Začínáme "rodičovatět"

Nedávno mi jedna kamarádka napsala na otázku, zda přijede na víkend trošku zapařit, odpověď následujícího typu: Nemůžu, jsem celý týden v práci a o víkendu jsem ráda, když vyperu a uklidím ... bla bla bla ... a taky si chci trošku odpočnout ... bla bla bla bla ... To víš, že bych strašně ráda přijela, ale nevím jak to udělat... bla bla bla bla bla. Smutné, že? Když jsem si ale uvědomil, že podobné informace začínám slýchat od svých známých stále častěji, došlo mi, že se něco sice pomalu a nenápadně, za to však zřejmě nenávratně mění. Začínáme dělat přesně to, co většina z nás odsuzovala, nebo přinejmenším nechápala na svých rodičích. Začínáme rodičovatět. Většina známých už pomalu ale jistě ukončila svá studia a buď samostatně, nebo s partnery vyletěla z rodného hnízda do vlastního kolejiště života. Smutný je však fakt, že pro mnoho z nich se velmi rychle celé toto kolejiště stáhlo a omezilo jen na jednu velmi dobře vyježděnou a zajetou kolej. V týdnu pracovat, pro jistotu někdy pracovat i o víkendu, často za dosti mrzký peníz, V noci spát, aby se ráno vstávalo do práce svěže a těch dvanáct hodin uběhlo co nejrychleji. Večer si namazat krajíc chleba, projít sprchou, skouknout zprávy, pomilovat se (pokud je s kým a nebolí hlava), povyprávět o svých problémech v pracovním kolektivu (pokud je komu ...) a hajdy na kutě. V pátek večer (předpokládejme, že v sobotu je volno) s pocitem nadcházejícího víkendu vyrazit za zábavou a krátce po opuštění domu zpozorovat obrovskou únavu (někdy ani nedojde k opuštění bytu. Sobotu strávit úklidem, praním a dalšími oblíbenými domácími činnostmi. Odpoledne navštívit rodiče. Je fajn, že si s nimi konečně začínáme rozumět, pokecáme o tom, který prací prášek je nejlepší, chvilku se trumfujeme, kdo to má v práci horší, pak vypijeme kávičku a hurá domů. Sobota večer přece patří zábavě. Ten jeden krátký večer, rychle si ho užít a hlavně pořádně, vždyť zítra už je neděle, ráno nebudeme muset nic dělat, pak uvaříme pozdní oběd, připravíme se na pondělí, abychom byli v práci čistí a připravení... A to si nedovedu představit, kam by se tam časově vešla péče o děti. Nepřipomíná vám to něco? Osobně, jsem si vždycky říkal, že takhle nikdy nemůžu dopadnout a právě zjišťuju, že je nesmírně těžké tak nedopadnout... Spousta mých známých ale ve svém boji s rodičovatěním prohrává mnohem rychleji a víc. Krátké smrtící větičky, Nemám čas, Tohle se nedá stihnout, Beru si práci domů, Jsem unavený/á, jsou z jejich úst vypouštěny stále častěji, rezignovaněji a zároveň s čím dál větší rutinou... Nevím, jestli je to tak dobře, nebo ne. Nicméně je zajímavé tento postupný vývoj sledovat a trošku smutné být jeho účastníkem. Začínáme rodičovatět. Někteří pomalu, někteří rychleji a ti kteří proti tomu bojují začínají být povětšinou považováni za podivná individua a to postupně i svými zrodičovatělými přáteli.

Tento text je psán se zvláštním věnováním těm, kteří upsali svůj život peklu jménem Stereotyp.