si je v tu chvíli představil po třech a půl hodinách ve vlaku se spoustou vína a rumu, začal jsem se trošku obávat o to, zda vůbec na chalupu dorazí. Jindřich, Rákos, Roman a Květa, Kejt, Rozinka, Hospodin, Chad a Rita tedy vyrazili na vlak a my jeli ještě pro maso.
Cesta byla malebná a rychle utíkala, jen převrácený kamion plný zmrzlého masa nás přinutil vzít to celé asi padesátikilometrovou objížďkou a tak jsme na místo přijížděli s asi hodinovým zpožděním. Od první chvíle, kdy se nám otevřel pohled na Jeseníky, jsem si tyto hory zamiloval. A jak jsme se blížili k chalupě, byl ten pocit čím dál silnější. Když nás majitel donavigoval přímo k chatě byl jsem už skoro v sedmém nebi a ve chvíli kdy s námi chatu procházel a odhaloval její zákoutí, tak až na malého červíčka, který mne nahlodával myšlenkou, že tenhle dřevěný skvost zřejmě náš nájezd neustojí, mi bylo nepopsatelně. Postupně nám bylo ukázáno několik velmi zajímavých místností. Například sauna, meditační koutek, pokoje v prvním a druhém podkrovním patře... Prostě nádhera. Tiše jsem se radoval, že majitel neuvidí zbytek výpravy, která nás dva měla ještě ten den doplnit. Zřejmě by propříště zvednul cenu.
Pan majitel odjel a zanechal nás na pospas divoké přírodě, sudu piva a obrovské dřevěné chalupě. Ani jeden jsme neváhali a jali se vybalovat všechno, co jsme přivezli, během chvíle byla lednička i mrazák po okraj plné, sud naražený, dřevo připravené u ohniště, hudba hrála a my byli doma. Pomalu se začaly scházet dvojice či trojice značně podroušených zjevů, kteří původně ještě zasedli v Jindřichovské nádražce a rozdílných počtech vypitých piv se vypravovali na cestu k chalupě. Zhruba 5 km, které je od nás dělilo zdolávali v časových intervalech přiměřených k jejich schopnosti chodit a vnímat naše telefonické navigování. Nakonec jsme se ale přece jen všici sešli, doplněni ještě o Hanku s Jirzym a Álu s Martinem. Pro některé již den končil, jiní se pustili do tvorby večeře. Vařilo se mlíčko, nakládaly ryby. Nymburská 13° v sudu ubývala, hudba hrála a...
Bylo páteční ráno. Sud přede dveřmi chalupy zel prázdnotou. Vedle něho vysypaný popelník, rozbitá sklenice od piva. Od ohniště vycházela poslední nitka dýmu z dohasínajícího ohně, opodál místo hromady dřeva jen pila a sekera mezi posledními nespálenými větévkami chvojí. A z chalupy se pomalu vynořovaly postavy jako z béčkového hororu. V obličejích výraz nesmírného utrpení v rukou prázdné půllitry a za krkem takřka zhmotnělé obrovské lidoopy. Bylo tedy potřeba rychle jednat a dojet do města pro další sud. Vzhledem k tomu, že Jindřichov je nedaleko Hanušovic, kde je shodou okolností pivovar, a to Holba. Na Holbu jsem slyšel jen a jen chválu, takže pivo pro příští dny bylo jasné. Vyrazili jsme tedy s kolegou Disparitym na nákupy. Malou chybkou bylo, že jsem snídaňovou žízeň uhasil trošku vytuněným banánovým mlékem ze včerejšího večera, takže pak cesta po horských silničkách nebyla úplně pohodová, ale nemohl jsem nechat ostatní na holičkách. V pivovaru jsme koupili dva sudy jedenáctky, ve městě cestou ještě nějaké pochutiny, zeleninu a maso a hurá zpět osvěžit hrdla zesláblým obyvatelům.
Mezitím Chad, který se chopil všech záležitostí, které se týkaly vaření a kuchyně připravoval pochoutky na gril a podobně. A vůkol se kalilo o 106.
Abychom ale pouze neseděli na chatě a nelili do sebe litry chlastu, chtělo to trávený čas okořenit i nějakou turistikou. Kdo mohli ještě chodit, sebrali zbytky sil a vyrazili jsme na zříceninu hradu Pleče. Vzdušnou čarou od chalupy to bylo asi 5 kilometrů, což se při chůzi po cestách dá lehce protáhnout i na trojnásobek. Takovou porci kilometrů by však naše v tu dobu již poměrně zhuntovaná těla neunesla. Vyrazili jsme tedy podle kompasu rovnou za nosem. Před námi se objevovaly kopce, jejichž sklon nebyl příliš rozdílný od skalní stěny, pak zase sešup do údolí určený pro test dospělosti v tlupě kamzíků. Po několika podobně zdolaných kopcích se před námi objevily zbytky zdiva starého hradu Pleče. Někde v těch místech byl dopit poslední hlt mléka a poslední kapky zvětralého piva, takže nezbývalo než se vrátit zpátky do teplého nitra Terezy (tak se jmenovala ta chalupa vy dobytci). Večer se pak už jen muzicírovalo na kytáry a bubínky okolo ohně a jedlo, pilo, hodovalo. Jo abych nezapomněl, od čtvrtka jsme se těšili, až vyzkoušíme saunu. Takže jsme jí taky řádně otestovali. V koupelně se napustila vana studené vody a sauna se vytopila na 100 stupňů. Naštěstí to tam s nikým neseklo...
Sobotní slunečné ráno opět vylákalo valnou část slavících do přírody a do hor. Někteří dokonce zvládli odejít dříve, než se stihli nalít... Já jsem se tentokrát rozhodl zůstat... V plánu bylo napéct hromadu bramboráků a vypít třetí sud. Tedy jsme celý den pojali skutečně rekreačně a kromě toho, že každý přidal ruku k dílu při loupání brambor a vaření bramboráků, jsme se všichni prostě jen váleli na trávě a srkali holbu, whisky, rum a další nechutnosti... Celý den utekl jako voda, mezitím se vrátili turisté a přibylo ještě několik dalších postav, které při cestě vlakem postihl podobný osud jako čtvrteční skupinu. Totiž jejich vlak měl velké zpoždění způsobené problémy na trati z důvodu vyskakujícího fanouška Baníku Ostrava, který za své dobrodružství zaplatil životem. Takže se jejich cesta o pár hodin protáhla a na chatu již dorazili víceméně v nepoužitelném stavu. No a večer v bramborákové náladě proběhl až do úplného vypití veškerých zásob alkoholu a kromě vody z kohoutku již nezbyla ani kapka. To bylo však už dlouho po půlnoci....
Ráno nám nezbývalo, než se pomalu začít smiřovat s realitou návratu zpět zpoza hranic soudnosti do všední středočeské, či Pražské reality. Nikomu se z tohoto malebného místa příliš nechtělo, ale tak už to chodí. Kdosi ještě rychle dojel pro basičku lahváčů a nějakou tu lahvinku, aby se nám lépe uklízelo, přičemž každý, kdo se napil, měl velké problémy sám se sebou natož s úklidem. Ale i tak se nám celou chalupu povedlo vrátit do původního stavu a okolo poledne nastal odjezd.
A v duchu celého víkendu velmi hluboko za hranicemi soudnosti se nesl i odjezd. První auto bylo krátce po opuštění Jindřichova zastavenou hlídkou policie. Řidič nadýchal a byl nucen hodinu pobíhat okolo auta, aby vystřízlivěl. Pěší skupina, která se přesunovala na Jindřichovské nádraží, cestou ztratila Jindřicha. Ten byl naprosto bez peněz a ostatní tedy dobré dvě hodiny čekali ve zdejší nádražní restauraci, zda se neukáže. Nakonec uspořádali sbírku a peníze nechali u milé výčepní, kdyby náhodou ještě někdy Jindřich dorazil. A my s Rolničkou po celkem bezproblémovém předání chalupy nasedly do berlinga a nic. Baterie totálně vybitá díky rádiu, které zůstalo přes víkend zapnuté... Nakonec jsme od zdejšího kutila sehnali nabíječku (né přes kabely to fakt naskočit nechtělo) a hodinu jsme čekali, až se baterie poněkud oživí...
A nakonec jsme se v neděli večer sešli všichni v Nymburce za větrem a udělali tam poněkud nestandardně velký mejdan...
Tak až zas za rok budeme se Špuntem něco slavit, jste všichni zváni.
neděle 4. května 2008
Kretén chlazenej vzduchem III
Je neděle 4. Května a s ní rozuzlení mých obav ze seskoku padákem č. 2. Už jsem se zmínil o tom, že tentokrát mám ze svého parašutistického pokusu mnohem větší obavy, než z loňské premiéry. Při prvním skoku se totiž všechno tak nějak seběhlo a vlastně až pár dní po dopadu jsem měl šanci si to začít uvědomovat. To se ostatně stalo i ostatním a proto se nakonec pro zopakování onoho kousku rozhodly jen dvě osoby. Já a kamarád Tarmara. Tím jak odhodlaných duší ubývalo, snižovalo se i moje sebevědomí a narůstal strach z dalšího letu, ale především z kroku do neznáma ve výšce 1500 metrů nad povrchem, na kterém se obvykle všichni pohybujeme. V pátek nastal příjezd na letiště a malé zopakování nutných úkonů před, při a po skoku. Počáteční stres se začínal měnit v přesvědčení, "že to nějak pude". A když jsme ráno v devět, po nepříliš dobře strávené noci, kdy jsme pokoj sdíleli s trojičkou postav, o kterých se nebudu víc zmiňovat, jinak by se prosté vyprávění změnilo ve vulgární žumpu, stanuli na letištní ploše, bylo již mé odhodlání takřka skálopevné. Nejprve jsme si vytlačili z hangáru andulu, aby nás mělo co vynášet do těch modravých výšin a pak jsme se přesunuli na travnatou letištní plochu. Odtud se vždy 12 odvážlivců, sebevrahů, sportovců, bláznů, kreténů a podobně, (nazývejte si to jak chcete, ale vše je pravda:-) ) v útrobách letounu ruské výroby pomalu vznáší do výšek, aby po chvilce zavěšeni na barevné obdélníčky látek zase padali zpět k zemi, zprvu podobni dětským drakům, kteří dali sbohem provázku, který je jako jediný spojoval s pozemskou nicotností. Po chvilce však každé oko rozezná postavu člověka, který rukama ovládá celé to ústrojí změti provázků, popruhů a látky. Někteří se blíží k zemi rychleji, ti nacvičují seskok na čas, či na přesnost, kdy se musí strefit do matrace, která na ně trpělivě čeká na zemi. Jiní ve vzduchu dělají různé piruety a vruty a další ještě před otevřením padáku na obloze vytváří formace a spojení, ze kterých by přecházelo mnohem víc zraků, kdyby nemilosrdný svit slunce neoslepil každého, kdo se snaží na všechny ty věci na nebi zaostřit svůj pohled. A mezi těmito profíky se čas od času objeví i jiní lidé. Buď jsou to začátečníci, jako já, nebo ti, kteří právě absolvují svůj první skok a jejich jediným a největším přáním je, celé to ve zdraví přežít. Také jsou tu i ti méně odvážní, kteří chtějí zažít něco neskutečného a svěří se do rukou tandempilotovi, který je bezpečně snese připnuté na svém břiše dolů. V sobotu například takto ten nezapomenutelný zážitek prožila dívka upoutaná na invalidní vozík.
V letadle jsem byl podruhé v životě a v tu chvíli jsem byl již pevně odhodlán dodržet slibovanou bilanci 2 vzlety x 0 přistání. Asi v sedmi stech metrech se mi nekontrolovatelně rozklepala kolena a přitom jsem si připadal mnohem klidnější než minule. Vysazovač připnul šňůru která vytrhává a otvírá padák k lanku u stropu plechového monstra a zavelel k přesunu ke dveřím. První bílé mraky již pluly okolo nás a pod námi. Pustil jsem šňůru, ruce zkřížil předepsaným způsobem v rozkroku a pak už následovalo zase ohromné prázdno pod nohama se zemí tak blízko a přitom tak strašně daleko. Zvuk motoru ustal v dálce a kolem mne bylo jen ticho a dva další parašutisté... A všechen strach byl ten tam... Rozplynul se někde v těch mracích, které jsem při svém prvním nádechu po výskoku připravil o nějakou tu kudrlinku. A všechny ty pocity vítězství sama nad sebou se mísily s chutí zůstat tam nahoře a nejdřív si to všechno důkladně prohlédnout, s chutí přistát a nastoupit hned do dalšího vzlétajícího letadla a znovu a znovu zažívat ten okamžik, a taky trochu s bolestí z popruhů zařezávajících se mi do třísel. Přistání proběhlo víceméně hladce, nicméně v porovnání s baletem, který při přistání předváděli absolventi svých tisících seskoků, byl můj dosed na zadnici poněkud méně impozantní...
Co dodat, letiště v Hořovicích mne stoprocentně nevidělo naposledy, pokud to půjde, rád bych tento zážitek prožíval častěji než jen jednou do roka. Takže uvidíme. Kdyby se někomu z vás chtělo to zkusit, mohu to jen doporučit a všem, kteří své "podruhé" vzdali kvůli strachu vzkazuju: Stál jsem malý krůček od toho, abych to vzdal ze stejného důvodu, ale jsem nesmírně šťastný, že jsem svůj strach dokázal překonat a vězte, že napodruhé je to ještě o poznání krásnější a lepší.
V letadle jsem byl podruhé v životě a v tu chvíli jsem byl již pevně odhodlán dodržet slibovanou bilanci 2 vzlety x 0 přistání. Asi v sedmi stech metrech se mi nekontrolovatelně rozklepala kolena a přitom jsem si připadal mnohem klidnější než minule. Vysazovač připnul šňůru která vytrhává a otvírá padák k lanku u stropu plechového monstra a zavelel k přesunu ke dveřím. První bílé mraky již pluly okolo nás a pod námi. Pustil jsem šňůru, ruce zkřížil předepsaným způsobem v rozkroku a pak už následovalo zase ohromné prázdno pod nohama se zemí tak blízko a přitom tak strašně daleko. Zvuk motoru ustal v dálce a kolem mne bylo jen ticho a dva další parašutisté... A všechen strach byl ten tam... Rozplynul se někde v těch mracích, které jsem při svém prvním nádechu po výskoku připravil o nějakou tu kudrlinku. A všechny ty pocity vítězství sama nad sebou se mísily s chutí zůstat tam nahoře a nejdřív si to všechno důkladně prohlédnout, s chutí přistát a nastoupit hned do dalšího vzlétajícího letadla a znovu a znovu zažívat ten okamžik, a taky trochu s bolestí z popruhů zařezávajících se mi do třísel. Přistání proběhlo víceméně hladce, nicméně v porovnání s baletem, který při přistání předváděli absolventi svých tisících seskoků, byl můj dosed na zadnici poněkud méně impozantní...
Co dodat, letiště v Hořovicích mne stoprocentně nevidělo naposledy, pokud to půjde, rád bych tento zážitek prožíval častěji než jen jednou do roka. Takže uvidíme. Kdyby se někomu z vás chtělo to zkusit, mohu to jen doporučit a všem, kteří své "podruhé" vzdali kvůli strachu vzkazuju: Stál jsem malý krůček od toho, abych to vzdal ze stejného důvodu, ale jsem nesmírně šťastný, že jsem svůj strach dokázal překonat a vězte, že napodruhé je to ještě o poznání krásnější a lepší.
pátek 2. května 2008
Kretén chlazenej vzduchem II
Tak dneska nastává druhý díl dobrodružství zvaného Prochor parašutista... Za chvíli totiž usedám do vozu a vyrážím společně s několika známými na letiště Hořovice, kde zítra někdy po poledni vstoupím do letadla zvaného Andula a přibližně 1,5 kilometru nad zemí z něho zase vystoupím. Už zhruba dva dny pociťuju zvláštní mrazení...
Když jsem se k seskoku odhodlal loni poprvé bylo to všechno jinak, letadlem jsem do té doby ještě nikdy neletěl, takže celé to byla jedna velká premiéra... První let, první seskok. Teď mne to čeká podruhé. Což o to, let je v pohodě, jenže ten seskok to je taková haluz, že jsem minule byl ještě 14 poté řádně rozhozen...
Minule nás tento prvoseskok absolvovalo 12, podruhé se již odvažujeme pouze dva, tak uvidíme.
Mimochodem, kdybychom se neviděli, tak hezkej zbytek života.
V případě, že by se oslava příští týden měla změnit pietu, myslím, že by tedy bylo dobré vědět kam máte jet. Takže dnes odtajňuji místo, které jste luštili v kvízech. Celé se to odehraje 8.-11.5. na chalupě Tereza v Jindřichově u Šumperka poblíž Hanušovic...
Když jsem se k seskoku odhodlal loni poprvé bylo to všechno jinak, letadlem jsem do té doby ještě nikdy neletěl, takže celé to byla jedna velká premiéra... První let, první seskok. Teď mne to čeká podruhé. Což o to, let je v pohodě, jenže ten seskok to je taková haluz, že jsem minule byl ještě 14 poté řádně rozhozen...
Minule nás tento prvoseskok absolvovalo 12, podruhé se již odvažujeme pouze dva, tak uvidíme.
Mimochodem, kdybychom se neviděli, tak hezkej zbytek života.
V případě, že by se oslava příští týden měla změnit pietu, myslím, že by tedy bylo dobré vědět kam máte jet. Takže dnes odtajňuji místo, které jste luštili v kvízech. Celé se to odehraje 8.-11.5. na chalupě Tereza v Jindřichově u Šumperka poblíž Hanušovic...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
