Prochorovy bludy

Rumunsko, to je země plná rumunů...

2010-08-16T18:22:00.004+02:00

Takže jak to všechno začalo?
Pro letošní rok jsem naplánoval s CK Špunt cestu za hranice nejen soudnosti do Bulharských hor Rila a Pirin. To bylo už někdy v Březnu... Postupně se přidávali lidé pevně rozhodnutí na tento turistický podnik vyrazit a prověřit své restauračními zařízeními zocelené svalstvo na horách takřka 3 km vysokých. S blížícím se termínem odjezdu začal zase počet odvážlivců povážlivě klesat a to z mnoha různých důvodů, které nebudu uvádět:-) Nakonec jsme zůstali 4. A v tom dostal trhlinu i plán cesty do Bulharska, neb Janča si uvědomila 14 dní před odjezdem, že nemá platný pas, který je potřeba při cestě do Srbska, přes něž je třeba projet, pokud se člověk chce rychle dostat do Bulharské metropole Sofie... Nastalo horečnaté řešení akutně nastalé situace a během několika hodin jsme se usnesli na tom, že Bulharsko ponecháme na příště a letos vyrazíme někam, kde platný pas potřeba není. Padl návrh vyjet do Rumunska, což je země bohatá na pohoří všech různých výšek, dá se tam jet na občanku a není to tak daleko (dokonce blíž, než do Bulharska). Plánování pokračovalo zjišťováním cen jízdenek a rozhodováním o přesné lokaci, kam se vypravíme. Na rozdíl od doby před několika lety, kdy se i cesta na Balkán dala plánovat jen několika málo způsoby, je v dnešní době hned několik dopravců, s nimiž se do těchto destinací můžeme vypravit. Po podrobném prozkoumání cen jízdenek padla volba na maďarskou autobusovou společnost Orangeways, která provozuje linky mezi takřka všemi Evropskými metropolemi, ale soustředí se převážně na Maďarsko a Rumunsko. Za rozumnou cenu jsme tak získali jízdenky Praha Budapešť a zpět (pod 900,- kč. za osobu)
Vtipným paradoxem se stala situace, kdy jsem se den po nákupu těchto čtyř jízdenek dozvěděl, že Srbsko zavádí možnost vstupu do této země bez nutnosti mít cestovní pas.
Ale lístky už byly koupené a další komplikace v organizaci jsme už nechtěli podstupovat. Obzvlášť když po prostudování informací o pohoří Retezat jsem shledal, že turistika zde bude také stát za to. Zbytek cesty jsem rozhodl podstoupit po železnici, neboť vlaky z maďarské metropole ve směru do Rumunska jezdí pravidelně několikrát denně a na první pohled se nezdálo, že by měly nastat jakékoli komplikace.
Den odjezdu byl stanoven na pondělí 5.7. Odjezdy autobusů z pražské Florence jsou s Orangeways v 7 hodin ráno. Noc z neděle na pondělí jsme se tudíž rozhodli strávit noclehem u čtvrté spoluvýletnice Evy, která je trvale bytem v Praze. Ráno tak nebylo nutné vstávat v Nymburce ve 4 hodiny ráno a dopravovat se do centra Stověžaté. Byla to zároveň ideální příležitost k seznámení se s Evou, kterou do té doby znala pouze Janča. V neděli navečer jsme tedy přijeli do Prahy a setkali se s Evou. Po jisté době cesty metrem a autobusem MHD jsme stanuli na sídlišti a ubytovali se u naší nové kolegyně turistické.
Než se konečně příště dostanu k cestě samotné, rád bych ještě zmínil, že jsem po zabalení půjčené krosny zjistil, že je zbytečně plná. Naštěstí doma oplývám rozličným vybavením, a tak jsem objemný teplý spacák vyměnil za méně objemný starší obyčejný spacák. Bylo vedro a na přikrytí v parném létě takový lehký spacák bohatě stačí...

A to je pro dnešek vše. Pokračování mám už v hlavě, teď ho jen přelít do klávesnice a zprostředkovat Vám tak zážitky velezajímavé ze země velerumunské...

RUMunsko, RUMuni, RUM...

2010-07-17T13:23:00.002+02:00

Tak jsem se dnes vrátil z dovolené... Tedy přesněji z aktivně stráveného dvoutýdenního výletu do Rumunského pohoří Retezat... Spousta zážitků a nových zkušeností si říká o zapsání, takže se tu během příštích několika dní objeví cosi na způsob reportáže o někdy až hůře uvěřitelných zážitcích z jihozápadního cípu karpat a zároveň jihovýchodního cípu Evropské unie... Zajímaví lidé, Boudlesáci, Mouchy a komáři, štětky, autobusoví a železniční přepravci, Rumunská piva a jídla (a taktéž maďarská), selhání Klubu Rumunských Turistů, a další... O tom všem bych se s vámi rád podělil v následující reportáži... Ta bude snad již brzy podepřena fotogalerií na špuntím rajčeti od dalších účastníků této letní cesty za hranice nejen soudnosti! A pokud mi to bude trvat, neváhejte mne peprně upozornit a dokopat k tvůrčí činnosti...

Tak co bude?!

2009-11-04T11:10:00.003+01:00

Vážení čtenáři.
Omlouvám se za dlouhou odmlku, způsobenou 1. Totální ztrátou inspirace, 2. Naprostou nechutí cokoli psát, 3. Nedostatkem času, atd... blablabla. Rozhodně nelze říct, že by nebylo celou dobu o čem psát. Naopak, věcí, které se v mém životě udály, bylo dost a dost a nemohu říct, že by jich ubývalo. Ale po všech těch peripetiích se sháněním nového zaměstnání, mozkovou příhodou, narozením potomka, nástupu do nové práce a dalších, se nyní všechno tak nějak konečně dostává zpátky do trošku rozumných kolejí a čas od času mám i trochu času :-7... Takže nastoupil jsem kariéru nádražáka, přesněji vlakvedoucího (lépe pojmenovaný průvodčí). Také jsem se celkem obstojně vylízal z mozkové příhody, která mne postihla v půli letošního února. (nemá cenu se o tom moc rozepisovat, poněvadž tu reality šou tehdy sledoval snad každý z vás). Synek Matyáš Petr Prochor roste jako z vody (ale fotky sem dávat nebudu, poněvadž mi to přijde trošku pitomé). Nicméně dítě je to bezesporu vitální, inteligentní, roztomilé a husté:-) Stal jsem se také členem kapely, jmenuje se 11. přikázání (ačkoli její původní název zněl: Jedině absolutní sprostota nás uchrání před absolutní prostotou). Ale o tom podrobněji také až někdy příště (snad to bude dříve než za půl roku:-D. Také jsem byl teď naverbován na divadelní prkna a budu mít krátkou roličku v divadelní hře NO FOOD, NO SHIT! na motivy Kafkovy povídky Umělec v hladovění. Premiéra bude 13.11. v kině v Lysé nad Labem a upřímně můžu prohlásit, že to bude velmi zajímavé, až skoro za hranicemi soudnosti, jak už u mne bývá zvykem.
Pro dnešek vše, brzy se pokusím ozvat znovu, kdyžtak mi to nekriticky připomeňte, tedy pokud se najde někdo, kdo to dočte až sem.

jen tak pro ilustraci

2009-03-29T10:32:00.000+02:00

obrázek je z roku 1939....

Je tu zatuchlo...

2009-01-23T12:28:00.002+01:00

Je tu zatuchlo a těžko říct, jestli se to v dohledné době změní k lepšímu... Chodím sem denně a vždycky napíšu jednu větu, načnu nové téma, a ještě než větu dokončím, tak zjistím, že mne nenapadá, co psát dál... Všechno mi přijde fádní a nudné... Nemám chuť nikomu nic cpát... Ale dnes udělám výjimku a všem vám nacpu fotku Matyáše Prochora, našeho novopečeného syna. Tak tady je

Nemohoucnost posledních dní a týdnů

2008-10-22T12:38:00.003+02:00

Když jsem psal poslední příspěvek o Trutnově, bylo léto v plné proudu a rapidně se blížil termín mé svatby na přelomu léta a podzimu... Nedělal jsem si pražádné iluze o tom, že se mi podaří napsat jakékoli poznatky dřív, než se ona velká akce odehraje a celý život se konečně jaksepatří ustálí a uklidní, zaběhne do nových kolejí, a já začnu žít příjemně usedlým manželským životem... Svatba se odehrála skutečně ve velice pohodovém duchu a dodnes na ní vzpomínám s potěšením a radostí z toho, kolik známých tváří a kolik přátel mne v tento den přijelo podpořit a podržet. Ještě jednou Vám všem tímto děkuju. Myslím, že v brzké době budu mít i video, takže to společně někde skoukneme nad sklenkou dobrého čehokoli. Nicméně dny jdou dál, V podnájemním bytě který tento víkend dostane nový háv mám již zřízené trvalé bydliště. Místo občanky a řidičáku nosím v peněžence několik cárů ručně popsaného papíru a místo toho abych pracoval, spím denně do jedenácti. Ano, poprvé od návratu z vojny jsem se díky shodě několika velmi nepříjemných a hlavně nepředvídatelných náhod stal nezaměstnaným. Musím připustit, že minimálně pro první týden to bylo velmi výhodné. Neboť to neuvěřitelné množství papírů a úřadů spojených s nutným vyřízením všeho výše uvedeného je opravdu šílenost. Nehledě k tomu, že průměrný občan má všude zhruba týden na zažádání, jinak mu stát hrozí fůrou pokut a podobného utlačování. Upřímně si nedovedu představit, že bych to všechno stíhal při práci s obvyklou pracovní dobou při obvyklých úředních hodinách všech známých úřadů.

Takže se normálně válím doma a stíhám vše potřebné... V plánu mám i návštěvu lékaře a rekonstrukci bytu. Tedy dá se říci, že všechno zlé, je k něčemu dobré. Mám také čas sledovat zprávy a dění okolo sebe. Dnes od rána se upřímně bavím zasedáním poslanecké sněmovny. Můžu říct, že lepší sitcom jsem dlouho neviděl. Nedávno jsem četl charakteristiku sitcomu a myslím, že dění v poslanecké sněmovně na to přesně pasuje. Hrstka výrazných postav s jednoduše vykreslenými charaktery a vztahy, jedno prostředí, a humor založený na situační komice... Od rána se za břicho popadám... Jen u toho nesmím moc myslet na to, že se vlastně pořád nějakým způsobem jedná i o naši budoucnost... Ale co, sám s těmi ksindly nic nenadělám, a když není vůle v celé společnosti, tak se tím budu aspoň bavit...

Bavte se také. Přeji hezký den.

Trutnov 2008 - Magický blázinec a slzy v očích.

2008-08-27T11:11:00.001+02:00

Rok se s rokem sešel a minulý týden opět, tentokrát pravděpodobně definitivně naposledy, přivítal areál na Bojišti 21. ročník festivalu Trutnov open air. Festival známý také pod názvem Východočeský Woodstock letos nezůstal své přezdívce nic dlužen a tak původně zelený pažit v areálu ustoupil vrstvě červeného prachu, která pod vlivem několika dešťových přeháněk a hektolitrů moči utvářela vrstvu velmi kluzkého červeného blátíčka, které si na své obuvi a oblečení posléze tisíce návštěvníků rozvezli do celé republiky a dalších koutů Evropy. Někteří z nich budou zbytky červeně ze svých bot vyklepávat ještě mnoho měsíců. V pondělí se Na Bojišti zavřely brány za jedenadvacátým ročníkem festivalu. Dohrály poslední kapely, dozněly poslední zvuky bubínkářů a jejich kolegů, kteří na plechová umývací koryta vyklepávaly dlouhé hodiny jako na pomyslné tam tamy svá poselství světu… A hosté se rozjeli do svých domovů plní pocitů a dojmů z několikadenního maratonu všeho, co k festivalu patří. Kdo nezažil podobnou akci, ten stěží pochopí. Kdo nezažil Trutnov ten pochopí ještě hůř.

Když jsem přemýšlel nad tím, jak všechny myšlenky utřídit a sepsat, napadlo mne několik variant. Začnu tou první, pokusím se popsat letošní ročník Trutnova pomocí fiktivních novinových titulků tak, jak mne postupně napadaly. Poté přijde pokus o krátkou reportáž a nakonec přijde popis toho, jak Trutnov zaznamenaly mé city a pocity.

Trutnov open air naposledy na Bojišti! – První nedočkavci zaplnili stanové městečko již několik dní před zahájením festivalu. – Předpověď počasí slibuje sluneční paprsky, ale i občasný déšť. – Program festivalu nabídne svým návštěvníkům více než sto kapel, ale i besedy s exprezidentem a náčelníkem apačů. – Na Trutnov se sjíždí rekordní návštěva. – Stany návštěvníků neunikly nájezdům zlodějů! – Ostré riffy skupiny Soulfly ozdobily jeden z největších festivalů. – Besedy s náčelníky, bohoslužby, hvězdárna, divadelní Audience… I to mohli vidět návštěvníci festivalu. – Šamanští bubeníci The Dhol Foundation uzavřeli po takřka dvaceti letech historii konání Festivalu Trutnov v areálu letního kina Bojiště. – Příště na Prachárně…

Stejně jako každý rok jsem i letos svou dovolenou plánoval podle toho, kdy se bude odehrávat Trutnov tak, abych od začátku do konce mohl být u toho. Letos jsem koupil 50 lístků, neb mne oslovilo celkem dost známých a jak všichni víme, když se koupí větší množství, lístky jsou pak o poznání levnější než na místě. A ve středu večer jsme s první skupinkou, obtěžkáni zhruba trojnásobným počtem stanů stanuli na Trutnovském vlakovém nádraží. Rychle jsme dokoupili zásoby v blízkém supermarketu a po náročném výstupu na Bojiště začali vybírat místo pro zhruba 20 stanů. Vybrat místo se po chvilce povedlo, mnohem problematičtější se ukázala stavba stanů, ale i s tím jsme si nakonec poradili…

Čtvrtek se nesl ve znamení klidu a pohody. Oběd v pivovarské hospodě, procházka městem, návrat na bojiště, kde jsme s potěšením zjistili, že fronty na pásky jsou letos nulové, pak ještě pár hodin zevlování okolo stanů a hurá na zahajovací koncerty 4 kapel, z nichž jsem osobně dokázal shlédnout jen první dvě. Missa Karel Kryl revival byli příjemným zahájením a písně jednoho ze symbolů boje proti okupaci v podání této kapely uchu lahodily. Po nich nastoupili Čankišou, jejichž zvláštní směs ethna a kdovíčehoještě dokáže také v bocích rozhoupat většinu vnímavých diváků. Z doslechu vím, že Subways byli výborní a Voodoo skvělí, ale o tom nemohu nic napsat, neb jsem měl půlnoc.

No a takhle bych mohl pokračovat minutu po minutě a bylo by to k nepřečtení dlouhé, tedy jinak… V pátek se již bojiště naplnilo k prasknutí povětšinou velmi dobře naladěnými osobami. Kapely začaly vyhrávat krátce po obědě, na který jsme opět vyrazili do Krakonošské pivovarské hospody. Ten den se mi nejvíc líbilo vystoupení Znouzectnosti, kterou jsem naživo neviděl už drahně let a po zbytek dne jsem spíše než hudbu preferoval setkávání s přáteli a spaní kde se dalo.

Sobota byla naším čtvrtým dnem na bojišti a tak je na snadě, že únava a kumulovaná kocovina dávaly každému solidně zabrat. Nicméně ranní vystoupení Pavla Fajta a jeho skvělých bubnů a poté Totálního nasazení jsme si nemohli nechat ujít. Počasí v tu dobu trochu zlobilo, nad námi se honily tmavé mraky a co chvíli z nich na zem padaly drobné kapky vody (naštěstí to nebylo nic hrozného) Na druhou stranu alespoň nebylo vedro, které bývá mnohem více vyčerpávající. Po poledni jsme nasedli do festivalového busu a nechali se jím odvézt na Prachárnu, což je místo, kde by se měly odehrávat příští ročníky Trutnova. Asi 4 – 5ti kilometrová procházka tam a zase zpět byla mile osvěžující a i prachárna nás mile překvapila. Nicméně je jasné, že tam bude ještě moc a moc práce, než bude areál k festivalovému reji vůbec možné využít. Odpoledne jsme pak zasvětili utužování kolektivu a ve stanovém městečku popíjeli bezedný welcome drink s názvem Projito. Jedná se o drink, na který neexistuje jednotný recept a který vzniká postupný doléváním všeho, co vám přijde pod ruku do společného kelímku. Uvedu zde několik ingrediencí pro lepší představu: Kofola, medovina, rozličná čůča a vína, malinovice, rum, rum, rum, cola, sodovka (ale té jen trošičku). Z welcome drinku se postupem času vyklubal adios drink takže sobotu dál už opět vyprávět nemusím… Snad jen, že Šmitzer a Záviš hráli zhruba ve stejném stavu, v jakém jsem se nacházel já, takže jsme si dokonale rozuměli a taky to, že se letos pořadatelům opět podařil vtípek s umístěním Záviše na příhodnou scénu… Stejně jako loni hrál v hospodské scéně, kde i 300 diváků má problémy s tím, aby se vešli. Stejně jako loni chtělo ale jeho vystoupení vidět zhruba desetkrát víc lidí, než se mělo šanci vejít… Když potom nad hlavami neprodyšně namačkaných Závišových fanoušků začala kolovat roztržená deka, ze které se sypalo mračno peří, měl jsem pocit, že větší pornounderground už zažít nelze. Večer potom korunovali svým vystoupením Soulfly, které odměňovalo potleskem totálně natřískané hlediště velké scény.

Neděle se nesla v duchu únavy, chladna a drobného mrholení. Na tradiční ranní nářez od Boronu jsem síly nesebral a vlastně celý den jsem spíš šetřil síly na večer a na loučení s bojištěm při kapelách Hudba Praha a hlavně The Dhol Foundation. Ale přesto, roztomilé bylo vystoupení bratří Ebenů, na které jsem se těšil a opravdu mne v nejmenším nezklamalo. Večerní závěr byl pompézní a zároveň nasaklý smutkem. Diváci za žádnou cenu nechtěli pustit kapelu the Dhol foundation z pódia, konec jejího vystoupení totiž znamenal konec festivalu, a s největší pravděpodobností konec tradice na bojišti… Ten večer zůstane v hlavách zúčastněných ještě dlouho pevně zakořeněn…

Pondělí se neslo jako vždy v rytmu balení, cesty domů, zasloužené hygieny a relaxace před vstupem do obvyklého koloběhu života…

Pocházím z okolí Trutnova, přesněji z městečka Hostinné a ačkoli jsem již mnoho let člověkem z Polabí, jsou pro mne Krkonoše a podkrkonoší tím nejkrásnějším krajem na světě. O Trutnovském festivalu jsem se poprvé dozvěděl možná tak ve 14ti letech, tehdy jsem potkával postavy od hlavy až k patě od červené hlíny s batohy na zádech a velmi unaveným, avšak spokojeným výrazem v očích. Začal jsem si všímat i plakátů a Trutnov OAMF mne přitahoval čím dál víc.Poprvé se to povedlo na sklonku plnoletosti a od té doby jsem v Trutnově téměř stálým hostem. Přičemž se vždy dopředu těším každý rok o něco víc a víc a zároveň vždy, když se v pondělí vracím domu, jsem rok od roku stále více nostalgický a smutný. V roce, kdy jsem poprvé ochutnal atmosféru letních festivalů, objel jsem jich asi 6. Byla tak velká možnost srovnávat a porovnávat. Od té doby se jejich počet snižoval, částečně z nedostatku času, částečně z nedostatku financí a částečně z nedostatku sil, kterých, ruku na srdce, ubývá. Nakonec mi zbyl jenom Trutnov, kde jsem se od samého začátku cítil nejlépe, složení kapel mi vyhovovalo nejvíce, lidé byl nejvíce přátelští a ty hory a ta červená hlína… A to všechno v mém nejmilejším kraji… Festival v Trutnově je pro mne místem, kde můžu absolutně hodit zaplavu ty tisíce starostí všedních dní, kde lze potkat stovky, ba tisíce lidí, kteří udělali totéž a společně se můžeme potkávat, objímat, hovořit a nebo se jen s úsměvem na tváři míjet. Místem, kde nejsou kapely tím hlavním artiklem, ale zároveň, kde koncerty, které vidím mají tak ohromnou sílu a nadšení. A je úplně jedno, zda za ten prodloužený víkend uvidím 50 kapel a nebo jen deset a po zbytek času se budu někde poflakovat a čistit si hlavu od všech těch duševních odpadků, které se mi tam za uplynulý rok usadily. S napětím očekávám další vývoj tohoto festivalu. Nové místo na prachárně má ohromný potenciál k tomu, aby to magické setkání bylo stejně silné, jako bývá každým rokem na Bojišti. Stejně tak se ale může stát jen bezduchým zábavním parkem a toho se trošku bojím. Nicméně věřím, že pokud pořadatelé v čele s Geronimem udají dobrou notu a diváci, kteří každoročně navštěvují Trutnov chytí tento tón a utvoří z festivalu na Prachárně stejně silné místo setkání, magie a lásky, jako se jim to takřka 20 let dařilo na Bojišti, bude to za rok zase nářez. Těším se tam na Vás přátelé.

P.S. - Všem zlodějským mrchám, které letos okradly mnoho lidí v campu přeji z celého srdce aby se jejich lejno stalo ježkem!
- Všem kterým se v Trutnově nelíbilo a strávili 4 dny zamračeni, zpruzelí a nasraní z toho, že je festival koncipován tak, jak je. Celou dobu nadávali na jeho organizaci a vzývali bohy RFP, aby vše vzali do svých rukou a udělali na Bojišti konečně ten obří konzumní a ovčí nadiktovaný pořádek… Těm nepřeji nic, těch je mi líto… Snad jen: Příště už nejezděte!

A všem Špuntům na závěr: Jste skvělý.

Pár fotek od Špuntů naleznete na: http://ckspunt.rajce.idnes.cz/
Pokud máte zájem, přidejte tam i své fotky. Rád vám prozradím jak na to…

Kráva je můj bratr voe

2008-08-18T08:48:00.004+02:00

Blíží se open air festival v Trutnově. To je akce, kterou pravidelně navštěvuji asi 10 let a letos tomu bude nejinak. Mám tu akci rád, přirostla mi svou atmosférou natolik k srdci, že tam letos jedu místo toho, abych byl na svatbě své velmi dobré kamarádky. Když to trošku přeženu, tak je mi vlastně totálně šumák, kdo tam bude hrát. Na kapely se tam nejezdí. Tam se jezdí na Trutnov. Kdo zažil, ten mi rozumí, kdo nezažil, stěží pochopí.

Letošní ročník bude ročníkem zlomovým, odehrává se naposledy Na bojišti. Bojiště je Trutnovské letní kino, jehož blízké okolí brzy ožije stavebním ruchem. Nová zástavba propříště znemožní pořádání festivalu, neb zkrátka nebude kde postavit své stany. I když se pro příště festival přesune jinam, už to nikdy nebude to pravé Bojiště. Místo kde vedle sebe v několika dnech na jednom pódiu hraje Sepultura a Waldemar Matuška. Místo kde vás po ránu vzbudí randál skupiny Boron, který je vystřídán punkovými evergreeny a následnou bohoslužbou. Místo kde můžete odpočívat v Hare krishna kempu a pozorovat defilé ostatních návštěvníků. Místo, kde si dáte po ránu česnečku za 15,- a pak si dojdete koupit do hypru krabici čůča a nikomu nevadí, že si ji nesete vypít do areálu. Místo kde si punkeři a dredaři společně pobrukují při vystoupení Banjo bandu Ivana Mládka. A když akce končí shromáždí se pod hlavním pódiem tisíce lidí a do pondělní noci vybubnovávají do světa svá poselství...

Už zhruba měsíc se tam těším jak "malej hipík" Těším se na Piera Brice, představitele filmového Vinetoua, který přijede pozdravit účastníky festu svým nesmrtelným Hoka Héj... Na Václava Havla, který byl jmenován náčelníkem festivalu a každý rok přichází a hovoří s lidmi maje na hlavě indiánskou čelenku... Na Geronima, Martina Věcheta, jež je hlavním organizátorem a strůjcem toho všeho. A pak samozřejmě na spoustu kapel, které uvidím. Anebo neuvidím a je to jedno...

Každý rok kupuju lístky v předprodeji, jsou levnější a mám je dřív. Mám je pro sebe a své známé, a jejich známé... Letos jsem jich nakonec musel objednat neuvěřitelných 50 kusů. 50 lidí pod vlajkou CK Špunt pojede nasávat nevyčerpatelnou atmosféru magického místa a magického festivalu.

A tohle všechno sem píšu aby bylo jasné co se mi poslední dny honí hlavou... A když mi pak přijde podobný odkaz, jsem z toho naměkko:
http://uk.youtube.com/watch?v=vr3x_RRJdd4&feature=user

Mimochodem už vytvářím arch s nápisem Free Hugs (kdyby se náhodou v Trutnově chtěl někdo objímat....

Kultura je plná kultů...

2008-08-12T14:47:00.001+02:00

Nejsem kulturolog, ale to co se v poslední době děje v naší kultuře mne ani nevím proč nenechává chladným. Potom, co jsem se vrátil z dovolené, registruji takřka každý den nějakou zprávu z oblasti kulturního dění, která je více než zarážející… Posuďte sami:

Chobotnice na Pražské Letné stát nebude (pravděpodobně nebude stát vůbec nikde) – Po několika názorových veletočích většiny čelních představitelů, kteří do toho měli co kecat, i těch, kteří do toho prostě jen kecali, je výsledkem výše uvedené stanovisko. Od VK, který plánoval poutat se řetězem k bagru (ta představa mne moc baví, rád bych byl bagristou), přes totální obraty v názorech pražského primátora a ministra kultury. Přes stupidně radikální výroky generalisima Knížáka až po náhle milostné vzplanutí k blobu páně Čunkovo. Knihovna nebude, nakonec vlastně ani není potřeba, jak mnozí tvrdí. A pan ředitel knihovny zřejmě dostane padáka, protože si myslí opak…

Vyhazov přední kurátoru Galerie Hlavního Města Prahy –
Do toho taky vůbec nevidím, ale po přečtení několika článků na dané téma a několika diskuzí s předními odborníky mám pocit, že je to jeden z nejhorších možných kroků, které galerie mohla uskutečnit.

Konec rádia Wave v analogovém vysílání –
Když jsem objevil a poprvé naladil rádio Wave, poprvé jsem pocítil důvod, proč platit koncesionářské poplatky českému rozhlasu. Stanice zaměřená na hudbu, která se dá poslouchat s moderátory a pořady, které člověka osloví. Na cestách autem v okolí Prahy to je nejlepší poslechové zpestření, které český éter nabízí. O to povzbudivější bylo, že je takto schopno vysílat veřejnoprávní médium. Nic netrvá věčně, ale život radia Wave v analogovém vysílání trval ani ne dva roky a již se stal trnem v oku komerční konkurenci. Ačkoli hudbu, kterou můžeme z tohoto radia slyšet neuslyšíte nikde jinde (s výjimkou Radia1), přesto pravděpodobně způsobila odliv posluchačů od komerčních stanic. A tak rozhlasová rada, která podle všech pravidel udělila licenci pro vysílání najednou otočila a udělila pokutu za údajně nezákonné vysílání Radia Wave. Soud sice následně pokutu zrušil a i rada uznala, že nedošlo k žádnému nedodržení technických parametrů, nicméně radio k 31.8. v analogu končí a nadále jej bude možné poslouchat pouze v digitálních sítích. Což prakticky znamená jeho zánik.

Půlroční vzájemné škádlení divadel a radního pro kulturu Richtera –
K tomu už asi nemá cenu nic psát, to byla parodie a jejím vyvrcholením trapná fraška.

Těch divných událostí vedoucích pomalu ale jistě ke zkáze klasické a kvalitní kultury se nejen na území Prahy děje mnohem více. Za všechny případy mohu uvést Neprůhlednou a velice netransparentní volbu ředitele Hálkova divadla v Nymburce a plán na sloučení Kina, Divadla a Kulturního střediska do jednoho subjektu v tomtéž městě. Mám z toho pocit, jako by McDonaldizace naší společnosti nabrala druhý dech a rozjela se opět na plné obrátky.

Tfuj.

Mý end maj ego

2008-08-12T14:46:00.001+02:00

Napadla mne onehdy taková zajímavá myšlenka, kterou jsem během chvilky rozvedl dá se říci do obludných a samozřejmě od základu naprosto nesmyslných rozměrů. Nejde o nic jiného, než o výplod pološílené fantazie, ale jako sranda to je dobrý…

V naší demokratické vlasti je již odpradávna uzákoněna možnost uzavřít svazek muže a ženy a zpečetit jej sňatkem, takto ostatně funguje až na výjimky celá lidská společnost. Těmi výjimkami se rozumí různé formy polygamie provozované na území Asie a Afriky a také v některých náboženských sektách a podobně. Novinkou posledních let je možnost svazku mezi osobami stejného pohlaví. U nás se nejedná o klasické manželství, nýbrž o takzvané registrované partnerství.

Svazek, který však není nikde právně zakotven, ale jsem přesvědčen o tom, že by nalezl mnoho zastánců je víceméně nejtrefněji pojmenován v nadpisu tohoto vstupu. Jaké by to asi bylo, kdyby člověk mohl uzavřít registrované partnerství sám se sebou? Vždyť spousta lidí v poslední době sama sebe považuje za středobod vesmíru, za nejdokonalejší bytost, milují se k sežrání. Tímto by jen stvrdili své přesvědčení a svou lásku k tomu nejlepšímu člověku, kterého v životě potkali.

Jistě by nebylo špatné poté posoudit zda lidé s diagnostikovanou vícečetnou osobností mají právo pobírat na svá další já sociální přídavky. (Samozřejmě až po uzavření sňatku)

Jasně, že je to totální kravina, ale ta myšlenka mne fakt pobavila…

Kariéra, aneb strmě do nikam

2008-07-11T15:48:00.001+02:00

Už je tomu celkem solidně let, kdy jsem jako dostudovaný středoškolák postavený před realitu normálního života byl nucen spatřit krutou realitu nutnosti vydělat peníze za účelem vlastního přežití. Tehdy jsem relativně rychle poznal, že na místo prezidenta republiky mne nepřijmou, byť mi bylo jasné, že bych jeho práci zvládl levou zadní. Stejně tak jsem se rozloučil s myšlenkou být kosmonautem, ředitelem ČEZu, či úspěšným podnikatelem v jakémkoli oboru. K většině takových pozic prostě nebyly dobré startovní podmínky, popřípadě osobní predispozice. Začal jsem tedy pěkně od píky a po dělnicku… Počítání rohlíků na lince v pekárně s občasným zpestřením v podobě vraždění všudypřítomných švábů a podobné havěti… Základní vojenská služba, která krátce po mé službě pozbyla povinnosti, takže jsem ji v podstatě absolvoval jako jeden z posledních. Mimochodem každodenní pletí trávy z mezer mezi panely na tankovém seřadišti mne skutečně naučilo, jak bránit vlast a bojovat za ni… Pak opět příjemná práce ve Škodovce, kde jako zaměstnanec s číslem 47921 jsem nejprve dva roky drandil na ještěrce výrobními halami a převážel plechy, sprchován výboji jisker a ohlušován rachotem vznikajícím při sestavování přibližovadel. Postupně se přeci jen zadařilo a kariéra začala pomalu stoupat. Vedoucí skladu, vedoucí centrálního skladu, logistik (stále pod číslem 47921)… Zaměstnání v oboru na hony vzdáleném od středoškolských ideálů a preferencí… Zaměstnání v relativním klídku, beze strachu z krize, nebo platební neschopnosti zaměstnavatele. Zaměstnání v teple kanceláře s jistotou třeba nadosmrti… Jenže kdo by v 25 letech toužil po jistotě šedivé práce v kanclu, bez možnosti okamžitého rozvoje. Vidíte tam stále ty ideály??

Takže nastalo období změn. Poslední den jsem za sebou s radostným výkřikem ve velice uvolněném výskoku zanechal brány škodovky a hned následující den už vykládal svých pět švestek na nový pracovní stůl v novém podniku… Bohužel uvolněný výskok skončil pádem na kolena… Když už jsem za relativně mrzký peníz (doufaje, že časem se vše v dobré obrátí) trávil v práci 14 hodin denně včetně minimálně jednoho z víkendových dní, bez nároku na placený přesčas a podobně, utekl jsem z boje dřív, než opravdu začal a ozkoušel si, jaké to je, podat výpověď ve zkušební době bez udání důvodu.

Ráno byla výpověď podána a ještě ten den odpoledne jsem nastoupil do Prahy do další práce… Bez požadavků, bez pečlivého vybírání, hlavně rychle pryč ze zaměstnání, které se závratnou rychlostí přeměnilo v nechtěné bydliště… A jak se říká, nic se nemá uspěchat! A velmi často to také platí. Útěk mne dovedl do firmy, kde byl velmi malý prostor k jakékoli seberealizaci. 8-10 hodin strávených u počítače při obsluze po domácku stavěného operačního systému. Přijmout objednávku, zadat objednávku, zkontrolovat plnění objednávky, zatelefonovat navazujícímu článku, zatelefonovat zákazníkovi, vyfakturovat objednávku, zaarchivovat objednávku… Tento každodenní koloběh občas okořeněný hádkou se zákazníkem který není schopen pochopit, že kvůli tajfunu v čínském moři jeho zcela kvalitní čínské elektrické nože na kukuřičný chleba dorazí o několik dní později, byl po čase opět značně únavný. Jsem člověk, který potřebuje kreativitu a pestrost, třeba i náročné řešení různých situací. Nikoliv však pět dní v týdnu od rána do večera od A do Z to samé. Uplynul tedy sotva půlrok a vítr změny zavál opět do mých zad. Tentokrát jsem se nijak neunáhloval a když mi po několika pohovorech známý nabídl možnost přijmout pozici vedoucího dopravy a vozového parku v jisté stavební firmě, navíc v Poděbradech, ani chvilku jsem neváhal. Pracovní doba končící takřka striktně v 15:00, pracoviště od domova vzdálené 13 km… To byly argumenty, které hovořily pro tak silně, že jsem přijal i nabídku relativně velmi nízkého platu při nástupu s velice přesvědčivým příslibem jeho rapidního zvýšení po zkušební době. Tři měsíce utekly jako voda a místo smlouvy na neurčito a zvýšení platu přišlo prodloužení zkušební doby o 5 měsíců a nulové navýšení. Byl jsem však velice srdečně pochválen a povzbuzován k vyhlídce na konec června. Těch pět měsíců jsem beze zbytku využil k veškerému možnému zvýšení své kvalifikace a podobně, stále chválen leč stále za plat podobný platu uklízečky v supermarketu (přeháním, ale ne zase tak moc). Pak v Květnu přišla zpráva o tom, že se na svět připravuje nový člověk a to shodou okolností můj potomek a já si uvědomil, že na můj soukromý život mi plat sice stačí, ne však na to, abych důstojně zabezpečil rodinu. A vzhledem k tomu, že rodinu uživit chci, napjatě jsem očekával konec června a ono slibované odkládané rapidní zvýšení platu. Z textu je nasnadě, jak to celé dopadlo. Přišel konec června a s ním takové zvláštní tanečky mezi vedením firmy a mou osobou, až mi na stole k podpisu přistála se slovy díků smlouva nová, avšak něco na ní nehrálo.. Onen „rapidní“ nárůst totiž nepokryl ani částku, o kterou se mi zvýšil nájem v bytě. S touto variantou jsem tak trošku naneštěstí počítal, doufaje však, že na ní přece jen nedojde. Došlo.

Upřímně řečeno jsem už docela utahaný ze změn zaměstnání, poznávání nových kolegů, nových firemních zvyklostí a celého toho kolotoče. Upřímně řečeno nejradši bych našel místo, kde ze sebe člověk nemusí dělat naprostého kreténa za almužnu, nebo kam se nemusí stěhovat na 20 hodin denně. Chápu, všude je chleba o dvou kůrkách, ale proč na mne sakra vždycky vyjde ta spálená? Třeba je to jenom můj subjektivní pocit a i vy máte štěstí (smůlu) na podobné žumpy a dna, ale stále doufám, že se to jednou zlomí. Nicméně počtvrté ve dvou letech dávám výpověď. Což se mimochodem opravdu skvěle vyjímá na životopisu a předpokládám, že mne každý velmi rád zaměstná, když si představí, že mu zase za půl roku ukážu záda. To sice nemám ani v nejmenším v plánu, ale nechat si kálet na hlavu, nebo se stát otrokem za hrstičku rýže vážně nemám zapotřebí…

Na závěr tedy použiji frázi kolegy Disparity, který práci shání již o něco déle: „Kdybyste někdo nabízel skvěle placenou práci, ve které bych nemusel nic dělat, neváhejte a ozvěte se! Doporučují mě čtyři dentisti z pěti.“

Fotbal a nahá Bohdalová

2008-06-13T11:41:00.002+02:00

Na pozadí zařizování všech těch změn v osobním životě se mi povedlo zaznamenat několik velmi zajímavých záležitostí v životě naší společnosti. A protože jde o záležitosti všeobecně známé, dovolil jsem si mít na ně svůj vlastní názor.

První z nich je mistrovství Evropy ve fotbale. Podnik, který se nějakým způsobem dotýká každého z nás. Mnoho lidí je ochuzeno o své pravidelné dávky emocí, poněvadž televizní stanice, která letos přenosy z celého mistrovství zakoupila, odsunula, nebo dočasně zrušila velkou část svých obvyklých telešitnovel a podobného smetí na jindy. Prima žije fotbalem, tak ať si žije. Hospody a restaurace praskají ve švech, tedy alespoň ty, které jsou vybaveny promítacím plátnem, nebo televizí s velkou obrazovkou a z pivařů se stávají věrní fanoušci. V nejedné domácnosti vznikají zásadní spory, kdy manželky svým mužům (které povětšinou nepustí do hospody) nepřejí každodenní pětihodinový fotbalový zážitek a snaží se přepínat alespoň na večerníček kvůli dětem. V ulicích jsou k vidění auta s českými vlaječkami, billboardy s obličeji reprezentantů a v podvečer také často potácející se postavy v dresech, nebo jen se šálou na krku. To musí v těch vedrech být obzvlášť fajn...
To všechno je známkou mistrovství Evropy ve fotbale, tak jak ho tu vnímá valná část obyvatel. Je zde ale jedna věc, která mne na všech podobných sportovních akcích vadí čím dál víc. Mám pocit, že každý koho potkám, by mistrovství vyhrál i kdyby tam byl sám. Byl by mnohem lepším trenérem než je pan Brückner a lepším brankářem než je Petr Čech. Vždycky když při sledování přenosu slyším podobné teorie a mudrování, pomyslná kudla se se zlověstným skřípěním otevírá v mojí kapse. A je mi na blití z toho, kolik podobných teoretiků kolem sebe potkávám...

Druhá zajímavost, která mne v posledních dnech zaujala je kauza Jiřiny Bohdalové. Pro ty z vás, kteří ještě nevědí, o čem se mluví. Jeden z nejkanálnějších bulvárních plátků, totiž AHA!, přinesl fotografie herečky Jiřiny Bohdalové v rouše Evině. Jakýsi věrný čtenář tohoto sajrajtu totiž trávil dovolenou shodou okolností ve stejném hotelu jako herečka. Měl pokoj dokonce s výhledem na její balkón. A tak se stalo, že nafotil a natočil spousty fotek a videa o tom, jak 77 letá žena nahá vychází na balkon, potom chodí po pokoji a celé to vážení přátelé trvalo prý více než hodinu. Onen pohotový občan nelenil a vydal se ihned po své dovolené do redakce hnojníku AHA a nabídl svůj úlovek ke zveřejnění. A tak se miliony bulvárožroutů mohli pokochat nezahalenou postavou postarší dámy. Deník nezapomenul herečku zkritizovat za hanebné chování a to dost nevybíravým způsobem. Vždyť si přece dovolila na své dovolené svléknout se ve svém apartmá. Jaké sprosté chování!
Pro mne z toho plyne následující: Bulvární deníky jsou schopny zveřejnit i to největší svinstvo ve snaze urvat co největší díl z pomyslného koláče a zvýšit tak svou prodejnost. Lidé, kteří píší tyto články jsou bezcharakterní a bezpáteřní hajzli a jejich jména a fotky by měly viset na každém rohu. Jejich články totiž dokáží znepříjemnit život mnoha lidem a jiné dokonale zmanipulovat a oblbnout. Takže bych si před nimi rád alespoň od srdce odplivl. Všichni, kteří hltáte a kupujete tyto plátky se jděte vycpat. Prosím někam hodně daleko...

Doplnění kalendáře...

2008-06-06T07:39:00.003+02:00

20.9. se žením. Tý vole....
.
.
.

Jen těžko uvěřitelné se stává skutečností!

2008-05-26T11:15:00.002+02:00

Je mi 27 let, vystudoval jsem střední školu a jako jeden z posledních jsem absolvoval i naprosto zbytečný rok základní vojenské služby. Po vojně místo snah o další studium uchýlil jsem se k práci, abych mohl bez problémů uspokojit své potřeby ohledně výdajů. Poměrně rychle jsem vylétl z rodného hnízda a s nyní již bývalou přítelkyní společně žil v nájemním bytě v Nymburce. Prostě pohoda, roky ubíhaly, čas od času nastala nějaká změna v podobě rozchodu, nebo jiné zajímavosti....

Je mi 27 let, většinu z posledních sezon jsem trávil napůl prací a napůl aktivním životem. Aktivní život v mém podání neznamená sport, nýbrž spíš cestování, turistiku, přátele a napříč tím jako nepřetržitá linka se vine jeden velký nekonečný mejdan. V bytě 2+1 napůl sdíleném s kamarádem, v pokoji nevelkých rozměrů zařízeném stroze skoro jako na nějaké vysokoškolské koleji jsem trávil pouze čas nutný k odpočinku....

Je mi 27 let a ačkoli doba, kdy mi zhruba v patnácti Nymburských hospodských zařízeních obsluha tykala a vítala mne už ve dveřích slovy "Nazdar Prochore" , pomalu pominula, přesto o sobě nemohu říci, že bych byl nějak výrazně usedlý typ. Před dvěma lety jsem s kamarádem založil něco jako organizaci s názvem CK Špunt. Za tu dobu jsme uspořádali spoustu akcí, výletů a úletů s heslem Za hranice soudnosti a mnoho z nich tyto hranice skutečně dalece přesahovalo. A plánů do budoucna je stále mnoho....

Je mi 27 let, což je věk, v kterém většina našich rodičů již dávno byli našimi rodiči a nepřišlo jim na tom absolutně nic divného, ba naopak....

Je mi 27 let a nebude mi ještě ani 28 a na světě již bude o jednoho člověka víc. Ta myšlenka, která mi ještě nedávno přišla jako naprosto absurdní, totiž zplodit potomka a vychovávat jej v této šílené době, se stala skutečností. Ačkoli jsem se první dva dny poté, co mi byl onen fakt mou milovanou sdělen, nezmohl ani na větu jednoduchou, teď už se vše vrací do normálních kolejí. Jak moc byla ona pomyslná výhybka přehozena a tudíž se bude má nová cesta odchylovat od té dosavadní je nyní těžké určit a posoudit....

Je mi 27 let a mou hlavou se honí myšlenky, které tam nikdy nebyly... Svatba... Jméno toho malého... Bydlení... Výchova... Hrdost... Všechno pěkně zmateně a bez ladu a skladu. Lhal bych, kdybych řekl, že v tom mám jasno. V jednom ale jasno mám: Bude to dobrý.

Je mi 27 let a život jde dál...

Oslava oslav

2008-05-12T15:00:00.008+02:00

Tak a je to tu, ačkoli jsem si původně myslel, že se mi povede ihned po jedné z nejnáročnějších akcí roku, tedy oslavě narozenin, intenzivně odpočívat. A tím pádem vyplodit report ihned v následujících dnech, věci se měly trošku jinak. Vzhledem k tomu, že se má drahá M. intenzivně připravovala na dnes již proběhlou soutěž a výstavu aranžérů a mně se v práci blíží celkem veledůležitý audit, nebylo a není času nazbyt.

Vzhledem k tomu, že oslavu narozenin pořádám každý rok už hodně let nazpět a nyní se přibližně ve stejném termínu ještě uskutečňuje oslava CK Špunt, bylo jasné, že ani letos tomu nebude jinak. Již zhruba v lednu jsem se začal poohlížet po nějaké příhodné lokalitě, kde se dá snadno vměstnat okolo dvaceti lidí. A jelikož momentálně neoplývám ženou vlastnící příhodnou nemovitost a v mém pronajatém panelákovém bytu 2plus1 je podobná věc víc než nemyslitelná, musel jsem buď oslovit nějakého známého vlastníka nemovitostí, nebo se zalovit ve vodách neprozkoumaných. První varianta byla také víceméně pasé hned od začátku, neboť i to sporé množství známých, kteří nemovitost mají, nás velmi dobře zná a ví, co to znamená, ubytovat v ní 20 alkoholíků a šílenců na několik dní. Takže nezbývalo než se poohlédnout po místech, kam nechvalná sláva Špuntu ještě nedolehla. Chvilka brouzdání po internetu a na světě bylo několik možností. Nakonec jsem se rozhodl pro Jindřichov na Moravě. Jednak byla chalupa dimenzována pro celkem velké množství lidí, jednak její pronájem na 4 dny nevyšel zase na tak šílené peníze a v jednak se Jindřichov nachází v Jeseníkách, což jsou hory, kam noha špuntova ještě takřka nevstoupila.

Akce byla naplánována na prodloužený víkend od 8.5. do 11.5. a čtvrtek byl najednou tu. Pro odvoz nutného proviantu (sudy, pípa, jídlo, pytel listí, batohy...) jsem měl vypůjčené ideální prostorné vozidlo od jednoho známého Nymburského zahradníka. Doprovod a pomoc mi poskytoval kamarád Rolnička. Takže jsme brzy ráno osedlali půjčené berlingo, kterému mimochodem nefungují zámky a vypravili se drancovat obchodní domy za účelem pořízení dostatečného množství zásob. Ještě neokoukaný Kaufland jsme zdolali za necelé dvě hodiny. Auto se pomalu plnilo nezbytnostmi a zbývalo doložit sud pro první večer a zajet pro maso. U Rozinky jsme naložili sud a na nádraží jsme se setkali s vlakovou četou. Těm jsme pomohli od nejtěžších zavazadel a popřáli jim šťastnou cestu. Když jsem si je v tu chvíli představil po třech a půl hodinách ve vlaku se spoustou vína a rumu, začal jsem se trošku obávat o to, zda vůbec na chalupu dorazí. Jindřich, Rákos, Roman a Květa, Kejt, Rozinka, Hospodin, Chad a Rita tedy vyrazili na vlak a my jeli ještě pro maso.

Cesta byla malebná a rychle utíkala, jen převrácený kamion plný zmrzlého masa nás přinutil vzít to celé asi padesátikilometrovou objížďkou a tak jsme na místo přijížděli s asi hodinovým zpožděním. Od první chvíle, kdy se nám otevřel pohled na Jeseníky, jsem si tyto hory zamiloval. A jak jsme se blížili k chalupě, byl ten pocit čím dál silnější. Když nás majitel donavigoval přímo k chatě byl jsem už skoro v sedmém nebi a ve chvíli kdy s námi chatu procházel a odhaloval její zákoutí, tak až na malého červíčka, který mne nahlodával myšlenkou, že tenhle dřevěný skvost zřejmě náš nájezd neustojí, mi bylo nepopsatelně. Postupně nám bylo ukázáno několik velmi zajímavých místností. Například sauna, meditační koutek, pokoje v prvním a druhém podkrovním patře... Prostě nádhera. Tiše jsem se radoval, že majitel neuvidí zbytek výpravy, která nás dva měla ještě ten den doplnit. Zřejmě by propříště zvednul cenu.

Pan majitel odjel a zanechal nás na pospas divoké přírodě, sudu piva a obrovské dřevěné chalupě. Ani jeden jsme neváhali a jali se vybalovat všechno, co jsme přivezli, během chvíle byla lednička i mrazák po okraj plné, sud naražený, dřevo připravené u ohniště, hudba hrála a my byli doma. Pomalu se začaly scházet dvojice či trojice značně podroušených zjevů, kteří původně ještě zasedli v Jindřichovské nádražce a rozdílných počtech vypitých piv se vypravovali na cestu k chalupě. Zhruba 5 km, které je od nás dělilo zdolávali v časových intervalech přiměřených k jejich schopnosti chodit a vnímat naše telefonické navigování. Nakonec jsme se ale přece jen všici sešli, doplněni ještě o Hanku s Jirzym a Álu s Martinem. Pro některé již den končil, jiní se pustili do tvorby večeře. Vařilo se mlíčko, nakládaly ryby. Nymburská 13° v sudu ubývala, hudba hrála a...

Bylo páteční ráno. Sud přede dveřmi chalupy zel prázdnotou. Vedle něho vysypaný popelník, rozbitá sklenice od piva. Od ohniště vycházela poslední nitka dýmu z dohasínajícího ohně, opodál místo hromady dřeva jen pila a sekera mezi posledními nespálenými větévkami chvojí. A z chalupy se pomalu vynořovaly postavy jako z béčkového hororu. V obličejích výraz nesmírného utrpení v rukou prázdné půllitry a za krkem takřka zhmotnělé obrovské lidoopy. Bylo tedy potřeba rychle jednat a dojet do města pro další sud. Vzhledem k tomu, že Jindřichov je nedaleko Hanušovic, kde je shodou okolností pivovar, a to Holba. Na Holbu jsem slyšel jen a jen chválu, takže pivo pro příští dny bylo jasné. Vyrazili jsme tedy s kolegou Disparitym na nákupy. Malou chybkou bylo, že jsem snídaňovou žízeň uhasil trošku vytuněným banánovým mlékem ze včerejšího večera, takže pak cesta po horských silničkách nebyla úplně pohodová, ale nemohl jsem nechat ostatní na holičkách. V pivovaru jsme koupili dva sudy jedenáctky, ve městě cestou ještě nějaké pochutiny, zeleninu a maso a hurá zpět osvěžit hrdla zesláblým obyvatelům.

Mezitím Chad, který se chopil všech záležitostí, které se týkaly vaření a kuchyně připravoval pochoutky na gril a podobně. A vůkol se kalilo o 106.

Abychom ale pouze neseděli na chatě a nelili do sebe litry chlastu, chtělo to trávený čas okořenit i nějakou turistikou. Kdo mohli ještě chodit, sebrali zbytky sil a vyrazili jsme na zříceninu hradu Pleče. Vzdušnou čarou od chalupy to bylo asi 5 kilometrů, což se při chůzi po cestách dá lehce protáhnout i na trojnásobek. Takovou porci kilometrů by však naše v tu dobu již poměrně zhuntovaná těla neunesla. Vyrazili jsme tedy podle kompasu rovnou za nosem. Před námi se objevovaly kopce, jejichž sklon nebyl příliš rozdílný od skalní stěny, pak zase sešup do údolí určený pro test dospělosti v tlupě kamzíků. Po několika podobně zdolaných kopcích se před námi objevily zbytky zdiva starého hradu Pleče. Někde v těch místech byl dopit poslední hlt mléka a poslední kapky zvětralého piva, takže nezbývalo než se vrátit zpátky do teplého nitra Terezy (tak se jmenovala ta chalupa vy dobytci). Večer se pak už jen muzicírovalo na kytáry a bubínky okolo ohně a jedlo, pilo, hodovalo. Jo abych nezapomněl, od čtvrtka jsme se těšili, až vyzkoušíme saunu. Takže jsme jí taky řádně otestovali. V koupelně se napustila vana studené vody a sauna se vytopila na 100 stupňů. Naštěstí to tam s nikým neseklo...

Sobotní slunečné ráno opět vylákalo valnou část slavících do přírody a do hor. Někteří dokonce zvládli odejít dříve, než se stihli nalít... Já jsem se tentokrát rozhodl zůstat... V plánu bylo napéct hromadu bramboráků a vypít třetí sud. Tedy jsme celý den pojali skutečně rekreačně a kromě toho, že každý přidal ruku k dílu při loupání brambor a vaření bramboráků, jsme se všichni prostě jen váleli na trávě a srkali holbu, whisky, rum a další nechutnosti... Celý den utekl jako voda, mezitím se vrátili turisté a přibylo ještě několik dalších postav, které při cestě vlakem postihl podobný osud jako čtvrteční skupinu. Totiž jejich vlak měl velké zpoždění způsobené problémy na trati z důvodu vyskakujícího fanouška Baníku Ostrava, který za své dobrodružství zaplatil životem. Takže se jejich cesta o pár hodin protáhla a na chatu již dorazili víceméně v nepoužitelném stavu. No a večer v bramborákové náladě proběhl až do úplného vypití veškerých zásob alkoholu a kromě vody z kohoutku již nezbyla ani kapka. To bylo však už dlouho po půlnoci....

Ráno nám nezbývalo, než se pomalu začít smiřovat s realitou návratu zpět zpoza hranic soudnosti do všední středočeské, či Pražské reality. Nikomu se z tohoto malebného místa příliš nechtělo, ale tak už to chodí. Kdosi ještě rychle dojel pro basičku lahváčů a nějakou tu lahvinku, aby se nám lépe uklízelo, přičemž každý, kdo se napil, měl velké problémy sám se sebou natož s úklidem. Ale i tak se nám celou chalupu povedlo vrátit do původního stavu a okolo poledne nastal odjezd.

A v duchu celého víkendu velmi hluboko za hranicemi soudnosti se nesl i odjezd. První auto bylo krátce po opuštění Jindřichova zastavenou hlídkou policie. Řidič nadýchal a byl nucen hodinu pobíhat okolo auta, aby vystřízlivěl. Pěší skupina, která se přesunovala na Jindřichovské nádraží, cestou ztratila Jindřicha. Ten byl naprosto bez peněz a ostatní tedy dobré dvě hodiny čekali ve zdejší nádražní restauraci, zda se neukáže. Nakonec uspořádali sbírku a peníze nechali u milé výčepní, kdyby náhodou ještě někdy Jindřich dorazil. A my s Rolničkou po celkem bezproblémovém předání chalupy nasedly do berlinga a nic. Baterie totálně vybitá díky rádiu, které zůstalo přes víkend zapnuté... Nakonec jsme od zdejšího kutila sehnali nabíječku (né přes kabely to fakt naskočit nechtělo) a hodinu jsme čekali, až se baterie poněkud oživí...

A nakonec jsme se v neděli večer sešli všichni v Nymburce za větrem a udělali tam poněkud nestandardně velký mejdan...

Tak až zas za rok budeme se Špuntem něco slavit, jste všichni zváni.

Kretén chlazenej vzduchem III

2008-05-04T17:47:00.004+02:00

Je neděle 4. Května a s ní rozuzlení mých obav ze seskoku padákem č. 2. Už jsem se zmínil o tom, že tentokrát mám ze svého parašutistického pokusu mnohem větší obavy, než z loňské premiéry. Při prvním skoku se totiž všechno tak nějak seběhlo a vlastně až pár dní po dopadu jsem měl šanci si to začít uvědomovat. To se ostatně stalo i ostatním a proto se nakonec pro zopakování onoho kousku rozhodly jen dvě osoby. Já a kamarád Tarmara. Tím jak odhodlaných duší ubývalo, snižovalo se i moje sebevědomí a narůstal strach z dalšího letu, ale především z kroku do neznáma ve výšce 1500 metrů nad povrchem, na kterém se obvykle všichni pohybujeme. V pátek nastal příjezd na letiště a malé zopakování nutných úkonů před, při a po skoku. Počáteční stres se začínal měnit v přesvědčení, "že to nějak pude". A když jsme ráno v devět, po nepříliš dobře strávené noci, kdy jsme pokoj sdíleli s trojičkou postav, o kterých se nebudu víc zmiňovat, jinak by se prosté vyprávění změnilo ve vulgární žumpu, stanuli na letištní ploše, bylo již mé odhodlání takřka skálopevné. Nejprve jsme si vytlačili z hangáru andulu, aby nás mělo co vynášet do těch modravých výšin a pak jsme se přesunuli na travnatou letištní plochu. Odtud se vždy 12 odvážlivců, sebevrahů, sportovců, bláznů, kreténů a podobně, (nazývejte si to jak chcete, ale vše je pravda:-) ) v útrobách letounu ruské výroby pomalu vznáší do výšek, aby po chvilce zavěšeni na barevné obdélníčky látek zase padali zpět k zemi, zprvu podobni dětským drakům, kteří dali sbohem provázku, který je jako jediný spojoval s pozemskou nicotností. Po chvilce však každé oko rozezná postavu člověka, který rukama ovládá celé to ústrojí změti provázků, popruhů a látky. Někteří se blíží k zemi rychleji, ti nacvičují seskok na čas, či na přesnost, kdy se musí strefit do matrace, která na ně trpělivě čeká na zemi. Jiní ve vzduchu dělají různé piruety a vruty a další ještě před otevřením padáku na obloze vytváří formace a spojení, ze kterých by přecházelo mnohem víc zraků, kdyby nemilosrdný svit slunce neoslepil každého, kdo se snaží na všechny ty věci na nebi zaostřit svůj pohled. A mezi těmito profíky se čas od času objeví i jiní lidé. Buď jsou to začátečníci, jako já, nebo ti, kteří právě absolvují svůj první skok a jejich jediným a největším přáním je, celé to ve zdraví přežít. Také jsou tu i ti méně odvážní, kteří chtějí zažít něco neskutečného a svěří se do rukou tandempilotovi, který je bezpečně snese připnuté na svém břiše dolů. V sobotu například takto ten nezapomenutelný zážitek prožila dívka upoutaná na invalidní vozík.

V letadle jsem byl podruhé v životě a v tu chvíli jsem byl již pevně odhodlán dodržet slibovanou bilanci 2 vzlety x 0 přistání. Asi v sedmi stech metrech se mi nekontrolovatelně rozklepala kolena a přitom jsem si připadal mnohem klidnější než minule. Vysazovač připnul šňůru která vytrhává a otvírá padák k lanku u stropu plechového monstra a zavelel k přesunu ke dveřím. První bílé mraky již pluly okolo nás a pod námi. Pustil jsem šňůru, ruce zkřížil předepsaným způsobem v rozkroku a pak už následovalo zase ohromné prázdno pod nohama se zemí tak blízko a přitom tak strašně daleko. Zvuk motoru ustal v dálce a kolem mne bylo jen ticho a dva další parašutisté... A všechen strach byl ten tam... Rozplynul se někde v těch mracích, které jsem při svém prvním nádechu po výskoku připravil o nějakou tu kudrlinku. A všechny ty pocity vítězství sama nad sebou se mísily s chutí zůstat tam nahoře a nejdřív si to všechno důkladně prohlédnout, s chutí přistát a nastoupit hned do dalšího vzlétajícího letadla a znovu a znovu zažívat ten okamžik, a taky trochu s bolestí z popruhů zařezávajících se mi do třísel. Přistání proběhlo víceméně hladce, nicméně v porovnání s baletem, který při přistání předváděli absolventi svých tisících seskoků, byl můj dosed na zadnici poněkud méně impozantní...

Co dodat, letiště v Hořovicích mne stoprocentně nevidělo naposledy, pokud to půjde, rád bych tento zážitek prožíval častěji než jen jednou do roka. Takže uvidíme. Kdyby se někomu z vás chtělo to zkusit, mohu to jen doporučit a všem, kteří své "podruhé" vzdali kvůli strachu vzkazuju: Stál jsem malý krůček od toho, abych to vzdal ze stejného důvodu, ale jsem nesmírně šťastný, že jsem svůj strach dokázal překonat a vězte, že napodruhé je to ještě o poznání krásnější a lepší.

Kretén chlazenej vzduchem II

2008-05-02T12:27:00.003+02:00

Tak dneska nastává druhý díl dobrodružství zvaného Prochor parašutista... Za chvíli totiž usedám do vozu a vyrážím společně s několika známými na letiště Hořovice, kde zítra někdy po poledni vstoupím do letadla zvaného Andula a přibližně 1,5 kilometru nad zemí z něho zase vystoupím. Už zhruba dva dny pociťuju zvláštní mrazení...

Když jsem se k seskoku odhodlal loni poprvé bylo to všechno jinak, letadlem jsem do té doby ještě nikdy neletěl, takže celé to byla jedna velká premiéra... První let, první seskok. Teď mne to čeká podruhé. Což o to, let je v pohodě, jenže ten seskok to je taková haluz, že jsem minule byl ještě 14 poté řádně rozhozen...

Minule nás tento prvoseskok absolvovalo 12, podruhé se již odvažujeme pouze dva, tak uvidíme.

Mimochodem, kdybychom se neviděli, tak hezkej zbytek života.

V případě, že by se oslava příští týden měla změnit pietu, myslím, že by tedy bylo dobré vědět kam máte jet. Takže dnes odtajňuji místo, které jste luštili v kvízech. Celé se to odehraje 8.-11.5. na chalupě Tereza v Jindřichově u Šumperka poblíž Hanušovic...

LSD - můj nezvedený kamarád

2008-04-30T16:56:00.003+02:00

Název tohoto příspěvku jsem si vypůjčil od pana Alberta Hofmanna, objevitele LSD.

Tento člověk totiž včera 29.4.2008 zemřel ve věku 102 let.

Albert Hofmann se narodil ve Švýcarsku v roce 1906, vystudoval chemii a po studiích byl zaměstnán ve výzkumných laboratořích firmy Sandoz, kde pracoval na výzkumu houby Paličkovice nachové (námel). Jeho úkolem bylo rafinovat a syntetizovat v ní obsažené aktivní složky k farmaceutickým účelům. Dlouhodobým výzkumem se nakonec dopracoval v roce 1938 k syntéze LSD-25. Látka byla původně zkoumána ve spojitosti s léčbou srdečních chorob, její výsledky na pokusných zvířatech však v tomto ohledu byly nepřesvědčivé a neuspokojivé a LSD tak na 5 let putovalo do trezoru. Když v roce 1943 obnovil výzkum alkaloidů námelu a znovu syntetizoval LSD-25, došlo k nehodě a přes kůži potřísněné ruky se LSD poprvé dostalo do těla člověka. O tomto prvním ryze náhodném zážitku později napsal:
"Upadl jsem do zvláštního, nikoli nepříjemného stavu. Podobal se opilosti a charakterizovala jej výrazně zjitřená fantazie. Jako ve snách jsem vnímal nepřetržitý proud fantaskních, mimořádně plastických obrazů prazvláštních tvarů s intenzivní kaleidoskopickou hrou barev. Asi po dvou hodinách se můj stav vrátil do normálu."
Samozřejmě si spojil tento zážitek s látkou LSD-25 a hned druhý den vypil 250 miligramů LSD rozpuštěných ve vodě. Ihned poté požádal svého asistenta, aby jej doprovodil domů. V té době panovala druhá světová válka a tak jediným dostupným prostředkem byl bicykl. Tato událost je v dějinách LSD známa jako tzv. bicycle day. Opět cituji jeho pozdější slova, jimiž popsal tento den: "Všechno jsem viděl zkreslené a nejasné. Usadil se ve mně nějaký démon, zmocnil se mého těla, mysli a duše. Prostor a čas se stávaly stále chaotičtější a já nedokázal jednat, jak bych chtěl. Nemohl jsem nijak zabránit hroucení světa kolem sebe... Cítil jsem se mimo své tělo. Moje já se vznášelo kdesi v prostoru. Myslel jsem, že jsem zemřel. Dokonce jsem viděl ležet na pohovce svoje mrtvé tělo..."
Veřejnosti byla tato látka představena v roce 1954. Předpokládalo se její využití v psychiatrii, neboť dokázala odblokovat pacientovy obranné mechanismy a mohl tak snáze hovořit o svých traumatech a problémech...
Postupem času se látka stala oblíbenou v intelektuálních kruzích, pro intelektuály znamenala bránu do bohémského světa. Také se testovala ve věznicích za účelem snížení sklonů k recidivě, opět s velmi příznivým účinkem. O látku se také velmi blízce začala zajímat armáda, která zkoumala její potenciální využití ve studené válce. Armádní testy prokázaly schopnost vyřadit při relativně malém množství látky z provozuschopného stavu na nějaký čas třeba i celou ruskou armádu. Přišla šedesátá léta a s nimi hnutí hippies a LSD se stalo v tomto hnutí masově využívanou záležitostí. LSD se legálně vyrábělo na mnoha místech... Koncem 60. let se ale nad kyselinou snů začaly stahovat mraky a po přezdívce Droga nebe a pekla se stala Drogou pekelných vizí. A posléze byla legální výroba LSD zcela zastavena. A dodnes patří v celém civilizovaném světě na seznam zakázaných látek, ačkoli v poslední době se v omezeném množství opět začíná s jejím testováním pro využití v medicíně a psychiatrii.

Nová látka zaujala psychiatry a psychology i v Čechách. Oficiálních experimentů v letech 1954-74 se účastnili pacienti léčeben i zdraví dobrovolníci. Na psychiatrické léčebně v Sadské se prý uskutečnilo na 3000 sezení s LSD, při nichž lidé zaznamenávali své vjemy a zrakové halucinace. A české LSD začala dokonce od roku 1965 vyrábět opavská Galena.

Své pocity a zkušenosti zaznamenal Albert Hofmann do knihy LSD, mé nezvedené dítě.

Můj osobní vztah k LSD se datuje od 4. ročníku gymnázia, kde jsem v rámci studia semináře psychologie a sociologie vytvořil práci na téma Halucinogenní látky, jejíž praktickou částí bylo zaznamenat subjektivní pocity z konzumace každé z nich a porovnání s ostatními drogami.

Od té doby se čas od času k LSD stále vracím a jsem přesvědčen o tom, že mne pokaždé něčím obohatí. Tímto ovšem neříkám, že bych chtěl někoho přesvědčovat, ať začne fetovat. Za prvé je takové nabádání trestné a za druhé stejně už všichni fetujete.

Zasaď strom, postav dům...

2008-04-30T08:03:00.003+02:00

Všude okolo je tolik věcí, kvůli kterým by člověk mohl být od rána do večera v depresi, nebo prostě jen neustále nasranej. Ať je to politika, mezilidské vztahy, ekologie, nebo třeba připálený puding na plotně. Nasraných ksichtů kolem sebe denně potkáváme desítky, možná stovky. A je opravdu naprostá ztráta času přizbůsobovat se té okolní všeobjímající dementní nasupenosti. Lepší je si čas od času udělat nějakou tu radost a pak bý hepy a všem se tlemit do zamračených tváří. Stačí k tomu mnohdy fakticky málo. Třeba zasadit strom...

V pondělí jsem si na oslavu narozenin rozhodl dopřát nějaké to pivečko v oblíbené pivnici na zimním stadionu. Když už nás výčepní po zavíračce opravdu vyhazovala, objevili jsme v křoví malý stromek, břízku i s kořenovým balem, kterou zde bůhvíproč někdo jen tak zanechal. Listy měla ještě naprosto svěží a tak nás napadlo, že by nebylo špatné ji někam zasadit. Cestou domů jsme také hned objevili naprosto výborné místo... Hned vedle stadionu je parčík, který zaujímá místo bývalého hřbitova. A přesně tam jsme objevili ideální prostor pro zasazení stromu. Hned v úterý se v pivnici sešla skupina individuí ještě o trošičku divnějších než obvykle. Jeden přišel do hospody s rýčem, druhý táhl kýbl. Naštěstí se tomu nikdo ani moc nedivil a vzhledem k tomu, že i sama výčepní se akce STROM účastnila, na náčiní nikdo nic nenamítal. Po zavíračce jsme se tedy kradmo vyplížili z hospody s rýčem, kýbly plnými vody, chňapli do ruky břízu a jali se vybírat to nejlepší místo pro její osazení,. Během několika minut byla jáma vykopána, osazena a opět zahrnuta, pevně ušlapána a důkladně zalita. Pod rouškou tmy pak okolo asi 1,5 metru vysokého stromku postávalo zhruba 8 postav a ještě několik minut debatovaly, jak dlouho zde asi naše bříza vydrží. Mimochodem, dali jsme jí jméno Robert, poněvadž ten den má Robert svátek...
Ano, jsem zvědavý jak dlouho tam vydrží stát a růst. Třeba se vůbec nevzchopí a za dva dny opadá a uschne. Třeba jí už dnes večer zlomí nějaký pubertální arcizmrd jenom proto, aby si dokázal, jak je drsnej a hustej... Třeba přijedou sekáči z technických služeb a přijde jim jako naprosto nemožné se při sekání trávníku vyhnout stromku a vezmou to napřímo Robert Nerobert. A třeba tam za padesát let bude stát vysoká bílá bříza a nikoho ani nenapadne, za jakých okolností se tam dostala.
Já vlastně ani nevím, jestli to třeba není zakázaný, jen tak si takhle bez povolení sázet stromy. Za rok okolo třeba půjde úředník z města a s hrůzou zjistí, že tenhle strom tedy opravdu nebyl schválen radou města do územního plánu a musí pryč.
Proč o tom všem píšu? Nikdy bych nevěřil, že na člověka může zasazení jednoho stromu tak silně zapůsobit a nejsem sám. A taky je mi jasný, že nezůstane jen u Roberta, tím spíš, pokud mu někdo způsobí nějakou újmu... Pár míst, kde by se strom opravdu hodil znám.
A když všechno dopadne tím nejlepším možným způsobem, budeme se každý rok 29.4. scházet v stínu jeho větví a s flaškou čůča v ruce bilancovat...
A co já? Pracuju ve stavební firmě, takže stavění domů nemá smysl komentovat. Strom jsem zasadil včera... Takže už toho věru moc nezbývá do naplnění jistých okřídlených hesel....

P.S. Kdo si to ještě nezkusil, fakt je to hustý, vřele doporučuju!

Soutěž k narozeninám CK Špunt - Indicie XII

2008-04-25T12:40:00.002+02:00

Zdravím všechny pozůstalé luštitele. Pozůstalé proto, protože již máme několik úspěšných řešitelů. Poslední indicie již budou o něco jednodušší, neb nemám mnoho času vymýšlet další poutavé hádanky a zároveň je mým přáním oslavit ty narozky jinak, než o samotě... Dnes vám také kromě obvyklé indicie ještě přikládám seznam věcí, které je třeba přibalit s sebou na cestu. Tak tedy nejdříve indicie.

Vchod do chalupy se nachází vzdušnou čarou přesně 143 kilometrů a 750 metrů od vchodu do mnou obývaného bytu.:-)

A teď ještě ty nezbytnosti:

Půllitr , spacák , šátek , baterka .

Neb se totiž kromě jedné velmi zajímavé exkurze na vás také chystá několik překvapení:-)

Muhehe.

Soutěž k narozeninám CK Špunt - Indicie XI

2008-04-21T08:12:00.002+02:00

Já vím, já vím, všichni čekáte na další Indicii a ona nepřichází a nepřichází. Je to zajedno způsobené tím, že mi trošku došly nápady na nové hádanky. Jednak také tím, že už nevím, jak bych vám ono místo více přiblížil. No nevadí, něco ještě vymyslíme. Pro dnešek jsem si pro vás tedy připravil takovou malou cenovou rozvahu, kolik vás bude stát lístek, když se tam budete ve čtvrtek 8.5. chtít dostat prostředky veřejné hromadné dopravy. Na základě toho si můžete zkusit stanovit, kam že to vlastně pojedete na oslavu.

Možností dopravy je v tento den více. Budu se ale zabývat těmi nejrychlejšími a nejkratšími. Jedna z nich je čistě vlakem a jedna kombinuje vlakovou a autobusovou možnost cesty. Obě možnosti předpokládají odjezd z Nymburka a konec v místě, které se tu celou dobu snažíme odhalit. Ceny uvedu pro jednotlivce a pak také skupiny čítající 5 a 10 lidí. Při cestě vlakem předpokládejme, že jednotlivec vlastní základní zákaznickou in-kartu, u skupin počítáme se skupinovou slevou. (u autobusů sleva pro skupiny není)

Tak tedy:
1) Start v pozdním ránu, doprava kombinovaná, 1 přestup.

Jednotlivec: 131,- Kč
Skupina pěti osob: 643,- Kč
Skupina deseti osob: 1278,- Kč

2) Start těsně před obědem, doprava vlakem, 2 přestupy.

Jednotlivec: 188,- Kč
Skupina pěti osob: 751,- Kč
Skupina deseti osob: 1376,- Kč

Oběma způsoby se lze do cíle dostat za dobu o něco málo delší, než 3 hodiny.

Snad vás tato indicie přivede zase o kousek blíže k chalupě...

Proč být spokojený, když to jde i jinak sakra.

2008-04-17T11:11:00.002+02:00

V posledních dnech se mi povedlo ve svém okolí zachytit značné množství lidí, kteří vyjadřují svou nespokojenost s čímkoli, byť se často jedná o značně absurdní záležitosti. Jsou to zkrátka lidé, kteří si libují ve své nespokojenosti, často hraničící až s ublížeností. Netvrdím, že je to odraz posledního vývoje doby. Ani netvrdím, že se tito lidé objevili z ničeho nic. Jen se čas od času stane, že člověk zaznamená určitý jev v určitém čase mnohem intenzivněji, mnohem intenzivněji jej vnímá a mnohem více mu vadí. Ač nechci zase tak brutálně zobecňovat, mám pocit, že jisté modely chování jsou podobné celému našemu národu. A jedním z nich je i neustálá nespokojenost, která však v drtivé většině případů není nikterak spojena se snahou cokoli udělat pro jakékoli zlepšení stavu. My si prostě strašně libujeme v tom, že jsme děsný chudáci, že nás všichni okolo osírají, kde se dá a dělat s tím nic nejde. Klasická odpověď na otázku: "A zkusil jsi to vyřešit takhle?" bývá zhruba taková, že dotyčný již zkusil všechno, ale prostě s tím nic dělat nejde. Ono "zkusil všechno" však většinou znamená prosté nadávání v hospodě u piva, nebo doma u zpráv na Nově. Druhá častá odpověď bývá: "Nezkusil, poněvadž to stejně nemá cenu, dyk to moc dobře znám...
Stěžovat si umíme skutečně na všechno, a zároveň ze všeho dokážeme udělat osobní křivdu. Uvedu pár příkladů, které jsem poslední dobou osobně zaznamenal.

1)Práce: Jeden známý se mi nedávno svěřil s tím, že je již 2 měsíce bez práce a díky tomu nemá na nic peníze a tím pádem je skutečný chudák. Na otázky, proč práci nemá, opáčil tím, že mu ještě nikdo nenabídl adekvátní práci k jeho požadavkům průměrného středoškoláka se všeobecným vzděláním, samozřejmě s platem plně postačujícím k hrazení veškerých jeho mírně nadstandardních požadavků a potřeb. člověku by se až chtělo slzu uronit nad tím, jak se celý svět spiknul proti této osobě a nikdo není schopen mu nabídnout pozici ředitele v dobře vydělávající firmě. Představa, že by alespoň po dobu, než se všichni současní ředitelé ukáží jako naprosto nevhodní pro vykonávání své profese, pracoval například jako skladník, či ještěrkář, je vyloučena. A tak bude raději sedět doma a cítit se ublíženě.
Další příklad seděl nedávno v jednom lokále u piva a hlasitě nadával na to, jak se ty kurvy ve škodovce mají dobře se svou nadprůměrnou mzdou a třináctými platy a on chudák údržbář v ŽOS Nymburk bere sotva polovic. Byl by takhle plakal do doby, než by se všichni soucitem rozplakali také, kdybych se ho nezeptal, proč se nesebere a nejde do té škodovky také. Kromě plků o délce dojíždění (autem asi 30 minut) , debilní práci na lince a alergii na montérky, jsem neslyšel jediný rozumný argument. Šlo prostě jen o to si stěžovat....

2) Ceny v obchodech: Tohle znáte zřejmě všichni, minimálně jednou denně se setkávám s někým, kdo žehrá na vysoké ceny v obchodech a staví se do pozice div ne žebráka, který otáčí poslední tvrdě vydělaný peníz a rozhoduje se, zda raději zrnkem rýže na chvíli utiší hlad svých podvyživených dětí, a nebo ji ušetří na dobu, až bude ještě mnohem hůře. Obrovská škoda je, že nejvíc podobných žebráků potkává člověk zase v hospodě, kde na lístku je větší plot, než okolo královské obory... A pak je taky můžeme potkat v hypermarketech, kde žrádlo a výplody konzumní společnosti podpořené masivními reklamními kampaněmi z jejich košíků vrchem přepadávají. Copak si tady sakra nikdo neuvědomuje, že až na naprosté výjimky, které si za to většinou mohou samy, se tady všichni mají jako prasata v nejmenované obilnině? Ukažte mi někoho, kdo nemá mobil, protože si ho nemůže dovolit. Někoho, kdo jí maso jen o prvním víkendu v měsíci, protože ve zbytku týdne na něj nejsou peníze... Já takové lidi prostě neznám, a nebo jich je opravdu zatraceně málo. Přesto každý při jakékoli informaci o zdražení másla skládá hlavu do rukou a hlasitě mluví o emigraci a vyhladovění.

3) Stěžování pro stěžování.: A pak jsou tu individua, která si prostě stěžují, protože na tom je jejich existence velmi pravděpodobně závislá stejně, jako na vzduchu, či vodě. To jsou lidé, kteří si stěžují, že je v zimě zima, nebo o týden později zase že je v zimě málo zima. (což dokáže ještě stále velká spousta lidí umocnit hláškou "To za komunistů nebejvalo.") Ti, kteří si stěžují na rozbité silnice, hlučnou mládež, příliš mnoho druhů chleba v regále, všudypřítomný nepořádek ( a nejsou přitom schopni si ani uklidit na vlastním dvorečku, nebo sebrat papírek na cestě a hodit ho do koše.) Takových možností ke stěžování je na tom světě širém a češi jsou zaručeně jedni z těch, kteří je nejvíce využívají...

Posledním impulzem k tomu, abych si tu postěžoval ale byl včerejší rozhovor s jedním známým. Ten si velmi hlasitě stěžoval na to, že v hypermarketech prodávají rajčata a jinou zeleninu bez chuti. Rozhovor vypadal asi takto:

ON: To je hrozný, kdo to má žrát, je to drahý a stejně to nemá žádnou chuť.
JÁ: To bude možná tím, že je to sezonní zelenina a v lednu prostě není její sezona.
ON: Ne ale to není pravda, to dělají jen proto aby na nás vydělali a přitom není problém postavit vytápěný skleník a vypěstovat rajčata, který jsou voňavý a chutný. Nebo to třeba dovážet z Afriky, tam je přece maj pořád čerstvý a dobrý.
JÁ: A nemyslíš, že by to třeba bylo drahý a zbytečný? Navíc normální je, že rajčata jsou v létě.
ON: Jak jako drahý, tak by třeba stály stovku, ale já bych si je koupil. Navíc kecáš, protože ani v létě ty rajčata nejsou dobrý tak, jako je pěstovala na zahrádce moje babička.
JÁ: Aha, tak si v létě zajeď na vesnici a tam je koupíš u každýho zahrádkáře čerstvý a voňavý.
ON: A proč bych kvůli tomu měl jezdit na vesnici, když tady máme obchody.....

Mohl bych pokračovat dlouho, ale rozhovor se v podobně absurdní rovině nesl ještě několik minut a to nemá smysl psát...

To jsem si hezky postěžoval, co....?

Soutěž k narozeninám CK Špunt - Indicie X

2008-04-13T23:36:00.002+02:00

indicie pro tento týden přichází s drobným zpožděním.... A tentokrát to nebude ani žádná namáhavá pátrací či luštitelská záležitost. Jedná se o drobnou přesmyčku jednoho důležitého slova. Indicie tedy zní:

čepel

příjemnou zábavu....

Soutěž k narozeninám CK Špunt - Indicie IX

2008-04-02T12:42:00.002+02:00

Dnešní indicie vychází v čase, kdy po světě běhá již nejméně jeden úspěšný řešitel indicií předchozích. Což mne utvrzuje v tom, že zase až tak těžké to být nemohlo a není... Nicméně do narozeninového víkendu zbývá ještě stále zhruba 5 týdnů, což znamená 5 kvízů, ve kterých se jistě chytí i všichni ostatní. Na dnešek jsem si pro vás připravil takovou zajímavou poznávačku, jejímž výsledkem bude opět další pěticiferné číslo, které bude znamenat devátou indicii. Seznam, který si můžete přečíst níže, obsahuje názvy rostlin a živočichů z pěti různých kategorií. Najdete tam Ptáky, Motýly, Ryby, Houby a Rostliny dřevité. Vaším úkolem je zjistit, do které z výše uvedených kategorií onen druh spadá. Na konci sečtete jednotlivé skupiny a vyjde vám ono pěticiferné číslo kde první číslici tvoří počet druhů ptáků, druhou počet druhů hub, třetí číslici dostaneme sečtením Motýlů, čtvrtou potom při spočítání rostlin a konečně pátá vznikne z počtu ryb.
Nápověda pro vás je, že součet číslic výsledného čísla musí tvořit 28. Vypsaných názvů je však jen 25...

Morčák
Ohniváček
Blýskavka
Jeřáb
Housenice
Ohnivec
Perleťovec
Perleťovka
Mandelík
Kropenatec
Jetelovka
Slzečník
Šafránka
Dytík
Soumračník
Hvězdovka
Muchovník
Motýlkovec
Ketupa
Přástevník
Plíška
Pakeříčkovec
Žlutavka
Stroček
Ouhorlík

Doporučuji si nejdříve vyzkoušet podle názvů odhadnout, jak by to mohlo být a potom teprve zběsile googlit a zaměstnávat vyhledávače. Vždy se jedná o velmi zajímavé druhy a jak každý jistě sám lehce spočítal, některé názvy jsou obsaženy ve více kategoriích. Příjemnou zábavu.

Když je hlava holá, trpí celé okolí...

2008-04-01T20:42:00.005+02:00

Tak jsem se včera víceméně náhodou přistihl, že přepínám na fotbalové derby pražských S. Tedy týmů Sparty a Slavie Praha. Bylo to v okamžiku, kdy jeden ze slávistů právě dával gól, což mi přišlo jako docela fajn náhoda a tím byla na pár okamžiků upoutána má pozornost. Musím zde uvést, že český fotbal jinak nesleduji, poněvadž drtivá většina zápasů naší nejvyšší ligy je na úrovni okresního přeboru a těch devadesát minut je proto lepší strávit civěním z okna, nebo do zdi. Přesto je některým zápasům dopředu přisuzován punc skvělosti a dokonce se o nich s předstihem povídá, že to bude podívaná, napínavý zápas a podobně.... A tak už se pomalu blížím k tomu tématu, které je nastíněno v nadpisu. Jedna ze skupin lidí, kteří jsou ještě stále s fotbalem v Čechách spjaté, ačkoli si nejsem jist, že fotbal jako takový je jejich pravým objektem zájmu, jsou náckové. Ano, můžeme to nazývat vznosně a takřka děsivě Rowdies, Hooligans a podobně... Nicméně pro mne jsou to na první pohled plešatí majitelé dutých hlav. Na zápas o kterém tu píšu se jich z Letné, kde sídlí jejich klub vypravilo několik stovek. Většina to vzala pěšky, aby bylo vidět že drsňáci se nesou Prahou. Většina z nich by nejspíš skončila pod koly kamionů (už jen ta představa mne blaží), nebýt jejich ochránců v podobě zhruba dvousethlavého komanda policistů a těžkooděnců. A tak kamiony a zbytek dopravních protředků měly zhruba na dvě hodiny naprostou smůlu... Musely čekat až dav projde. V okamžiku, kdy jsem na zápas přepnul já a padl gól, strhla se na stadionu věc se sportem opravdu příliš nesouvisející. Oni hustí chlapíci okupující tribunu a vydávající se snad původně za fanoušky svého týmu ať již na jedné, nebo na druhé straně započali po silvestrovsku odpalovat petardy a jinou zábavní pyrotechniku. Ti, kterým zřejmě z kapesného na rachejtle nezbylo se dali do postupného rozebírání vybavení strahovského stadionu a nemaje patřičné nářadí, museli jim k tomu posloužit jejich statné končetiny opatřené nelehkou obuví. Hlavy poctivě zabalené, zřejmě na rady maminek, aby se nenastydli. Kordóny těžkooděnců bedlivě zespoda střežily, aby se u toho chlapcům nestalo něco ošklivého, protože všichni víme, že i taková záděra může být pro citlivého chlapce nepěknou lapálií. Fotbalový zápas byl přerušen, aby se i kamery mohly věnovat oné oslavě inteligence. Když potom jeden jedinec proběhl okolo policistů a třímaje rohový praporek hrdě pobíhal tam, kde ještě chvilku předtím předváděli své finesy hráči dvou nejslavnějších českých klubů, došla trpělivost nejprve ochrance. Po krátké scénce jako z němých filmů dohnali tři ochránci pořádku nebohého zmateného idiota, umně jej zpacifikovali a odvlekli kamsi mimo herní plochu. To už došla trpělivost i těžkooděné složce policie, která do té doby náckům v duchu svého nového skvělého sloganu pouze pomáhala a je chránila. Několik "fanoušků", kteří v té chvíli již víc než lidi připomínali lidoopy, dostalo obuškem přes holá polonahá záda, několik jich bylo odvedeno, nicméně drtivá většina se mohla v klidu vrátit na místa svých vytrhaných sedaček.
Fotbal se dohrál, ale o ten už vlastně vůbec nešlo. Ve zbytku času totiž mohl málokdo věnovat své plné soustředění hře s míčem, neboť po ploše okolo trávníku jezdily sanitky, pobíhali hasiči, přeskupovaly se roje těžkooděnců a podobně. Výsledek? Půlmilionová škoda díky řádění hovad, další kapka do poháru ostudy českého fotbalu, pár zatčených plešatých zmrdů, které bude stejně velmi těžké z čehokoli obvinit, natož je nějak pádně potrestat a další ujištění mnoha lidí, že než jít na fotbal, to už je lepší naučit se hrát na housle.
Tenhle text vůbec nemá za účel odsuzovat fanoušky sportovních klubů. Naopak, sám jsem jedním z nich a už léta svými hlasivkami podporuji hokejový tým. Díky tomu také vím, že celá tahle šou se dá udělat ve slušnosti a zábavě... Píšu jej jen proto, že už dlouho nemám rád agresivní pitomce a ještě o trošku déle a o trošku více mi vadí náckové. A při včerejším zápase jsem na tribunách takřka neviděl nikoho jiného než tato plešatá individua. V záběrech televize bylo několikrát naprosto jasně vidět ničím nezakrývané hajlování a v ruchových mikrofonech spousta pestrých rasistických pokřiků. Tisíce ostatních fanoušků a diváků se tak staly jakýmisi rukojmími v rukou pár stovek tupých ksichtů.
K tomu všemu ozbrojený doprovod přes celou Prahu....
Víkend předtím organizovali pochod v Jihlavě, kde 150 nácků doprovázelo na 400 policistů...
Jo možná je to trošku závist, poněvadž moci se projít po jakémkoli městě s takovým pocitem bezpečí, to se jen tak někomu nepoštěstí.

Ale spíš než o závist se jedná o nenávist, která roste pokaždé když vidím obtloustlé pubertální plešaté kretény oblečené v bombry a maskáče a reprezentující myšlenku, která by je samotné poslala do plynové komory mezi prvními. Nenávist, která roste s každým xenofobním nápisem na zdi, jenž vytvořil člověk, který o životě a problémech společnosti ve skutečnosti nemá ani páru. Tu nenávist, která je silnější, než standardní lhostejnost daná do vínku drtivé většině populace. Nenávist vůči zlým hajzlíkům s holými často deformovanými hlavičkami. Tu nenávist, která mne přiměla k tomu, abych napsal tenhle blud. Tu nenávist, která mne jistě jednou postaví do situace, kdy budu mít možnost se zachovat stejně jako průměrný nácek a ocitnu se v přesile lidí, kteří budou do onoho hajzla kopat. Teď už s jistotou vím, že si kopnu taky...

Filmový klub v Nymburské čajovně

2008-03-31T08:10:00.002+02:00

V Nymburské čajovně Na cestě poblíž Hálkova divadla započali s každoměsíčním promítáním , neboli filmovým klubem. Kamarád Klokánek, který zde po svém návratu z půlročního studijního pobytu v Indii každou první neděli v měsíci představuje filmy neznámých či méně známých režisérů, mi poslal tuto pozvánku. Osobně myslím, že filmy rozhodně nezklamou. A tady je ta pozvánka:

Nymburská čajovna na cestě uvede filmy Petra Marka

Tuto neděli, 6. dubna 2008 od 16.00, uvede filmový klub nymburské Čajovny na cestě pásmo filmů, které v televizi či místním kině uvidíte stěží. Tentokrát představí poslední dva celovečerní filmy nezávislého českého tvůrce Petra Marka, filmy Láska shora a Nebýt dnešní.

Petr Marek (*1974) natáčí filmy už od devíti let. Až do dneška pod hlavičkou Unarfilm, amatérské filmové společnosti svého děda a otce, která se věnovala především záznamům hokejových utkání, natočil několik desítek filmů. Nejkratší z nich trvá devět sekund, nejdelší čtyři hodiny. Širší pozornosti se dostalo jeho dvěma posledním celovečením snímkům Láska shora a Nebýt dnešní. Je členem improvizační skupiny Dekadentní divadlo Beruška, skládá muziku, coby Muzikant Králíček se objevuje v dokumentárním opusu Jana Gogoly ml. Národ sobě, v současnosti se věnuje elektronické hudbě v uskupení Midi Lidi, vyučuje na FAMU.

Lásku shora natočil Petr Marek už jako zkušený amatérský filmař. Šestnáctimilimetrový barevný film nese hravou road movie, která se jako bludná říčka nachází a zase ztrácí a to i ve filmové formě. Stylizované, toporně či rozverně hrané pasáže se mísí s mrazivě silnými dokumentárními, v nichž jsou herci nuceni vypadnout ze svých rolí. Vše podporuje autorská hudba.

105 minut, 2002, v hlavní roli Prokop Holoubek, dále hrají Magdalena Hrubá, Jana Marková, Bohdan Karásek, Petr Marek, Vít Janeček a další.

Nebýt dnešní je důkazem, že i malou digitální kamerkou a s minimálním štábem je možné natočit formálně propracovaný a zajímavý film. Parta feťáků se vydává na chatu, se záměrem zbavit se v lůně přírody závislosti. Po úvodu zdánlivě psychologického dramatu však režisér rozvíří a proplete filmový čas takovým způsobem, že se vám z toho zatočí hlava.

2005, 110 minut. Hrají: XXXH´X XOˇXXOXX - Gerard Hudeček, Jiří Najvert, Marta Pilařová.

(bližší informace o obou filmech na webu Petra Marka: http://www.unarclub.cz/Unarfilm.html)

To myslím stojí za shlédnutí...

Soutěž k narozeninám CK Špunt - Indicie VIII

2008-03-26T11:28:00.002+01:00

Pije želvička Jamesona?

V jedné ulici na předměstí jednoho nejmenovaného města bydlí vedle sebe pět kamarádů, každý bydlí v trošku jiném stavení, podle toho jak se mu žije nejlépe. V každém z těchto stavení se pije jiný oblíbený nápoj, v každém se chová jiné zvíře a obyvatel každého z nich má oblíbený jiný sport. O této zcela smyšlené komunitě víme následující údaje.:

Cheeta bydlí ve vile.
Prochor chová opici.
Zelená se pije v zemljance.
Tepř pije vodku.
Zemljanka je vyhloubena napravo od místa kde stojí stan. (z pohledu od pozorovatele)
Nohejbalista chová slepice.
Přívěs obývá lyžař.
Fernet se pije v prostřední stavbě.
V prvním příbytku bydlí Hospodin.
Cyklista bydlí vedle stavby, v níž je chován křeček.
Obydlí lyžaře sousedí s obydlím, v němž je chováno štěně.
Chodec pije rum.
Trávník je florbalista.
Hospodinovo obydlí stojí vedle srubu.
V jednom příbytku se pije Jameson.
V jednom příbytku je chována želvička.

Z těchto údajů lze zjistit, kdo chová želvičku a kdo pije Jamesona. Zkuste to ...

UPOZORNĚNÍ: Všechny postavy a děje jsou smyšlené, veškeré možné podobnosti jsou čistě náhodné a zavádějící.

Indicii pro toto kolo tentokrát získáte, když pošlete správnou odpověď na mail ckspunt@email.cz , pokud pošlete špatnou odpověď, bude vám odeslána indicie zavádějící, nicméně dostatečně pitomá, aby to z toho šlo poznat.

Bonusovou prémií pro toto kolo bude další hlavolam:

Jeho zadání zní: Rozdělte čtverec na třináct naprosto shodných dílů. Dokážete to? Výsledek buď popište, nebo ztvárněte graficky.

Příjemnou zábavu přeji.

Soutěž k narozeninám CK Špunt - Indicie VII

2008-03-19T13:28:00.005+01:00

Sedmý kvíz je zase trošičku něco jiného, než kvízy předešlé. Tentokrát se jedná o číselné řady, na jejichž konci chybí jedno číslo. Poté, kdy správně doplníte čísla místo otazníků u všech řad a všechny je sečtete, vyjde vám správné znění indicie pro tento týden.

1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - ?

b)
1 - 2 - 4 - 8 - 16 - 32 - ?

c)
1 - 2 - 4 - 7 - 11 - 16 - ?

d)
2 - 8 - 10 - 5 - 15 - 7 - 22 - 3 - ?

e)
2 - 4 - 6 - 10 - 16 - 26 - ?

f)
67 - 54 - 49 - 36 - 31 - 18 - ?

g)
180 - 162 - 146 - 132 - 119 - 108 - 98 - 89 - ?

h)
11 - 4 - 13 - 8 - 19 - 16 - 29 - ?

i)
2 - 18 - 33 - 47 - 60 - 72 - ?

A protože jsem jako obvykle udělal botu, tak se mi jedna řada zatoulala při zadávání a bez ní by to číslo vyšlo blbě...
j)
1 - 11 - 2 - 10 - 3 - 9 - ?

Prémie pro tento týden bude následující:

Určete, o kolik bude vyšší nejbližší vyšší číselný palindrom k číslu:

38 741 214 783

Tuto prémii, pokud jí určíte správně bude možné vyměnit za správné řešení jakékoli z číselných řad, nebo uchovat pro pozdější využití.

Spamy České spořitelna, aneb Drahoušek Zákazník

2008-03-17T07:58:00.010+01:00

Dnes ráno jsem otevřel svůj mail, abych si přečetl víkendovou poštu a napsal jeden jemně sarkastický dopis jedné bláznivé ženské a co nevidím. Schránka obsahuje 40 spamů s názvem Ceska sporitelna... Nevím, jestli jste se s podobnou věcí už setkali, ale nedávno mne na to už upozorňoval i kamarád Cheeta. On totiž kdosi zkouší získat vaše osobní informace, nejlépe pak PIN ke kartě, číslo účtu a podobné věci tím, že se vydává za českou spořitelnu. Nicméně většina mailů je psána v angličtině, což už jim samo o sobě na věrohodnosti moc nepřidá a ty které v angličtině nejsou, jsou zase pro změnu překládány robotem, z čehož vzniká nádherná směsice nesrozumitelné rádobyčeštiny. Jako příklad vám sem dávám mail, který mne hned po ránu rozesmál.

Drahousek Zakaznik,

Ceska Sporitelna docasny prerusit tvuj ucet.
Duvod : Karta Cislo nedostatek. My naridit tebe az k cely neurc. clen ucet aktualizovat asi tolik my pocinovat odemknout tvuj ucet.
Az k dat na pretres clen urcity aktualizovat beh cvaknout zde :

....Zde následuje odkaz, který samozřejmě kopírovat nebudu, aby někdo náhodou omylem nenarazil a nepřišel o svá data... Nicméně stránky jsou velmi velmi podobné stránkám české spořitelny....

Druhdy tebe mit cely clen urcity beh , my vule poslat tebe neurc. Clen elektronicka posta oznameni aby tvuj ucet is pristupny zas. Potom tebe pocinovat pristup tvuj ucet kdykoliv.

Clen urcity hlaseni darovat vule byt bajecna vec do drzost a opatreny do nas bezpecny databazovy .

-li tebe byt ve stychu az k darovat naridit hlaseni tvuj ucet vule byt automaticne odstranit dle Ceska Sporitelna databazovy

Copyright © Ceska Sporitelna , Vsechna prava vyhrazeny

Hodně to připomíná pověstný návod na vztyčení chumáče, který kdysi vyšel k jakémusi univerzálnímu ovladači...
Ale pravdou je, že oslovení Drahoušek zákazník zní velmi mile a oproti standardnímu oslovení Vážený zákazníku to je velmi příjemné až laškovné.

Soutěž k narozeninám CK Špunt - Indicie VI

2008-03-11T16:11:00.009+01:00

Ahoj všichni. Tento týden se budeme probírat obrázky... Nemyslím tím žádné kompromitující fotky z akcí ani akty špuntích slečen. Účelem tohoto kvízu je, poznat vlajky jednotlivých států, které zde budou zobrazeny. Pod každou vlajkou se skrývá jedno písmeno. Jedná se vždy o první písmeno názvu státu, popřípadě první písmeno názvu hlavního města onoho státu. Objedeme opravdu celý svět. Prvních 11 vlajek nám dá dohromady indicii pro tento týden a zbylých 7 prémii pro toto kolo. Prémii získá každý, kdo pošle správně nejen hledané slovo, ale i města či státy, díky kterým toto slovo dal dohromady.

1) stát

2) stát

3) stát

4) Hlavní město

5) Hlavní město

6) Hlavní město

7) Hlavní město

8) Stát

9) Hlavní město

10) Hlavní město

11) Hlavní město

Prémie:
1) Hlavní město

2) Hlavní město

3) Stát

4) Stát

5) Hlavní město

6) Stát

7) Stát

Soutěž k narozeninám CK Špunt - Indicie V

2008-03-04T07:58:00.005+01:00

Přeji fajn den, dnes vás čeká další indicie... Představím Vám několik osobností, nebo spíš několik zajímavostí o každé z nich, přičemž na Vás bude uhodnout o koho se jedná a poté určit to, co mají všichni z nich společného. Tato společná záležitost je zároveň indicií pro tento týden.

1) Katolický kněz a spisovatel, který sbíral a psal povídky a pohádky z Chodského prostředí. Žil na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Narozen ve znamení vodnáře.

2) Anglický král proslavený tím, že po neshodách s papežem vyhlásil nezávislost anglické církve na Římu. Zrušil kláštery a stanovil se hlavou anglikánské církve, což mu mimo jiné umožnilo rozvod a dalších 5 manželství. Narodil se v Greenwichi. 2 ze svých šesti manželek nechal popravit a pouze ta poslední jej přežila...

3) Dvaatřicetiletý hokejový útočník Jihočeského Mountfieldu, který ve své kariéře prošel celky Litvínova a Karlových Varů. 18 krát se také objevil v národním reprezentačním týmu... Trenér reprezentace Slavomír Lener jej povolal na světový šampionát v Helsinkách 2003.

4) Český herec první poloviny 20. století. Hrál v mnoha filmech nejčastěji komediálního ražení. Celý život vystupoval pod pseudonymem, který vznikl původně jako přezdívka na studiích. Jeho umělecká kariéra započala v divadle Červená sedma... Mezi jeho nejslavnější role patří postava Habáska, nebo otce Pištory.

5) Výtvarný a literární teoretik a kritik, překladatel a esejista. V šedesátých letech kurátor galerie Václava Špály. V sedmdesátých a osmdesátých letech publikoval pouze samizdatově. Momentálně je po něm pojmenována cena, jež je nejvýznamnějším oceněním pro umělce do 35 let.

6) Světoznámý český dirigent, jež žil na Táborsku. Poprvé se za pultík postavil v roce 1930. Po válce se stal uměleckým ředitelem České Filharmonie a díky němu se toto těleso stalo známým po celém světě. Po emigraci se stal šéfdirigentem symfonického orchestru v Torontu.

7) Hrabě, vévoda a později také král. Manžel dcery z rodu Přemyslovců. Vládl na počátku 14. století a o práva na českou korunu musel několikrát bojovat. Byl třikrát ženatý, z čehož jen prostřední manželství nebylo bezdětné. Starší dcera Adléta byla méněcenná, takže jeho dědičkou se stala mladší Markéta.

Bonusem pro tento týden je jméno člověka, který se mezi ostatní zapletl a nesdílí tak jako jediný ostatním společnou vlastnost.

Přeji příjemnou zábavu. Bonusové odpovědi pište jako obvykle na ckspunt@email.cz

Odkazy na předchozí indicie:

I) http://vzduchie.blogspot.com/2008/02/blog-post.html
II) http://vzduchie.blogspot.com/2008/02/sout-k-narozeninm-ck-punt-indicie-ii.html
III) http://vzduchie.blogspot.com/2008/02/sout-k-narozeninm-ck-punt-indicie-iii.html
IV) http://vzduchie.blogspot.com/2008/02/blog-post_26.html

Soutěž k narozeninám CK Špunt - Indicie IV

2008-02-26T14:26:00.003+01:00

Přeji příjemný globálně oteplený pozdně únorový týden. Po dvou detektivních kvízech z minulých kol půjde dnes opět o práci luštitelskou. Tentokrát v podobě populární hry SUDOKU. Pravidla znají předpokládám naprosto všichni, takže není třeba je opakovat. Indicii tohoto kola získáte následovně: Každá sudoku je rozdělena na 9 větších polí po devíti číslicích. Nás zajímají řádky těchto menších útvarů. Tedy pokaždé 3 číslice, které si sečteme. Indicie IV se skládá z šesti písmen která získáme sečtením číslic v řádcích jednotlivých polí. Každému písmenu v abecedě je podle jeho pořadí přiděleno číslo. A-1, B-2, C-3, D-4, .......W-23, X-24, Y-25, Z-26.

Názorný příklad: Sudoku1; pole 3 ; řádek 3: Číslice 2,3,7 , součet 2+3+7= 12 - 12 je písmeno L
Příklad 2: Sudoku 3; pole 4; řádek 2: číslice 1,3,9 , součet 1+3+9=13 - 13 je písmeno M

Indicie 4:
1.písmeno - Sudoku 1, Pole 7, Řádek 3
2.písmeno - S1, P8, Ř1
3.písmeno - S3, P6, Ř3
4.písmeno - S2, P4, Ř3
5.písmeno - S2, P6, Ř1
6.písmeno - S2, P2, Ř2

Prémii navíc získá ten, kdo pošle správné znění šestého řádku celé bonusové Sudoku.

Příjemnou zábavu.

Omluva a oprava, všem se omlouvám za renonc, který jsem tam spáchal.. Došlo k záměně dvou sudoku. Té druhé za třetí... Už je to červeně opraveno v zadání. Omlouvám se všem, které to zmátlo.

Svět okolo hlavy...

2008-02-25T10:50:00.003+01:00

Tak nám zvolili prezidenta. Už je to sice nějaký čas, ale chtěl jsem si to všechno nejdřív nechat projít hlavou, abych nejprve zjistil, že toto téma zvolím jako totální tabu svým myšlenkám. Posléze se rozhodl vykřičet do světa, "jak je vůbec možný, že jim něco takového projde!!??" A nakonec došel k závěru, že můj život přímo nezávisí na politice naší vlasti, poněvadž jinak už bych skutečně musel viset na nejbližší višni. Okolnosti celé té frašky zná každý, kdo se neválel minulý půlrok v komatu, takže to nemá cenu moc rozebírat. A jak to dopadlo víme také téměř všichni. Osobně jsem se celou dobu přikláněl k tomu, aby bylo prezidentem zvoleno cokoli, co není Klaus. Neboť toto individuum zkrátka a dobře nereprezentuje jediný můj postoj a názor a tím pádem se neshoduje s definicí, že prezident má nepoliticky reprezentovat lid své země. Václavovy postoje k ekologii a globálnímu oteplování rozkopaly poslední zbytky jakési mé loajálnosti k této hlavě státu. Podle mne je to arogantní blb... Nicméně jeho protikandidátem v první volbě byl Američan z Vysočan ekonom pan Jan Švejnar. Osoba v české kotlině nepříliš známá a na první pohled nevýrazná a beztvará. Pokud si ale člověk dal trošku práce, mohl si o něm a jeho postojích vše potřebné zjistit z internetu. Tento člověk se stal mým favoritem ne proto, že bych obdivoval všechny jeho názory, ale proto, že to byl zkrátka kdokoli jiný, než VK. Jenže při pohledu na zákulisní boje a spory mezi těmi, kdo našeho prezidenta volí, bylo již od počátku jasné, že jedině zázrak nebo totální selhání předprogramovaného jedince může zapříčinit neúspěch kandidáta Klause. dva týdny přímých přenosů z voleb, povolebních rozhovorů a předvolebních tahanic způsobily otravu snad každému rozumnému obyvateli republiky a dosáhly toho, že snad každému začalo být jedno, kdo usedne na trůn pro příštích 5 let. Hlavně ať už to máme proboha za sebou. Pomyslnou třešničkou na tomto výkalovém dortíku pak byla kandidatura matérie, jejíž jméno jsem měl problémy vyslovovat už před mnoha lety. Tato substance navržená komunistickou stranou mne konečně přesvědčila o tom, že může existovat ještě něco horšího, než arogantní sebestředný tenista. A to jsem si do té doby myslel, že kdejaký dobře vycvičený osel by mne reprezentoval lépe... Není tomu tak. Naštěstí jakýkoli úspěch tohoto seskupení masa a kostí (snad) byl předem odsouzen k nezdaru (UFFF!!!) a prezidentem se nakonec nestal nikdo jiný než náš milý profesor...

Vítězství Václava Klause přináší dle mého dvě výhody.

1) Ušetří se za výměnu obrázků ve školách a na úřadech.
2) Naším presidentem se naštěstí nestalo něco, co nelze nazvat člověkem.

Jinak doufám, že se v příštích pěti letech bude obzvláště kolem hradu hodně oteplovat. Včerejších 20 stupňů je slibný začátek...

Soutěž k narozeninám CK Špunt - Indicie III

2008-02-19T10:15:00.007+01:00

Je tu další týden a s ním třetí kvíz. K tomu, abyste se dopracovali až k jeho rozluštění budete potřebovat nejen detektivní nadání, ale i postřeh a představivost. Jako obvykle je samozřejmě možné, že se tam objeví nějaká ta chybka, ale vzhledem k tomu, že to všechno vymýšlím doslova za běhu a na koleně, tak nevylučuji, že to nebude hned stoprocentně fungovat.

Podstatou tohoto kvízu je projet cestu a dostat se až na její konec, kde objevíte také indicii tohoto týdne. Cestou vás čekají hned tři prémie. Takže přeji příjemnou zábavu...

Odstartujeme jednoho pondělního rána dejme tomu 12.5.2008 z nám dobře známých Pojed u Křince a cestou projedeme 12ti městy naší vlasti. Města nebudu jmenovat, ani neuvedu přesný čas odjezdu a příjezdu. Vždy jen napíšu přibližný čas, po který se zde zdržíme. Někdy bude připojena nápověda formou názvu pamětihodnosti apod, kterou zde můžeme vidět. Někdy bude upřesněn dopravní prostředek, který využijeme k cestě.

1. Kdo zná Pojedy, ten ví, že příliš mnoho prostředků hromadné dopravy, kterými by se z nich člověk mohl dostat, nenabízejí. Kdo nezná, lehce to může usoudit z mapy. Po lehké pozdní snídani někdy okolo jedenácté hodiny opustíme chalupu a vyrazíme lehkým krokem k zastávce, odkud nás odveze jeden ze 4 spojů, které ve všední dny v tomto směru jedou a doveze nás na svou konečnou stanici.

2. Vystoupíme na malém náměstí městečka, jehož dominantou je barokní kostel svatého Havla a které je mimo jiné známé také tím, že se zde narodil Jiří Melantrich z Aventina. Na prohlídku, kterou můžeme zakončit pohárem v cukrárně na náměstí, máme zhruba 2 hodiny. Tentokrát vyměníme autobus za vlak.

3. Necelá hodinka jízdy vlakem nás dovedla na okraj malebného města s bohatým kulturním životem. Jeho partnerská města v Evropě jsou německý Erbach, slovenský Martin a britský Kings Lynn. Je všední den odpoledne, takže pro sběratele nebude problém získat turistickou známku s číslem 152. Na prohlídku historického jádra máme všehovšudy obligátní 2 hodinky a pak hurá na autobusové nádraží. Přejedeme do městečka ležícího ve stejném okrese.

4. 15 kilometrů vzdálené město mimo jiné s vlastním pivovarem založeným roku 1871 se nachází ve stále více se vlnící krajině, ačkoli tomu se svou průměrnou nadmořskou výškou 427 m.n.m. mnoho nenasvědčuje. Svou jedna a půl hodinovou návštěvu využijeme k návštěvě unikátního klášterního kostela Nanebevzetí panny Marie, popřípadě k večeři v některé z hospůdek v nevelkém ale klidném centru tohoto nevelikého města (zhruba 9000 obyvatel). Odjíždět nebudeme z hlavního nádraží, nýbrž z města. (jako obvykle je hlavák velmi daleko...)

5. Vítá nás město obklopené lesy rozkládající se v údolí řeky ?(prémie 1)? ,kde se setkává 5 železničních tratí a 3 silnice I. třídy. Město, jež má ve svém znaku draka, nabízí mnoho příjemných míst k odpočinku i posilnění... Drak je ale nejen v jeho znaku, motiv tohoto bájného zvířete se nachází na průčelích mnoha domů, na fontánách a podobně. Stmívá se a my máme 2,5 hodiny času k prohlídce a procházce podél řeky. Můžeme i zasednout do některé z hospod, kterých se jen poblíž zdejšího nádraží nachází hned několik. Posledním večerním vlakem vyrazíme do místa našeho pondělního noclehu.

6. Několik desítek kilometrů cesty mezi dvěma podhorskými městy nás přivede půlhodinky před půlnocí do druhého z nich. Můžeme se ubytovat v hotelu U Beránka (pokud nevíte co s penězi) nebo mnohem více cenově přijatelném Penzionu Podzámčí a nebo jen tak pod stanem či širákem.
Ráno si přivstaneme, abychom mohli prohlédnout zdejší zámek, v jehož příkopě žijí medvědi a nebo například jednu z nejznámějších pevností z druhé světové války, která se rovněž nachází v katastru města cca 4km od centra. Odjezd je naplánován na půl desátou, takže jistě stihneme i nějakou příjemnou snídani...

7. Městečko, které nyní navštívíme je známým rodištěm F. V. Heka a své mládí zde trávil malíř Kupka. Ve znaku má ?(Prémie 2)? . Hodinku času využijeme k prohlídce některého z bývalých bydlišť výše uvedených velikánů. A pak už si pospíšíme na autobus který odtud pravidelně vyjíždí do zdejšího krajského města.

8. My ale vystoupíme přesně v polovině trasy tohoto spoje, abychom stihli další vlak. Nacházíme se v městečku proslaveném svým muzeem betlémů. Dnes však není čas na jeho návštěvu, poněvadž za pár minut odjíždí vlak. Čeká nás cesta s jedním rychlým přestupem tak, abychom na startu naší další cesty byli těsně před čtrnáctou hodinou.
Přestupovat budeme v městě, jež se nachází při soutoku dvou velmi podobných a přitom tolik rozdílných řek.

9. Naším cílem je městečko v podhůří obklopené nádhernou přírodou, využívané nejen v létě jako výchozí bod pro spoustu turistických výprav, ale i v zimě díky nedalekému lyžařskému areálu. V názvu má stejnou řeku, jako město, kde jsme přestupovali cestou sem. Městem prochází jedna z nejdelších turistických tras v české republice, pojmenovaná po významném českém literátovi, autorovi mnoha románů a představiteli českého realismu. A po ní budeme ve zbytku dne a celou středu putovat až k jejímu 43 km vzdálenému konci jihozápadně odtud. Dnešní noc budeme trávit v přírodě podle toho, kolik kilometrů se povede ujít...

Další prémii získá každý, kdo správně zapíše počet turistických známek, které lze cestou až k desátému hledanému městu včetně sesbírat. (Prémie 3)

10. Středeční podvečer nás zastihne u bran nádherného městečka, jemuž vévodí zámek. Samozřejmě že na nějakou kulturu nebude mít nikdo ani pomyšlení. Spousta hospod a restaurací je mnohem větším lákadlem i pro silné nátury. Ještě před večerním posezením je možné osvěžit své tělo v řece, popřípadě venkovním koupališti s tobogánem a spoustou dalších atrakcí. V zámku, který již dnes navštívit nestihneme se nachází stálá expozice soch O. Zoubka, kterou můžeme navštívit zítra ráno. Můžete jí vidět na obrázku.

Bylo by škoda toto město opustit, aniž by člověk navštívil jediné muzeum, či stálou výstavu a proto odjezd plánujeme až na dobu po poledni. V poledne stihneme ještě rychlý oběd poblíž autobusového nádraží a pak již sedáme na dálkový autobus, který svou pouť započal mnohem více na severu v krajském městě u řeky Nisy.

11. O zhruba 100 kilometrů dále vysedáme, abychom navštívili předposlední místo naší cesty. Kousek za městem se na velmi známém místě nalézá neméně známá zoologická zahrada. Můžeme se vydat tam, nebo zvolit možnost procházky historickým centrem, jehož část je dokonce zapsána na seznamu UNESCO. Blíží se večer a nás čeká poslední tříhodinová cesta do posledního místa výpravy. Budeme se tedy snažit odjet okolo osmé večerní.

12. V ideálním případě náš vlak odjíždí přesně ve 20:00 a po 190ti minutách již stojíme na nástupišti ve městě, jehož průměrná nadmořská výška je 177 m. n m. - 399 m. n m. Indicií č III je jeho název...

Snad tam není žádná botka:-) Šťastnou cestu přeji...

A na závěr dplňuji dva odkazi na předchozí indicie:
1) http://vzduchie.blogspot.com/2008/02/blog-post.html
2) http://vzduchie.blogspot.com/2008/02/sout-k-narozeninm-ck-punt-indicie-ii.html

HLÍNA

2008-02-14T13:17:00.003+01:00

Stejně jako minulý týden jsem se zaposlouchal do UJD, neboli Už jsme doma. Zčásti proto, že zítra vyrážím do Pardubic na jejich koncert a už se doslova nemohu dočkat a jednak proto, že je to prostě fajn. Tak tedy pokračuji další ukázkou. Tentokrát je to text písně Hlína z alba Pohádky ze Zapotřebí z roku 1995. Kdo chce, ať se na koncert vypraví s námi...

Hlína ( pohádka "O velkém Nepokoji" )

Kam letí stín který sílu ztratí
Kam letí?
Kam letí vír který nic neuchvátí
Kam letí?
Kam letím já?

Hlína se v zemi převaluje
Kořeny hltavě polyká
Něco jí tlačí - něco tu je
Straší jí vlastní podoba
Do nitra nevidí - vesmírem přikrytá!

Kam letí tón který se náhle zkrátí
Kam letí?
Kam letí šíp, který nedoletí
Kam letí?
Kam letím já?

Hlína se v kartách přehrabuje
Slepota ve tmě zaniká
Netuší o čem pochybuje
Neví čeho se varovat
Do výšky nestoupá - Na ohni přibitá!

Hlína se kolem sebe točí
Všeho se v sobě dotýká
Křemeny jiskří místo očí
Není si na co stěžovat
Dopředu nevidí - do všech stran rozlitá!

Zavřené pokoje v duši mě studí
(Hlína by letěla jen neví kudy)

Cosi se ve mně jak sirotek hledá
(Hlína by letěla i když se nedá)

Drží mě za kliku mé vlastní dlaně
(Hlína by letěla snad se to stane)

Co je tam za dveřmi? Kdo mě to hledá?
(Konečně hlína se od země zvedá)

Hlína se vysoko vysoko v oblacích
Nad svojí hlavou ztrácí
Oheň si s vesmírem poklepou na čelo
Hlína se k zemi kácí...
Hlína se k zemi kácí!

Soutěž k narozeninám CK Špunt - Indicie II

2008-02-11T13:54:00.000+01:00

Máme tu nový týden a s ním i druhé kolo soutěže. Dnes na vás čeká další tentokrát o něco zapeklitější indicie. Po osmisměrce z prvního týdne půjde o mírně detektivní práci, jejímž výsledkem je indicie č. II, v podobě pětimístného čísla.

Sestavil jsem pro vás takovou malou pivní abecedu, kde takřka pod každým číslem abecedy najdete druh piva. Může se jednat o pivo klasické i speciální, vyráběné v pivovaru velkém, nebo třeba jen rodinném minipivovaru. Vašim úkolem je k jednotlivým značkám přidělit pivovar, respektive město či obec, ve které se pivovar nalézá. Poté již nebude problém určit, kolik druhů piv v naší abecedě se vaří v tom kterém kraji... Aby byla abeceda co nejkompletnější, bylo v ní využito i názvů piv z pivovarů, které již zanikly, nicméně není problém je dohledat.

A - Avar
B - Bizon
C - Car
Č - Černokněžník
D - Dukát
E - Eggenberg
F - František
G - Generál Laudon
H - Hubertus
CH - Chodovar
J - Jazzový ležák Kouřící králík
K - Kanec
L - Lašský vulkán
M - Mušketýr
N - Nektar
O - Opat
P - Poutník
R - Rychtář
S - Samson
Š - Švihák
T - Trubač
U - Urpín
V - Valášek
X - Xaver
Z - Záviš

Zajisté jste si všimli, že se do Abecedy vloudilo jedno pivo cizozemské. Zvláštní prémii získá ten, kdo jako první napíše na mail "ckspunt@email.cz" jméno řeky, která protéká městem, v němž se toto pivo vyrábí.

Až budete mít ke všem pivům přiřazeny kraje sečtěte je a podle následujícího vzorečku se dostanete k výsledné pětimístné indicii, čárkou jsou odděleny jednotlivé číslice:

E, K - L , P - Z , S + C , H + T

Pro nápovědu uvádím značky jednotlivých krajů:

Jihočeský	C
Jihomoravský	B
Karlovarský	K
Královéhradecký	H
Liberecký	L
Moravskoslezský	T
Olomoucký	M
Pardubický	E
Plzeňský	P
Praha	A
Středočeský	S
Ústecký	U
Vysočina	J
Zlínský	Z

Výsledné číslo dává indicii číslo II.

Příjemnou zábavu při luštění. ())=o

Dotazy pište do komentářů, nebo na ckspunt@email.cz

Začínáme "rodičovatět"

2008-02-08T15:16:00.001+01:00

Nedávno mi jedna kamarádka napsala na otázku, zda přijede na víkend trošku zapařit, odpověď následujícího typu: Nemůžu, jsem celý týden v práci a o víkendu jsem ráda, když vyperu a uklidím ... bla bla bla ... a taky si chci trošku odpočnout ... bla bla bla bla ... To víš, že bych strašně ráda přijela, ale nevím jak to udělat... bla bla bla bla bla. Smutné, že? Když jsem si ale uvědomil, že podobné informace začínám slýchat od svých známých stále častěji, došlo mi, že se něco sice pomalu a nenápadně, za to však zřejmě nenávratně mění. Začínáme dělat přesně to, co většina z nás odsuzovala, nebo přinejmenším nechápala na svých rodičích. Začínáme rodičovatět. Většina známých už pomalu ale jistě ukončila svá studia a buď samostatně, nebo s partnery vyletěla z rodného hnízda do vlastního kolejiště života. Smutný je však fakt, že pro mnoho z nich se velmi rychle celé toto kolejiště stáhlo a omezilo jen na jednu velmi dobře vyježděnou a zajetou kolej. V týdnu pracovat, pro jistotu někdy pracovat i o víkendu, často za dosti mrzký peníz, V noci spát, aby se ráno vstávalo do práce svěže a těch dvanáct hodin uběhlo co nejrychleji. Večer si namazat krajíc chleba, projít sprchou, skouknout zprávy, pomilovat se (pokud je s kým a nebolí hlava), povyprávět o svých problémech v pracovním kolektivu (pokud je komu ...) a hajdy na kutě. V pátek večer (předpokládejme, že v sobotu je volno) s pocitem nadcházejícího víkendu vyrazit za zábavou a krátce po opuštění domu zpozorovat obrovskou únavu (někdy ani nedojde k opuštění bytu. Sobotu strávit úklidem, praním a dalšími oblíbenými domácími činnostmi. Odpoledne navštívit rodiče. Je fajn, že si s nimi konečně začínáme rozumět, pokecáme o tom, který prací prášek je nejlepší, chvilku se trumfujeme, kdo to má v práci horší, pak vypijeme kávičku a hurá domů. Sobota večer přece patří zábavě. Ten jeden krátký večer, rychle si ho užít a hlavně pořádně, vždyť zítra už je neděle, ráno nebudeme muset nic dělat, pak uvaříme pozdní oběd, připravíme se na pondělí, abychom byli v práci čistí a připravení... A to si nedovedu představit, kam by se tam časově vešla péče o děti. Nepřipomíná vám to něco? Osobně, jsem si vždycky říkal, že takhle nikdy nemůžu dopadnout a právě zjišťuju, že je nesmírně těžké tak nedopadnout... Spousta mých známých ale ve svém boji s rodičovatěním prohrává mnohem rychleji a víc. Krátké smrtící větičky, Nemám čas, Tohle se nedá stihnout, Beru si práci domů, Jsem unavený/á, jsou z jejich úst vypouštěny stále častěji, rezignovaněji a zároveň s čím dál větší rutinou... Nevím, jestli je to tak dobře, nebo ne. Nicméně je zajímavé tento postupný vývoj sledovat a trošku smutné být jeho účastníkem. Začínáme rodičovatět. Někteří pomalu, někteří rychleji a ti kteří proti tomu bojují začínají být povětšinou považováni za podivná individua a to postupně i svými zrodičovatělými přáteli.

Tento text je psán se zvláštním věnováním těm, kteří upsali svůj život peklu jménem Stereotyp.

Začíná soutěž k narozeninám CK Špunt

2008-02-06T08:25:00.000+01:00

Tento týden začíná taková malá luštitelská hříčka.
Na začátku května se totiž bude konat oslava vzniku a toho času již dvouleté existence CK Špunt a zároveň zde hodlám oslavit narozeniny své. Ovšem tentokrát trošku jinak. Budou se konat na velmi zajímavém místě, ovšem dostane se tam jen ten, kdo se správně prokouše přes několik otázek, rébusů a kvízů a dopracuje se tak k indiciím vedoucím k odhalení místa této oslavy. Předem podotýkám, že ani já sám jsem tam ještě nikdy nebyl. Což je taková první nápověda. Ovšem s přihlédnutím na poměr míst kde jsem byl a kde ještě ne, je to nápověda takřka nic neříkající. Takže. Každý týden se buď tady na blogu, nebo ve vaši mailové schránce, nebo na stránkách CK Špunt objeví nějaká ta indicie a je jen na Vás, jak se s tím poperete. Kdo nakonec na místo dorazí jako první, stane se držitelem sudu piva, v případě abstinenta sudu limonády.

První nápovědu objevíte v této osmisměrce po vyškrtání všech níže napsaných slov. Příjemnou zábavu.

Indicie1:

Slova k vyškrtání: akcie , améba , bambus , bedna , bouda , brok , bylina , clona , deník , dovoz , erna , fauna , kolky , kondor , kopr , krysy , maso , mrva , nedouk , nikl , nouze , potrava , prorok , skot , sonet , vápno , vousy , vzdor , zakázka , zkumavka.

Po vyškrtání všech slov vám zůstane tajenka, která čtená po řádkách ze shora dolů dá hledaný text. Pokud někdo objeví chybu, což je ostatně klidně možné, ať mi ji napíše na ckspunt@email.cz.

Co mi duní hlavou...

2008-01-26T15:06:00.000+01:00

Kdyby někoho zajímalo, co mi duní v hlavě, tak odpověď není nijak složitá. Je to kapela Už jsme doma. Takže kdo mne trošku zná, muselo mu to být naprosto jasné už na začátku tohohle divného příspěvku. Já jen že jsem se nedávno zase setkal s označením punková kapela a to mi nějak nejde na rozum. Posuďte sami. Přikládám text jedné ze skladeb z posledního alba Rybí tuk (2003):

Tvář

Stéká mi tvář s obličeje
na polštář
Loužička nestálosti
Slaný lidský kalamář

Vypuštěná do dlaní
se lepí prstům na bříška
Bojí se
že na světle
zcela oprýská

Stéká mi tvář s obličeje
na polštář
Písmenka pochybností
Slabý lidský slabikář

Stéká mi tvář s obličeje
na polštář
Skrývá se jak téměř vytrhaný
lidský kalendář

Tvář mi stéká
dolů na polštář
O dlaně oddaně
se zachytá

Prosí ať se nehýbám
že nic se nikdy nevrátí
Že stéká jako modlitba
po vosku prokletí

Tvář pružinu napíná
a doufá že ji vymrští
Že steče jako bublina
po vosku neštěstí

Proteče mi prstama
a zbyde z ní jen ozvěna
Vrátí se do neznáma
kde je zrozená

- - - - - - - -

Sobě tváří v tvář
sedím s tváří v dlaních
Výslech už začíná

Každý brání svá
chybná rozhodnutí
Jen tvář je proklíná

to mi teď hraje v hlavě. Asi jsem pankáč. Co řeknu v práci? A co na to řeknou oni... Zkusím to nějak maskovat. Ale jestli mi do zítra naroste číro, tak mi šoupne. Spíš mi už šouplo.

Rok 2008 se Špuntem

2008-01-22T10:16:00.000+01:00

Příjemný začátek roku 2008 všem,

tenhle článek sem na blog až zase tak úplně nepatří, ale na druhou stranu, jsou to tady moje blitky a tohle jsem nejen já napsal, ale taky se mě to bude celý rok dost týkat, poněvadž tyhle akce nějakým způsobem organizuju, nebo se na nich podílím. Je to prakticky všechno o CK Špunt. Navíc už jsem sem do blogu nenapsal zhruba 3 měsíce ani čárku, protože jsem neměl náladu psát a dělat naprosto nic. Neuvěřitelnou námahu dalo dýchání a občas se najíst, takže nějaké myšlenkové zvracení pro mne bylo naprosto mimo mísu:-7. A teď k věci co se bude v tom roce novém pitomém díti...

Sobota 8. Března: Ples čajovny. Dělnický dům Nymburk
V loňském roce velmi vydařená "kulturní" akce s tancem a bohatou tombolou. Jak už tomu tak bývá, sehnat lístky nebude žádná sranda, neboť již dnes je polovina kapacity sálu v dělnickém domě zamluvena. Cenu lístků ještě upřesním, ale bude podobná té loňské. Pokud by tedy měl někdo o lístek zájem, pište. Loni jsem neměl ani čas se tam řádně "vytančit", bývalou souputnici rozbolela hlava, tak se šlo uprostřed zábavy odpočívat.

Sobota 5. Dubna , Pochod okolo komína. Podél Labe do Lysé. Sraz v 8:30 před nádražím Nymburk - Město
Druhý ročník pochodů okolo komína, tentokrát podél Labe z Nymburka do Lysé, přes Mydlovar, Ostrou... a pro nejotrlejší chodce možnost dojít až do Přerovského skanzenu... Cestou je samozřejmě několik možností k osvěžení a nasycení... Loni jsme dokráčeli na Chotuc, po návštěvě ZOO ve Chlebech a Rozhledny a několika náleven stojících při cestě, to bylo fajn...

Přelom Dubna a Května (termín bude upřesněn) Seskok padákem, Letiště Hořovice
Pro veliký úspěch opakujeme a podle ohlasů předpokládám, že se objeví i celkem slušná řádka nových odvážlivců. Možno je vybrat ze dvou typů seskoků, tím prvním je seskok v tandemu. Skáče se z výšky asi 3,5 km a na zádech máte pána, který to za vás ukočíruje. Druhou možností je sólo seskok z výšky asi 1400 metrů a je to celé na vás... Loňské ceny byly okolo 2500,- za sólo a 3600,- za seskok v tandemu, letošní ceny ještě nejsou stanovené, ale neměly by se příliš od těch loňských lišit. Informace o seskocích naleznete též na webu www.funjump.cz. Kdo bude mít o seskok zájem, ten ať mi pošle nejpozději do konce února zprávu či mail a předpokládám, že do konce března bude potřeba poslat peníze. Vše ještě upřesním.
Jestli letos skočím a přežiju, tak to bude asi naposled, co něco takového pokouším. Když si vzpomenu, jak mi bylo potom, co jsem vystoupil z letadla ve výšce 1,5 km a uvědomil si, jaký jsem idiot, tak se fakt těším, že jako jediný budu letos absolvovat let letadlem i zpátky na zem... Ale nepředbíhejme.

8.-11. Května , Oslava principálových narozenin, utajené místo
Letošní pařba se odehraje na místě, kde zaručeně ještě nikdo z vás nebyl, což dává prostor k uskutečnění jakési honby za pokladem, v příštích týdnech a měsících se budou objevovat indicie napovídající, nebo naopak matoucí, tak aby vás zavedly na místo, kde se bude oslava konat. Když to nikdo nerozluští, zřejmě to budu všechno muset vypít sám.... Na to jsem fakt zvědav, chtěl bych z toho udělat zajímavou bojovku, ale je otázka, jestli na to bude mít někdo náladu, nebo zda všichni dají místo luštění mapy přednost kalit na žetku...

20.6.-22.6. (může se změnit) Širákování 2008,
Pokud by někoho napadla lokalita nejlépe blízko nějakého zajímavého hradu atp., napište to jako námět mailem, nebo na diskuzi. Zatím při všech širákovacích akcích se počasí vyvedlo a byly to víkendy jako lusk. Tak proč to nezopakovat? Po Českém Šternberku, Orlíku a Kumburku to chce pro letošek zase najít nějakou zajímavou starou stavbu uprostřed lesa, sbalit do batohu čůčo a vyrazit pod širák... Ale kam?

19.7. - 3.8. - Letní cesta nejen za hranice soudnosti, Andorra-Španělsko-Portugalsko.
Pro letošek opustíme oblíbený východ a Ukrajinu, Bulharsko či Turecko vystřídá malebné Portugalsko. Vozem Ford transit procestujeme sever Španělska a Portugalsko. Navštívíme zajímavá města a místa v Baskicku a Portugalsku (Santiago de Compostella, Porto, La Coruna, Bilbao, ....) Koupání v atlantiku, možnost přechodu Pyrenejí, Spousta portského vína... Pro cestu bude použito vypůjčeného vozu Ford Transit z půjčovny, který se nám už maximálně osvědčil na cestu do Paříže na podzim 2008. Je tam spousta místa nejen pro 8 cestujících, ale i pro stany, potraviny, vodu a další nezbytnosti, tím se minimalizují ostatní náklady na cestu. Cesta sama o sobě podle předběžných výpočtů vyjde na zhruba 5000,- A pokud se bude spát pod stany, nebo pod širákem, tak už se o moc výše nevyšplhá.
V případě zájmu si to dobře promyslete a dejte vědět do konce dubna... Během června poté bude třeba uhradit zálohu ve výši cca 3000,- (půjčení automobilu...)
Tam se fakt těším, není jasné kolik pojede lidí a možná to bude docela větší grupa, ale to je v zásadě lepší v situaci, kdy se jede více auty a není problém udělat libovolnou část cesty na vlastní pěst a pak se zase sejít a pokračovat společně. Minimálně 3 dny v kuse si vyhrazuji na litry portského...

22.-24.8. , Festival Trutnov open air.
V letošním roce nastává historická změna v životě tohoto festivalu, po mnoha letech ve špičkovém areálu v Trutnově na Bojišti se festival přesunuje do lesů v Okolí Volanova, kde se uskutečnil jeho historický první ročník, tehdy neslavně rozehnán příslušníky Stb. Termín ještě není stoprocentně definitivní, neboť velmi záleží na schopnostech pořadatelů uvést nový prostor do provozuschopného stavu. Pokud se jim to pojede, budu opět v předprodeji kupovat kupu lístků a tedy si je u mne můžete objednávat.
Trutnov je moje srdeční záležitost a ať už to letos dopadne jakkoli zůstane pro mne nejlepším hudebním festivalem roku. Loni jsem bral 40 lístků, tak jsem zvědav, kolik známých přesvědčím o prospěšnosti cesty na TOAMF letos.

Přelom Srpna a Září, Nymburské posvícení - Balonkování
Po loňské pauze bychom chtěli navázat na Balonkování 2006 a potěšit v nastálém posvícenském zmatku některá dětská srdce balónkem. Balónkovné dobrovolné udělá radost i nejednomu rodiči a navíc je to celkem příjemně strávený čas na hradbách.

24.10.-28.10., Podzimní Evropa, San Marino
Po Amsterdamu a Paříži navštívíme tentokrát nikoli hlavní město některé z Evropských zemí, ale malou zemičku uprostřed Itálie, která nese název San Marino. Je to třetí nejmenší země Evropy (po Vatikánu a Monacu) ale má rozhodně co nabídnout. A pokud by neměla, tak poblíž je Boloňa a další Italská města...

To bude zhruba tak vše, vlastně ještě ne, v květnu bych chtěl uspořádat celorepublikové mistrovství hokejových fan clubů v Paintballu, tak jsem zvědav, kolik se sejde týmů...

No a na závěr, doufám, že se to zase trošku pohne a bude tu živěji...

Portské v Paříži - Špunti v ráži. Díl druhý

2007-11-09T15:14:00.000+01:00

Podle mapy jsme zaměřili hotel a celkem bez problémů se propletli spletitými uličkami centra Paříže, až k místu, kde se nachází. Celou cestu bylo jasné, že zaparkovat nebude úplně snadné, všechna parkovací místa byla obsazena, nehledě k tomu že všechna jsou zahrnuta do jakéhosi systému placeného parkování, které je na kartu, kterou vám vydají bůhví kde. Vyložili jsme tedy zavazadla a po krátké poradě bylo rozhodnuto, že dvě posádky ve složení Salám + Pračlověk a Óňa s Ondrou pojedou hledat parkování někam mimo centrum. My ostatní jsme se ubytovali v hotelu a začali zkoumat okolí.

Hostel u tří kachniček.

3 ducks není hotel, jak jsem výše mylně uvedl, nýbrž klasický levný hostel, kde můžete bydlet za pár Euro, narazit na spolubydlící z celého světa , a pokud nečekáte jakýkoli náznak pohodlí a luxusu, tak se i dobře vyspat. Hostel u tří kachen leží v samém centru, kousek od něho je zastávka metra a pěšky je to k Eiffelovce sotva deset minut. Pokud pomineme problémy s parkováním, tak je to naprosto ideální místo k nocování. Ubytovali jsme se do tří 4-lůžkových pokojů. Pokoje byly jako klícky. Tedy ne až zase tak uklizené, ale tak malé. Dvě palandy v místnosti zabraly většinu prostoru a zbyla pouze úzká ulička a asi 1 metr čtvereční na stolek. Hostel 3ducks je taková zvláštně členěná a velmi stará budova s malým dvorem uprostřed, z něhož vybíhají schodiště do prvního patra, kde se nachází většina pokojů. Do dvora se vchází recepcí, která je zároveň hotelovou internetovou kavárnou, barem a výdejnou snídaní. Na všech pokojích, chodbách a zdech visely varovné nápisy zakazující kouření na pokojích a konzumaci jakéhokoli vneseného alkoholu. Jediný alkohol, který se zde mohl popíjet, byl ten z hostelového baru. No nakonec ta pravidla zase tak hustá nebyla a vynalézaví češi v čele s Deníky dokázali vše předělat k obrazu svému. A dalo se spát i na záchodech.

Objev portského vína

Na hotelu se nám na ty čtyři parkovače nechtělo čekat a tak jsme se vypravili na průzkum okolí. Hned u hostelu jsme narazili na sámošku Franprix, což je zhruba ekvivalent naší jednoty, vrhli jsme se mezi regály a jali se zkoumat zdejší tovar. V košíku se postupně zjevovaly sýry, bagety, vínko… Prostě ty dobré francouzské pochutiny. Když v tom jsem v regále s vínem nalezl sekci určenou portskému vínu a po letmém přepočítání cen usoudil, že je zhruba dvakrát levnější než u nás. Portské jsem do té doby pil asi dvakrát v životě a z matných vzpomínek jsem věděl, že je to lahodný nápoj. Láhev byla asi za 6 Euro a nešlo odolat ji nekoupit. Po nákupu jsme pokračovali k Eiffelovce, cestou se občerstvovali křupavou bagetou a portským vínem a bylo dobře. Široké bulváry lemované alejemi platanů, fasády budov zdobené plastikami a balkony s ozdobně tepanými zábradlími. Paříž mne chytla na první pohled. Došli jsme k Eiffelově věži, kterou jsme měli takřka celou dobu od hotelu na očích, a chvíli poseděli na lavičkách přímo pod její obrovskou ocelovou konstrukcí. Chtěli jsme počkat na Deníky, Pračlověka a Ondru, neb se brzy měli vrátit z parkovací akce.

Eiffelovka

Od kluků ale přišla zpráva, že je parkování natolik unavilo, že se musí občerstvit v hospodě a tak nedorazí. My jsme se tedy po chvilce rozmýšlení rozhodli věž zdolat a to po schodech, neboť výtah je pro lamy a navíc stojí hodně Euro, 600 schodů taky ještě nikdy nikoho nezabilo… Takže jsme za potýrání svých těl na dlouhém kovovém schodišti zaplatili zhruba 4 Eura a šlo se. Pohled z Eiffelovky na Paříž z vrchu mne oproti pohledu z ulice dost zklamal. Obrovské rozlehlé město vypadalo šedivě a fádně, do toho trocha podzimního smogu a výsledek na mne působil až skoro děsivě. Naštěstí ten pohled krásně zneutralizovala hladina portského a také pocit toho, že jsem se svými ne zcela nezakouřenými plícemi vyběhl 600 schodů. Pokochali jsme se tedy pohledem na Paříž z vršku, poctili ocelové monstrum nálepkou špuntu, fotografové vytvořili spousty snímků a šlo se dolů… Bylo okolo páté a v nedalekém louvru ten den měli studenti vstup zadarmo. Proto se někteří rozhodli poslední hodinku strávit pohledem na Monu Lisu. My ostatní jsme se rozhodli odebrat na hostel a po náročné cestě si trošku odpočinout. Cestou jsem nakoupil zásobu portského, určenou k porušení jednoho z nejzákladnějších pravidel pro hotelové hosty. Také jsme trošku zabloudili, poněvadž spletité uličky Pařížského centra nebyly zcela přehledné. Večer byl ve znamení alkoholu a únavy a karet. Konečně jsme se také setkali s parkovači, kteří právě vyhlašovali útok na zásoby hotelového baru, především pak na zásoby lahvového piva, které tím doznaly značných ztrát. A pak byla sobota a to dopíšu po neděli : - ) MUHEHE

Portské v Paříži – špunti v ráži. Díl prvý

2007-11-06T19:29:00.000+01:00

Proč do Paříže?

Nápad vypadnout na podzim někam pryč aspoň na víkend se nezrodil poprvé tento rok. Už loni se uskutečnila podzimní výprava do Amsterdamu. Přelom Října a Listopadu je období plné plískanic a šedi, tedy nejlepší čas, zpestřit si život v kotlině nějakým výletem. Letos proto padla volba na Paříž a ještě než to všechno popíšu můžu směle prohlásit, že se tam ještě někdy vypravím a nezůstane pouze u prodlouženého víkendu.

Auto z půjčovny.

Pro cesty za hranice volívám často jednu ne zcela obvyklou formu přepravy. Již od dávno proběhlé expedice do Maroka využíváme služeb autopůjčoven. Půjčovné, pokud člověk obětuje hodinku času a projde si na internetu půjčoven více, se pohybuje na velice přijatelné úrovni. Když vyloučíte všechny organizace, které si k půjčovnému počítají ještě peníze za ujeté kilometry, příplatky za cestu do zahraničí a spoustu dalších položek, které cenu vyženou do astronomických částek, pořád se dá objevit pár takových, ve kterých s vámi jednají slušně a výsledkem je auto ve výborném stavu, zkontrolované, pojištěné a řádně připravené na to, aby vydrželo vámi avizovanou cestu. Když si to pak člověk spočítá, tak na opotřebení vlastního vozu by utratil skoro stejně a v případě vozu půjčeného jsou samozřejmostí kompletní asistenční služby a podobně. Pro výlet do Paříže jsem tentokrát poprvé zapůjčil o trochu větší vozidlo, než je klasický osobák. Původně nás totiž mělo jet 14, takže nejlepší volbou bylo zapůjčení velkého devítimístného tranzitu a jeho doplnění jedním klasickým osobákem. Do půjčovny v Kralupech nad Vltavou jsem dorazil vlakem ve čtvrtek hnedle po práci společně s Rozinkou. Objevil se tam i Pračlověk, který nás měl z Kralup vyvézt za svým autem, protože do Nymburka je odtamtud cesta pěkně spletitá a bál jsem se, že bez někoho v doprovodu bychom zabloudili a nestihli tak plánovaný odjezd v šest z Nymburka.

Cesta

Inu stalo se, co se stát muselo a my samozřejmě zabloudili i pod Pračlověkovým vedením a to několikrát. Výsledkem bylo zhruba dvouhodinové zpoždění. Naštěstí to všichni brali sportovně a tak jsme postupně na nádraží nabrali Marii s Luckou, které přijeli z dalekých Pardubic. Pak na sídlišti, kde jsem si já doběhl ještě sbalit domů věci, přistoupil Jenda s Radkou a Pračlověk, který mezitím zaparkoval své vozidlo doma. Zbývalo vyzvednout Saláma a Óňu, naše další nové členy, kteří se později během cesty dostali k hromadné přezdívce Deníci, neboť jsou oba redaktoři Nymburského deníku. S plným tranzitem jsme vyrazili na cestu něco po osmé. Dalším důležitým bodem (my intelektuálové pro toto máme výraz mýtpojnt) byl Beroun, kde jsme se měli setkat se zbytkem výpravy. Z Rakovníku se k nám totiž ještě přidali Chorche, Lucie, a její bratr Ondra, řečený Sahýk. Ano počty nesedí, původně nás mělo jet čtrnáct, nicméně počet se o dva zredukoval a tak si v Berouně Óňa přesedl k k Rakovnickým. Dalším plánovaný mýtpojntem už byla samotná Paříž. Tedy pominu-li nutné pauzy na čůrání a cigaretku. Na cestu jsme byli vybaveni vysílačkami od neúčastnívšího se Blonďáka. Zbývalo domluvit signály, abychom poznali, když bude druhé auto v nouzi, a mohlo se jet. Hranice s Německem jsme počali překonávat okolo jedenácté večerní. Do německa jsme však proniknuli takřka v až v prvních pátečních minutách. Německým pohraničníkům se totiž značně nelíbila osádka menšího z vozidel. Přesněji řečeno se jim nelíbil pravděpodobně jeho řidič Sahýk, jehož Blonďaté oči a mírně zarudlá očka zřejmě v bystrých mužích německého zákona evokovala představu drogového dealera, který právě jede zásobit vyspělý západ levným fetem z východu. Oni mužové zákona, kterým mimochodem s nástupem Schengenu do našich končin skončí jejich služba a pravděpodobně budou dělat pochůzkáře v Norimberku, se rozhodli posádku podrobit přísné kontrole. Nejprve bylo prošacováno auto, poté zavazadla a poté i osoby byly odvedeny k prohlídce do jedné z budov. My ostatní jsme to vše již z Německé strany hranice pozorovali a po překonání chmur se tomu celou dobu hlasitě smáli, což celníkům jistě neušlo. Když bylo vše vyšetřeno a prohledáno s výsledkem: Bez závad (v němčině jinak..), oddechli jsme si a jelo se dál. Zhruba po deseti kilometrech se před náš tranzit zařadilo auto, na jeho zadním okně jasně zářila červená písmena STOP a z okénka nám mávala ruka s červenou baterkou. Bylo jasné, že se jedná o dálniční policii a že ji na nás poslali samotní pohraničníci, to bylo víc než nasnadě. Další skoro půlhodinu jsme tedy strávili při kontrole našeho vozu, respektive našich dokladů, kdy se tento Simirův neméně inteligentní kolega přišel několikrát ujistit, kolik nás je, poté ještě znovu přepočítat počet našich dokladů... Nakonec nás pustili a naše cesta pokračovala. Všichni podřimovali a kilometry ubíhaly jako po másle. Zhruba v polovině se volantu chopil Salám a já se pokusil usnout. Další zpestření víceméně jednotvárné cesty po dálnicích nastalo až ve Francii. To když Salám za volantem dorazil k první mýtné bráně. Ve Francii se totiž za použití dálnic platí přímo, když po nich jedete. Na různých místech jsou umístěny tzv Peáge, kde zaplatíte a můžete jet dál. Pro nás systému neznalé to byla docela sranda. Trpělivě jsme zajížděli do nesprávných koridorů, tu pro malé osobní automobily, tu pro majitele dálničních karet... Nakonec se ale i tyto nástrahy povedlo zdárně překonat a okolo deváté ranní jsme vjížděli do Paříže. Až na malé zaváhání ihned po vjezdu do centra jsme městem projeli s přehledem a k hotelu v samém jádru Paříže jsme se dostali krásně před polednem.

Parkování v Paříži

K čemu je lidem, kteří vědí, kde je hotel, když není kam zaparkovat malý autobus a ostatně ani osobák? Tohle bude v pokračování, kterého se dočkáte během zítřka, nebo pozítří.

Bylo nebylo. Bude nebude.

2007-10-29T18:57:00.000+01:00

Jeden týden skončil a s ním i další výprava za hranice soudnosti, začínám mít pocit, že už tak nějak nejezdím zpátky... Nicméně skončil týden, jehož první polovina byla ve znamení zaučování mého nástupce v práci a jehož druhá polovina patřila cestě CK Špunt do Paříže. Jak to všechno bylo, to popíšu v takovém obsáhlejším reportu, poněvadž těch zážitků a prožitků bylo neskutečně moc a to si ještě naštěstí některé z nich nepamatuji díky trvalému a nevysychajícímu přísunu portského vína, z něhož se stal nápoj expedice... Začíná týden nový. Naplněný k prasknutí kulturou a dalšími akcemi, podstatný je ovšem nástup do nové práce, od které si slibuju více času na jiné záležitosti, než je práce sama. Jestli tomu tak bude, nebo ne, to ukáže čas... Jo a pak mám taky pocit, že se někde něco děsně posralo, ale nedokážu za nic na světě přijít na to, jestli je to podzimní deprese, nebo něco úplně jiného... Každopádně nic moc sranda.

Z jiného soudku.: Založil jsem dneska fotogalerii CK Špunt, kde se budou soustřeďovat všechny fotky z akcí pod hlavičkou špuntu. Odkaz na ní je na boční liště a už jsem tam nasypal pár fotek z Paříže od chlapců z Nymburského deníku.

Šum svistu současnosti

2007-10-25T13:35:00.000+02:00

Už několik dní se zase potýkám s totálním nedostatkem volných chvil pro to, abych napsal, co se děje. A několik příštích dní se to rozhodně nezmění. Dneska večer zvedáme kotvy a s naší dvanáctičlennou grupou vyjíždíme na víkend do Paříže. Takže se jen tak nedozvíte o tom, jak mi před očima skáčou blbci pod tramvaj, jak se dá při čekání na lístky do divadla Járy Cimrmana poznat spoustu zajímavých lidí a další výborné zážitky. Teď je navíc má uspěchaná nálada výborně vylepšená novými informacemi. Vzhledem k tomu, že jsme navázali kontakt s Nymburským kronikářem, máme se špuntem možnost 17.11. navštívit místa v Nymburce, která jsou obyčejně zrakům běžných smrtelníků skrytá. A pro vánoční besídku CK Špunt máme zamluveno výborný místo… Až se vrátím z Paříže a změním během příštího týdne zaměstnání, tak snad konečně bude čas všechno tohle napsat. Poněvadž jsou to „haluze“ :-)

Krátce: Houbařská sezona

2007-10-22T09:50:00.000+02:00

Houby rostou jako houby po dešti a už to není kde sušit. Zásoby na zimu jsou nemalé. Zima bude barevná.

Těžká rána nejen opilcova…

2007-10-19T16:23:00.000+02:00

Zazvoní budík, otevřu oči, ne možná ještě než je otevřu, tak si pomyslím něco strašně vulgárního. A tak najdu zvonícího nepřítele číslo jedna, přemohu svou nenávist a prostým stiskem tlačítka jej umlčím. A spím dál. Takhle nějak vypadá nejedno ráno, ale jsou i jiná, mnohem zajímavější a pestřejší, nečekaná i dlouho očekávaná.

Rána jsou slunečná, nebo naopak kalná a mlhavá. Rána jsou začátky dnů úspěšných, ale i takových, které bychom raději neprožili. Jsou rána, kdy nás po předchozím večeru bolí hlava tak, že bychom radši nebyli a jsou jiná, kdy vstáváme odpočati a plni elánu a síly prožít aktivně následující den. Jsou rána, kdy se budíme vedle milované osoby. Jiná, kdy se budíme sami v posteli a občas i taková, kdy se prostě vedle někoho probudíme a teprve ráno se ptáme na jméno. Předpokládám, že stejně jako to mají naši předkové, tak i nám bude přibývat rán, kdy budeme děkovat za to, že jsme se ještě probudili. Teď pro změnu bývají rána, kdy probuzení ze srdce litujeme. Jsou rána, kdy se vracíme z nočních směn, abychom zaspali den a jsou taková, kdy odcházíme na směny ranní, abychom den strávili v práci. Jindy můžeme pozorovat východ slunce, či rozpouštějící se ranní mlhy. Den můžeme začít ránem stráveným na různých místech a hodně lidí také přikládá velký důraz na nohu, kterou ráno do onoho dne vykročí. Ráno si velmi často dáváme různá předsevzetí a závazky, jako například: „Už nikdy nebudu chlastat“ , „Dneska se budu na všechny usmívat“, … Jsou rána, kdy nám někdo donese snídani do postele a někdy ji zase neseme do postele někomu my. Jsou rána, kdy nesnídáme. Jsou rána, kdy to nekončí. A Johny Walker odchází… A někdy je to lepší zaspat…

Třeba dneska to bylo tak… Probudím se v 6, tlaky z močového měchýře mne nutí vstát, ačkoli celý zbytek těla i hlava mne nutí spát dál. Dám si ještě 5 minut a pak uposlechnu volání přírody. Znovu usnu a probouzím se v 7. Skrz závěsy prosvítá nesmělé ranní světlo a pootevřeným oknem je slyšet bubnování deště. Hlava nebolí a včerejší večer si jasně pamatuju. Byla zima, takže vytáhnu ze skříně bundu, abych cestou do práce nezmrznul. No jo, do práce, už tam půjdu jen šestkrát… Sprcha po ránu vždycky osvěží… Co takhle kafe, ne ne, kafe nikdy nepiju, ani nesnídám, to by mne okradlo o čas, který mohu věnovat spánku. Navíc, když v příštích 5ti minutách nevyjdu z domu, tak nestihnu vlak. Dnes ráno jdeme na nádraží s Fýtým, jede mu to ve stejný čas. Cestou ještě potkáváme Ondru, který jede i stejným vlakem jako já. Je to docela sranda, na gymnáziu jsme spolu měli hustou partu a teď chodíme ve stejný čas na vlak do rachoty… Vlak má deset minut zpoždění, což není nic neobvyklého. Nastupujeme do zadní části, bývá tam víc volno než vepředu. Vystupuju na vysočanech, je krátce po dešti. Cestou k tramvaji stojí na ulici policista a 3 odtahové vozy. Má se zde čistit vozovka, což zhruba 20 řidičů statečně ignorovalo a teď mají o zábavu postaráno. Tramvaj nejede více než 15 minut, kdo ví, co se stalo. Nad Žižkovem vysvítá slunce a barevné stromy jsou tak ještě barevnější. Vcházím do práce…….. Naprosto normální ráno, na kterém není nic, co by stálo za zmínku, řekli byste. Ale něco na něm přece jen bylo jiné. Včera jsem si totiž vyzvedl nové brýle poté, co jsem je takřka dva roky nenosil. Naměřili mi 2 dioptrie a když jsem nové brýle nasadil, objevil jsem spoustu nových věcí. A tak toto první obrýlené ráno s cestou do práce bylo přece jen něčím zvláštní. Bylo jasné, barevné a mnohem ostřejší....

Divadlo Orfeus – Roland Topor: Dítě pana Vavřince

2007-10-18T19:11:00.000+02:00

Tento týden jsme navštívili výše uvedenou hru v divadle Orfeus. Bylo to zdejší první představení v letošní sezóně a já jsem byl již velice natěšený. V loňském roce jsme byli v divadle Orfeus dvakrát a pokaždé to pro mne byl jeden z nejlepších divadelních zážitků.

Divadlo se nachází v Praze kousek od Anděla ve sklepě jednoho ze zdejších činžáků, prostor je rozdělen na sál pro zhruba 40 diváků a na divadelní kavárnu, kde si před a po představení může člověk dát pití či něco drobného k jídlu. Ceny za občerstvení jsou lidové. Pivo za 15,-, vynikající zelňačka za 15,- a nebo třeba utopenec za 12,- korun. Atmosféra v divadle je neskutečně příjemná a tak každému doporučuji jeho návštěvu

Pokusím se tu napsat takovou malou „recenzi“ na hru Rolanda Topora: Dítě pana Vavřince.

Hra je členěna na dvě části. Samotné divadelní představení a poté tisková konference s autorem. První část se odehrává v divadelním sále a druhá po krátké přestávce přímo v kavárně, kde herci sedí přímo mezi diváky. Jemně absurdní hra pojednává o panu Vavřinci, váženém občanu jednoho francouzského městečka, který na dveře od svého domu přibije hřebíky své dítě. Na pódiu poté defilují herci v různých převlecích a vedou hovory s panem Vavřincem a nebo jen mezi sebou. Jsou to krátké dialogy o dítěti přibitém na dveřích. Nikdo z měšťanů ani kolemjdoucích si netroufne za tento čin pana Vavřince kritizovat a tak padají slova typu: „Pane Vavřinci, umí vaše dítě chodit?“ „Ne, je ještě příliš malé, než aby dosáhlo nohama na zem.“ Různé postavy se snaží na přibitém dítěti i profitovat. Například prodejce lepidla, který panu Vavřincovi nabízí, že by místo hřebíků mohl použít lepidlo. Je ochoten mu jej nechat i zadarmo řka, že to bude velmi dobrá reklama. Celou hru provází občasnými čtenými vstupy principál divadla Radim Vašinka a člověk neví, zda se smát a nebo nad celou věcí hodně přemýšlet. Chvíle kdy lidskost ustupuje naprosto jiným lidským vlastnostem, jako je lhostejnost, hamižnost... jsou zde zobrazovány velice inteligentní avšak také dosti absurdní formou, což hře na kvalitě nijak neubírá. Celý ansábl divadla čítající okolo deseti herců se na pódiu střídá v různých převlecích obrovskou rychlostí a hra má tak skvělý spád. Dítě umírá, utýrané a ohlodané až na kost veleváženým panem Vavřincem, v závěrečném soudním procesu je muž díky svědectví sousedů a měšťanů zproštěn jakékoli viny. Všichni se shodují na tom, že pan Vavřinec je vážený a čestný muž a nikdo si ani nevzpomíná, že by kdy viděl dítě na jeho vratech. Druhá část hry, tisková konference je poté stylizována jako tisková konference, kdy autor hry Roland Topor (Radim Vašinka) je vystaven kritickým dotazům přítomných zástupců tisku. Tiskovka evokuje silný pocit, že mezi lidmi v době pana Vavřince a současnými novináři není naprosto žádný rozdíl. Celá hra je v amatérských podmínkách krytového divadla Orfeus vyvedena velice zdařile a překypuje inteligentním humorem, který v poslední době okolo nás dost chybí. Proto přeji divadlu Orfeus mnoho zdaru v další existenčně velmi náročné sezóně a panu Vašinkovi, principálovi divadla a celému sboru mnoho zdraví a pevných nervů!

Převzato: Jeden odporný šovinistický vtip...

2007-10-16T14:08:00.000+02:00

Velmi ukřičená, neatraktivní žena s hrubými rysy vchází do Tesca sdvěma dětmi za sebou, křičíc oplzlosti na ně celou cestou ke hlavnímu vchodu.
Vrátný u vchodu jí říká:"Dobrý den madam, vítejte v Tesscu, máte nadherné detičky. To jsou dvojčata?"
A tlustá škaredá žena přestane křičet potáhne nosem:"Samozřejmě, že nejsou. Starší má devět a mladší sedm. Proč si myslíš, že to jsou dvojčata? Copak vypadají stejně ty idiote?"
Absolutně ne", odpovídá jí vrátný."
Jen nemůžu uvěřit tomu, že Vás někdo šukal dvakrát.."

Život pracovní

2007-10-12T20:05:00.000+02:00

Při pohledu do kalendáře si lehce spočítám, že do konce mé pracovní anabáze u současného zaměstnavatele zbývá 19 dní, z čehož je 13 pracovních a navíc mám ještě nějakou tu zbylou dovolenou… Ještě tam tedy pojedu 8krát.... Je to hodně zvláštní rok. V lednu jsem opustil brány fabriky Škoda, která byla mým chlebodárcem takřka po 6 let a od té doby se ne a ne chytit. Z části je to dáno tím, že vlastně pořád přesně nevím co chci a tak hledám práci, která mne bude plně uspokojovat a naplňovat (pche:-/) , nebo mne aspoň nebude tak strašně otravovat a zabírat mi 15 hodin denně. A tak se děje jev, že letos už měním svou práci potřetí. Každá změna s sebou nese krok do neznáma a i když si člověk myslí, že ho máloco překvapí, tak je poté překvapen dosyta. Začíná to sepsáním životopisu a jeho co největším vypilování a vychválení. Životopis se rozešle do světa a vyvěsí na nespočet webových serverů. Nesmí v něm samozřejmě chybět osobní vlastnosti, jako je flexibilita, přizpůsobivost, ochota cestovat, odolnost vůči stresu, pečlivost, schopnost zorganizovat si práci i ve stresových situacích … Nesmí v něm chybět nic z toho, co člověk ovládá a mohlo by mu to jakkoli pomoci k oslovení potenciálního zaměstnavatele. Následují odpovědi na inzeráty a telefonáty z personálních agentur. Poté i nezbytné návštěvy v personálkách. Personální (HR) agentura je společnost, kterých je v naší vlasti obrovská spousta a jejichž náplň činnosti jsem nikdy přesně nepochopil. Zaměstnavatel jim skrz své personální oddělení pošle popis pozice a oni hledají někoho, kdo by se na to podle nich hodil. Toho po podrobném pohovoru pošlou na personální oddělení, kde dotyčný absolvuje takřka totožný podrobný pohovor a je tam kde byl i bez personálky... Pak už zase vše stejně záleží na výběru zaměstnavatele, jenže člověk ze sebe musí dělat blbce vícekrát.

Nicméně v lednu jsem za sebou naposledy zabouchl dveře od škodovácké kanceláře a vydal se vstříc kariéře logistika. Nastoupil jsem do nejmenované firmy v Brandýse nad Labem a s vidinou předem nasmlouvaných velmi výhodných pracovních a finančních podmínek se pustil do nových dobrodružství... Horší zážitek už se mi snad nikdy nepovede zažít, když jsem po dvou měsících měl odpracováno víc hodin, než obyčejný smrtelník za rok, na život mimo brány závodu zbyla jen vzpomínka, rozhodl jsem se pro další pro mne do té doby nezvyklý čin – Výpověď ve zkušební době. Ona totiž vidina zlepšení nebyla žádná a s ohledem na můj pestrý mimopracovní život to bylo značně neúnosné. Praxi mám a tak jsem během jednoho dne nastupoval na nové místo v Praze. Tentokrát přesvědčen o tom, že práce zabírá skutečně oněch avizovaných 8,5 hodiny denně a že přesčasy jsou placené, a že systém, který firma využívá bude do měsíce vylepšen, že je vidina postupu, že blablablabla... To byla nejen silná motivace, ale po dvou měsících v gulagu i nádherná představa smysluplné práce v pohodové atmosféře... A zase nic, s narůstajícím pocitem toho, že zřejmě jsem mírně nepřizpůsobivý, ačkoli kolegové mne utvrzovali o pravém opaku, jsem začal uvažovat o práci uklízeče, popřípadě popeláře. Můj plat se od jejich totiž až zase tak moc nelišil... Placené přesčasy byly zrušeny plošně měsíc po nástupu, nový systém nepřišel dodnes a kromě možnosti zaspávat a nechodit denně včas, je práce ne nepodobná práci na lince v mlékárně. Rozdílem je jen kancelář a počítač... (Jestli tohle z někdo z kolegů čte, tak mi konec zaměstnání jistě trochu zpříjemní:-D)

Takže znovu zvedám kotvy a jdu to zkusit jinam. Pořád budu logistik, ale dojíždění se notně zkrátí a podle známých v oné firmě je pracovní doba skutečně 8,5 hodiny, potom už ve firmě není ani noha. Jen bude potřeba vstávat denně včas... Takže je to na mně...

Nakonec si neodpustím malý fórek, který mne dnes napadl. Je to představa HR seznamky:

Flexibilní absolvent VŠ, 26 let, se schopností rychlého pronikání do specifických oborů hledá pečlivou uchazečku s pokročilou znalostí jazyků na pozici společnice.

Požaduji: Vytrvalost, Seriózní vzhled a vystupování, vysoké pracovní nasazení.

Nabízím: Po zapracování různé benefity, diskrétnost a loajalitu. Nástup možný ihned.

Najdu tě?

O nedostatku času

2007-10-09T11:24:00.000+02:00

Nemám na nic čas. Už si připadám jako ten divnohmyz z příběhů včelích medvídků, který pořád pobíhá a permanentně nestíhá. Ať dělám, co dělám, mám pocit, že bych měl dělat ještě deset jiných věcí. Paradoxní je, že čím víc člověk dělá, tím víc má pocit že nestíhá něco jiného. Standardní úvahy o čtyřicetihodinových dnech, zbytnosti spánku, delších víkendech, zastavení času, atp. …, jsem už hodil za hlavu, protože zastavit čas fakt nezmáknu. Bodejť by taky jo, když žádnej nemám. Takže si asi budu v klidu dál vesele nemít čas. Ale co, alespoň není nuda. Ještě jsem vám chtěl říct, co všechno právě dělám, ale jak jistě správně tušíte, na takové kraviny vážně nemám čas:-)

Příští stanice - RÁJ - přestup na metro.

2007-10-04T10:57:00.000+02:00

Často narážím na lidi okolo sebe, kteří jsou přesvědčeni, že by celá společnost mohla ze dne na den začít fungovat jinak. Mají své idealistické vize více či méně podložené různými příklady komunit, jednotlivců, idealistů, na nichž demonstrují, že to tak prostě může fungovat. Nebo jsou to lidé, kteří hledí zpět do historie a zasněně bojují za návrat starých časů. Podobných snílků, bláznů a podivínů je mnoho. Sám bych je rozdělil zhruba na 3 skupiny (ačkoli toto dělení není ideální, stejně jako dalších x možných jiných), podle toho, jak moc globálně své vize vidí a jak moc je cpou nám, kteří o to většinou nestojíme.:

Prvními z nich jsou ti, kteří by chtěli změnit chod celého světa, celé jeho uspořádání a filosofii. Patří mezi ně anarchisté, komunisté, fašisté a další pitomisté… Tito lidé většinou sami využívají všech výdobytků současného světa a společnosti, a většinou nejsou ochotni se jich moc vzdávat, ačkoli jejich plky zní jako pravý opak. Hovoří o rovnosti, nebo nadřazenosti a podle mne myšlenky valné části z nich vycházejí z jisté frustrace a podřazenosti, se kterou se neumí vyrovnat a nebo si ji alespoň připustit. Tito lidé se také vyznačují všelikými rozlišovacími prvky v oděvu, mluvě, pohybech, účesech, tetování… Každého koho potkají se snaží přimět k tomu, aby bojoval za tu jedinou správnou pravdu, často se shlukují se sobě podobnými a kdokoli jiný, nebo obyčejný jim přijde špatný. Jimi vykreslované uskupení světa osobně považuji za naprostou utopii a nebudu ho dál rozebírat.

Druhá skupina lidí, to jsou jedinci nejvyšinutější. Jsou to zakladatelé různých sekt a náboženství, politických stran (4vizeJ), a nebo jen takoví ti žvanilové, kteří si k vám zaručeně vždycky přisednou v hospodě, když se zrovna náramně bavíte, a začnou vám svoje myšlenky hustit do hlavy silou medvědí. Rozsah jejich vizí je od absolutní lásky všeho ke všemu, přes celoživotní šichtu mířící k pohodovému životu kdesi mezi Saturnem a Jupiterem, po přesvědčování o vyvolenosti každého, kdo obětuje svůj dům a mozek… Jejich záběr sahá skutečně do všech oblastí lidského žití. Na první pohled, dokud neotevřou tlamu, tak je často nepoznáte. Když ji potom otevřou, tak je to dost na obtíž a pokud navíc prokážete jistou míru empatie, tak se jich nezbavíte ani biolitem.

Ta třetí skupina, je mně osobně nejsympatičtější. To jsou lidé, kteří se rozhodli žít jinak, ale nemají potřebu to někomu za každou cenu cpát, vnucovat, nebo ho převracet na jejich styl života. Často svůj život spojují s co možná největší soběstačností a nezávislostí na současném systému. Jsou to lidé, kteří se svým způsobem života například vracejí k přírodě, lidé kteří žijí po způsobu lidí z deváteho století, odpírači plastů a všeho z ropy, nebo i přísní vegetariáni…. Takových možností je spousta, vyjmenoval jsem jen zlomek těch, které jsem za svůj život potkal. Jsou to většinou milí blázni a nebo naopak persony, které to mají všechno po svém v hlavě výborně srovnané, se kterými se dobře povídá a hlavně vedle nich mám pocit, že se mi nesnaží chápavým hovorem a nasloucháním příští minutu vnutit „Strážní věž“ a „Probuďte se“….
Když si to teď po sobě čtu, tak vidím, že by se to vlastně dalo rozdělit úplně jinak, jde o to, že se mi během jednoho dne podařilo potkat lidi z každé z výše uvedených skupin a bylo to občas dost na mrtvici. Když do vás takhle v tramvaji hustí jehovista svoje spasitelské žvásty. Potom rozhovor s chlapíkem, ze kterého se vyklube komanč rudější než přezrálá třešeň a nakonec večer strávený ve společnosti páru lidí, kteří hovoří o svém koníčku, ze kterého se stal životní styl. Mluví a ukazují své vlastnoručně utkané oděvy a recepty na středověkou stravu. Oba přitom normálně pracují a nikomu nic necpou, jen plánují, že se stanou soběstačnými ve všem a bude klid. Dávno pochopili, že řečmi svět nezmění… Jestli je to dobře, nebo ne, to těžko říct. Ale jsou to ti, kteří mají před svým prahem zameteno a to je důležitý.

Sám si vařím, sám si peru, ale bydlím s Fýtým…

2007-10-03T09:56:00.000+02:00

Nebudu otravovat s dlouhými unavujícími pasážemi o tom, jak to zase všechno klape, jak schne prádlo na sušáku, jaké je krásné babí léto a tak a pustím se přímo k jádru pudla. Ve svém staromládeneckém podnájemním bytě 2+1 bydlím s Fýtým. Kdo ho zná, ví své, kdo ne, jistě si ve svém okolí po mém vyprávění vybaví podobného člověka. Nebudu popírat, že naprosto stejně by mohl psát on o mně, ale já mám blog a po zkušenosti z minulého pátku i hroznou chuť vám o té lamě něco napsat. Příhod je mnoho, ale ta nejčerstvější souvisí právě s novou pračkou v našem bytě. Něco jsem vám o ní totiž neřekl. Ta bílá krabice sama o sobě je k praní naprosto nezpůsobilá. Musí se samozřejmě nejdříve zapojit do elektřiny. Ale to ještě není zdaleka vše. Ze zadní stěny jako choboty trčí dvě hadice. Jedna je určena k připojení na vodovod a druhá k tomu, aby špinavá voda mohla pěkně odtéct, v našem případě do vany. A teď už jistě všichni tušíte kam mířím. Jednou jsem si zase nic netuše naložil prádlo k očištění, nasypal prášek…, zapnul a šel se válet. Doby, kdy jsem to chodil každých pět minut jistit minuly, teď už vím, že vždycky všecko dobře dopadne. Ne však tentokrát, o nějaký čas dříve se sprchující Trávník totiž odstranil odpadovou hadici z vany a umístil ji nenápadně do kyblíku s chemikáliemi. Po kompletně proběhlém procesu jsem při cestě na záchod narazil v chodbě na divnou kaluž. Asi po třech vteřinách mi došlo, že kaluž se zřejmě musela odněkud objevit a koupelna byla jasná volba. Když jsem otevřel dveře čekal mne báječný pohled na souvislou hladinu vody, po níž se jako měňavky pohybovaly mastné fleky vyplavených chemikálií (diava na parkety, něco na mytí oken) Když mi to došlo, uvědomil jsem si také, že bydlíme ve druhém patře a tudíž zřejmě právě vyplavujeme souseda. Pochopte, jsem chlapec z vesnice a za dobu svého pobytu v městě jsem vyplavoval poprvé a tak jsem se této činnosti poněkud děsil. Fýtýho jsem vyřval a ten šel diplomaticky urovnávat spory k sousedům. Holé neštěstí zatím vytírala a Ctiborka se smála… A to je vlastně všecko. Mám za sebou první vytápění sousedů a byla to vlastně nádherná příležitost, abychom se všichni sešli a popovídali. Uvařil jsem večeři a načnul vínko…. Tak zase příště, až bude u nás třeba hořet na shledanou.

O agresivitě a jednom zlomeném malíčku

2007-09-26T00:55:00.000+02:00

Nikdy mne nenapadlo se zamyslet nad tím, kolik různých věcí, pohnutek, činností a tak dále nazýváme agresivními či agresivitou. Teď rozjímám společně se svým zlomeným malíčkem tady u Filipova notebooku a napadá mne spousta věcí. Ke zlomenému malíčku se ještě dostanu, ale začnu jinak. Je spousta věcí, které nazýváme agresivními a spousta lidí, o kterých si to myslíme. Je spousta činností, které jsou pro nás agresivní, stejně jako mnoho podnětů, které nás dráždí... Uvedu několik příkladů: Jdu po ulici a pozoruji svět kolem sebe. Projde kolem mne dívka, která je navoněna velice agresivní substancí, jež mi div nevypálí nosní sliznici. Nasnadě je, že potom mám sotva sílu se podívat za nositelkou onoho pachu. Pokud se přece jen otočím, vidím postavu navlečenou do agresivních barev, nejčastěji nepřirozeně růžový úsporný obleček. Raději odvrátím pohled a jdu dál. Ze všech stran na mne útočí agresivní reklamy: Kup si mne, jsem nejlepší... Jak jsi mohl přežít bez našeho pracího prášku? Ty ještě nepřebaluješ své dítě do našich plen? Jak je možné, že jíš obyčejnou stravu, když ta naše instantní nikdy nevytváří hrudky a chutná, jako by ji uvařila tvá babička? Kup si Volvo, je to dobré auto! Bída je levný!.. a tak dále a tak dále. Když je reklama v podobě letáků, ba i různých boardů, dá se to snést a ignorovat, ale když agresivně vstupuje do vaší mysli v podobě zvuků, které slyšíte kamkoli vstoupíte, v podobě barevných tramvají, reklamních agentů, kteří vám zastupují cestu, tak už se jen tak nevyhnete. Agresivní může být i například hudba, či zvuky. Vysoké či nízké tóny můžeme považovat za agresivní, pokud na nás působí ve chvíli, kdy nejsme schopni je ignorovat, nebo utéct jinam. Velice agresivní jsou každý rok například nové kmeny chřipkového viru, standardní očkování na ně nefunguje a klasické léky nezabírají. I jiné nemoci mívají agresivní průběh, se kterým si lékaři nevědí rady... Takový poštovní doručovatel zase často naráží na agresivního nejlepšího přítele člověka, který agresivně střeží páníčkův dům, nedbaje nutnosti pravidelného doručování periodik.

Možností a typů agresivity je mnoho, ovšem tou, která nám nejvíc otravuje život a nutí přemýšlet, je agresivita lidská, která se čas od času objevuje prakticky u každého, ale někteří jedinci jsou jejími nositeli po většinu času svého mrzkého života. Agresivní člověk může být anarchista, komunista, demokrat, otec od rodiny, matka od rodiny, zloděj, podnikatel, politik i ošetřovatelka dojnic. Agresivita podle mne nezávisí ani na společenském postavení, ani na vzdělání, na věku ani na profesi, ba dokonce ani na životní zkušenosti... Sám o sobě jsem si nikdy nemyslel, že bych mohl být agresivní a přesto se občas stane situace, kdy má člověk sto chutí někoho uškrtit, ukopat, zabít, zrušit a nebo na něj poslat mamku. Poslední dobou mi také čím dál víc vadí, když se někdo chová agresivně vůči někomu, kdo o to očividně nestojí, poněvadž je slabší, klidnější, no zkrátka o to nestojí. Začíná mi vadit, když někdo neumí pustit staršího sednout v tramvaji, vadí mi když se starší chová jako magor, když si sedne někomu takřka na klín, aniž by slušně požádal o místo.... Začíná mne iritovat, když si někdo vyskakuje na dívku či ženu. Chladným mne nenechá ani když si někdo, kdo je v přesile dovoluje na jednotlivce. Ale je fakt, že ještě o trošku víc mne v poslední době prudí schopnost davu vše bedlivě sledovat a přitom se tvářit neviditelně a nezúčastněně. Moc bych si přál, s podobnými věcmi se nesetkávat, ale vzhledem k tomu, že tupců kolem sebe máme moc a moc, tak je to přání nereálné. A tím taky tenhle divný článek zakončím. Píšu ho se zlomeným malíčkem. Malíček jsem si zlomil o nácka. Nácek se chtěl prát. Nácek si společně se svými deseti kamarády dovoloval na pět chlapů. Ti chlapi nic nevyprovokovali a vzhledem k tomu, že je znám, tak vím, že jsou to lidi v pohodě. Nácka jsem zahodil přes zábradlí. Vše se odehrálo na hokeji, kam chodím už 8 let a nikdy se nic nedělo. Jeden nácek byl odvezen s těžkým otřesem mozku do nemocnice. Druhý má ruku v sádře. Ostatní utekli a zraněné nechali na místě. Udělal bych to zase. Nikomu z nás se nic nestalo. Až na můj zlomený malíček, který jsem si způsobil někdy během oné agresivní euforie. A pak taky na ten pocit vinny, kterého se neumím zbavit, ačkoli vím, že to bylo dobře.... Jo a abych nezapomenul, pěkně hnusně agresivní dokáže být také hmyz, ještě že už je podzim a jim to chladno nesvědčí, na rozdíl od nácků naštěstí nenosí zimní oblečení...

Sám si vařím, sám si peru...

2007-09-20T22:20:00.001+02:00

O kousek dál, na jiném blogu kamaráda Josefa K. se můžete čas od času dočíst o jeho kulinářských pokusech, včetně jím objevených zaručených receptů. Já jsem se pod babiččinou taktovkou naučil vařit prakticky všechno, na co si vzpomenete již v útlém mládí a kdo někdy něco ochutnal, ten třeba i potvrdí, zda se ty moje blafy dají konzumovat, nebo nikoli. Jisté je, že pokud je komu, tak vařím velmi rád a často. Sám sebe ovšem většinou odbudu specialitami, jako jsou: Čínská polévka Yum Yum, párek na deset způsobů, vejce na deset způsobů, párek s vejci na tři způsoby, toast, utopenec, či nakládaný hermelín někde v knajpě... Prostě mne skutečně nebaví stát hodiny u plotny, jenom abych se sám najedl a pak ještě myl spoustu zapraseného nádobí... Nicméně hlady netrpím a myslím, že ani nikdy moc trpět nebudu, poněvadž nejsem ani trošku líný se najíst.
Jiná činnost obsažená v názvu tohoto článku pro mne byla ale dlouhá léta utrpením. Od jisté doby totiž z mého pronajatého bytu společně s mou dívkou odešla i pračka. Samozřejmě jsem oplakával odchod dívky a absence předmětů, které si po právu odnesla jsem nelitoval. Nicméně po nějakém čase logicky nastala situace, kdy bylo nutné pro nedostatek nositelných svršku vyřešit jejich očistu. Dlouhý čas jsem tak převážel oblečení k přátelům a zpět, jezdil třeba uprostřed týdne s krosnou a v lidech vzbuzoval pocit věčného trampa. Byla to činnost logisticky nejen náročná, ale také ne vždy proveditelná. Drobné a podstatně nejznečištěnější oblečení jsem pral doma v lavoru, jen to mýdlo s jelenem jsem si nikdy nekoupil.... No a v poslední době už jsem toho začal mít natolik plné zuby, že jsem se rozhodl pro čin nevídaný, totiž zakoupit si automatickou pračku. Zhruba tři dny jsem v kuse projížděl katalogy a nabídky všech internetových prodejen, porovnával ceny, zkoumal značky a recenze na ně. Zjišťoval kolik různých schopností a vlastností taková pračka může mít. Zvažoval, zda bude výhodnější plnění vrchní, nebo boční. Jestli je potřeba aby pračka ždímala na 1200 otáček, nebo stačí 1000, zda je lepší buben nerezový, nebo ze speciálního plastu. Propočítával průměrnou spotřebu vody na 5 kilogramů prádla.... Takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho. Každopádně jsem se dostal k velmi zajímavému poznatku, totiž že taková pračka je v internetovém obchodě zpravidla o několik desítek procent levnější, než v obchodě kamenném. Navíc internetové prodejny nabízejí dovoz zdarma a spoustu jiných výhod. Nevýhoda je, že čas onoho závozu nejde úplně přesně ovlivnit a dovolenou jsem si na to brát nejen nemohl, ale ani nechtěl. Takže zbývalo oslovit někoho známého, kdo by ji se mnou v některém skladu některého z oněch internetových obchodů vyzvedl. Tím pádem jsem musel vyloučit všechny obchody z Ostravy, Budějovic, Plzně a podobně, ačkoli byly mnohdy o nějakou tu stokorunu levnější. Nastalo další kalkulování, porovnávání značek... Po tomto několikadenním maratonu jsem se rozhodl pro jednu z nich. Na první pohled bílá krabice s několika tlačítky, na pohled druhý automatická pračka s mnoha funkcemi a skrytými schopnostmi... Stačilo zmáčknout tlačítko koupit a nastavit „vlastní odběr“ a nebylo cesty zpět. Během několika chvil mi z obchodu zavolali, že moje nová hračka bude připravena v pondělí k odběru. A tak jsem odvolal svou hodinu čínštiny, zavolal Blonďákovi, aby mne i s autem čekal na oné adrese, podepsal kupní smlouvu, naložil pračku a s pocitem nově nabitého majetku vyrazil k domovu. Cestou jsem ještě zakoupil další velmi potřebnou věc – Sušák na prádlo. (V Plusu za 200,-) Zapojit celý ten aparát už byla díky návodu hračka, navíc už jsem něco podobného kdysi dělal. Podrobné studium pracích programů mne i dostatečně teoreticky vybavilo pro samotný proces praní. S materiálem určeným k očistě také nebyl sebemenší problém, jen dát pozor, aby se bílé nepomíchalo s barevným, vyloučit nové kusy, aby náhodou neobarvily ty staré. (s tím naštěstí také nebyl příliš velký problém, neboť zase tak velký počet nových věcí nevlastním). Ještě doběhnout do obchodu pro nějaký ten prášek, případně aviváž... Nacpat prádlo do otvoru pro prádlo, nasypat dle návodu potřebné množství prášku do správného šuplíčku. Nastavit správný program. Zmáčknout start... a čekat. Pračka začala vydávat zvuky a já se na ní chodil co pět minut koukat, jestli je všechno v pořádku. Po dvou hodinách mi program skončil, dvířka se otevřela a z vlhkého prádla se linula nádherná vůně Orchidejí... Jasně, jsem z toho doslova vyplácaný, ale považte, kolik mi tato věc ušetří času, stresu a starostí... Právě teď už peru potřetí. Testuji praní bílého prádla a ani se na pračku nechodím dívat, neboť jí již věřím. A na závěr: Je bílá, má 1200 otáček, plní se předem a zbytek je v návodu.

Převzato - John Clees Američanům

2007-09-20T09:21:00.000+02:00

Já vím, je to blog a já sem cpu něco, co vůbec není moje, ale smiřte se s tím, že čas od času, když nebudu mít dostatek času sil a nálady plodit vlastní bludy a potkám blud cizí, ale podle mne opravdu velmi dobrý, tak ho sem šoupnu. A tenhle mne opravdu velmi pobavil...

Monthy Python's Američanům - John Clees
Oznámení o zrušení nezávislosti (od Johna Cleese - jednoho z členů skupiny Monty Pythons)

Občanům Spojených států amerických se na základě neschopnosti zvolit kompetentního prezidenta, a tudíž neschopnosti vládnout své zemi oznamuje,že se k dnešnímu datu ruší nezávislost USA. Její Veličenstvo královnaAlžběta II. se stává svrchovaným monarchou všech amerických států, území a dalších teritorií. Kromě Utahu, který se jí nelíbí. Váš nový premiér je TonyBlair (pro těch 97,85 procenta z vás, kteří doteď nevěděli, že za hranicemi vašich států jsou další země) a je pověřen jmenováním ministra pro Ameriku bez nutnosti dalších voleb. Kongres a Senát bude rozpuštěn. Příští rok sebude konat všeobecný průzkum, kolik z vás si toho všimlo. Na podporu vašeho začlenění pod britskou korunu vcházejí v platnost následující pravidla:

1. V Oxfordském slovníku angličtiny si vyhledejte slovo 'revocation'(=zrušení, původní název tohoto prohlášení je "Revocation of Independence).Poté si vyhledejte 'aluminium'. Podívejte se na správnou výslovnost těchto slov. Užasnete, jak špatně je vyslovujete. Do slov jako 'favour' a'neighbour' bude vráceno písmeno 'U', které vynecháváte jen z důvodu lenosti. Stejně tak se naučíte psát 'doughnut', aniž byste půlku písmen vynechali. Ukončíte svůj milostný poměr s písmenem 'Z' (to se, víte,vyslovuje 'zet', nikoliv 'zí') a přípona 'ize' bude nahrazena 'ise'. Naučíte se, že přípona 'burgh' se vyslovuje 'burra', viz Edinburgh. Jestliže nezvládnete správnou výslovnost, můžete si spokojeně přejmenovat Pittsburgh na Pittsberg. Všeobecně je zapotřebí, abyste pozvedli svou slovní zásobu na přijatelnou úroveň. Termín 'slovní zásoba' si prosím dohledejte. Používání dvaceti sedmi slov prokládaných doplňkovými zvuky jako 'žejo' a 'é' je nepřípustnou a neefektivní formou komunikace. Termín 'neefektivní' si dohledejte. V pořadu Jerryho Springera nebude žádné vypípávání. Jestliže nejste dost staří, abyste vydrželi sprostá slova,nemáte takové pořady dělat. Až si rozšíříte slovní zásobu, nebudete sprostá slova potřebovat tak často.

2. Neexistuje nic jako 'americká angličtina'. Microsoftu to za vás oznámíme sami. Jejich kontrola pravopisu dozná změn, aby byla schopna zvládnout návrat písmene 'U' a přípony 'ise'.

3. Měli byste se naučit rozlišovat anglické a australské přízvuky. Opravdu to není tak těžké. Anglický přízvuk se neomezuje jen na londýnskou angličtinu, spisovnou a manchesterskou (pečovatelka Daphne v americkém TV seriálu Frasier). Stejně tak se budete muset naučit rozumět regionálním přízvukům - skotské televizní inscenace jako Inspektor Taggart už nebudou titulkované. Když už mluvíme o regionech, musíte si zapamatovat, že neexistuje žádný Devonshire. Toto hrabství se jmenuje 'Devon'. Pokud trváte na jménu Devonshire, všem americkým státům přibude přípona 'shire',například Texasshire, Floridashire, Louisianashire.

4. Hollywood bude čas od času muset obsazovat anglické herce do pozitivních rolí. Hollywood bude muset obsazovat do rolí Angličanů anglické herce. Britské komediální seriály jako Nevychovaní muži nebo Červený trpaslík se nebudou přetáčet s jiným obsazením a zmírněnými vtipy pro přihlouplé americké diváky, kteří nedokáží zvládnout vtipnost občasné politické nekorektnosti.

5. Měli byste se znovu naučit vaši původní hymnu, 'God save the Queen', ale až poté, co zvládnete bod číslo 1. Nechceme, aby vás už v polovině její text zmátl natolik, že byste to vzdali.

6. Měli byste přestat hrát hru, které říkáte 'americký fotbal'. Je jen jeden fotbal. To, čemu říkáte americký fotbal, je dost mizerná hra. Těch 2,15 procenta z vás, kteří zaregistrovali, že existuje svět mimo vaše hranice, si mohli všimnout, že americký fotbal nikdo jiný nehraje. Nebudete ho nadále smět hrát, místo toho budete moci hrát opravdový fotbal. Ze začátku by bylo ideální, kdybyste ho hráli s dívčími týmy, je to těžká hra. Ti nejodvážnější z vás budou moci, za nějaký čas, hrát rugby (které je americkému 'fotbalu'dost podobné, ale nejsou v něm pauzy na odpočinek každých dvacet vteřin a nenosí se v něm kompletní kevlarová brnění jako banda srabů). Doufáme, že vroce 2008 dáme dohromady alespoň jeden tým pro sedmičkové ragby(pozn.překladatele - hraje jen 7 hráčů místo 15 a poločas má 7 minut místo 40). Přestanete hrát baseball. Je nesmyslné, aby nějaká hra měla světový šampionát, když se hraje jen v Americe. Protože jen 2,15 procenta z vás ví, že existuje svět mimo Ameriku, je tato chyba nicméně pochopitelná. Místo baseballu můžete hrát dětskou a dívčí hru 'rounders', což je baseball bez týmového striptýzu, přerostlých rukavic, sběratelských kartiček a hotdogů.

7. Bude zakázáno vlastnit nebo nosit u sebe zbraň. Nebudete smět vlastnit nebo nosit u sebe nic nebezpečnějšího než je škrabka na brambory. Protože nevěříme, že máte dost rozumu na to zvládnout potenciálně nebezpečnou věc,budete muset mít zvláštní povolení, budete-li chtít škrabku na brambory nosit veřejně.

8. Den nezávislosti, 4. červenec, se ruší jako státní svátek. Místo něj se zavádí nový státní svátek, ovšem platný pouze v Anglii. Bude 2. listopadu (den prezidentských voleb v USA) a bude se jmenovat Den nerozhodnosti.

9. Tímto se zakazuje provoz všech amerických automobilů. Jsou to šunky a jeto pro vaše dobro. Až vám ukážeme německá auta, pochopíte, o čem mluvíme.Všechny křižovatky budou přebudovány na kruhové objezdy. S okamžitou platností je nařízeno jezdit vlevo. Stejně tak je okamžitě nařízeno používat metrický systém. Bez použití převodních tabulek. Kruhové objezdy a metrický systém vám pomohou pochopit britský smysl pro humor.

10. Naučíte se dělat opravdové smažené brambory. To, čemu říkáte francouzské hranolky, nejsou pravé smažené brambory. Hranolky nejsou ani francouzské, jsou belgické, i když 97.85 procent z vás (včetně toho, kdo objevil na návštěvě v Evropě hranolky) o Belgii nikdy neslyšelo. To, čemu říkáte smažené brambory, jsou správně brambůrky. Skutečné smažené brambory jsou silné a smažené v tuku. Obvyklým doplňkem ke smaženým bramborům je pivo.

11. Jako symbol pokání se bude do každého čaje uvařeného na území Massachusetts přidávat pět gramů mořské soli, do čaje uvařeného na území města Boston pak dvojnásobek. (odkaz na tzv. "Boston Tea Party", hození lodní zásilky čaje z Británie do moře, kterážto rebelie signalizovala počátek americké války o nezávislost)

12. Tomu studenému, nechutnému čemusi, kterému vytrvale říkáte 'pivo', se ve skutečnosti vůbec neříká pivo, ale ležák. Od 1. listopadu se výraz 'pivo'používá jen pro původní britské hořké pivo, a evropské známé a slavné značky piv budou označovány jako 'ležák'. Kapaliny dříve známé jako 'americké pivo' budou od nynějška označovány jako 'skoro zmrzlá komáří moč', kromě produktů firmy American Budweiser, jejichž výrobky budou označovány jako 'slabá, skoro zmrzlá komáří moč'. Pak bude moci skutečná firma Budweiser (vyrábějící pivo už zhruba 1000 let v Českych Budejovicich, v České republice) prodávat svoje výrobky bez rizika matení zákazníka.

13. Od 10. listopadu se srovnají ceny benzínu (nebo 'paliva', jak můžete ještě do 1. dubna 2008 benzín dál označovat) mezi bývalými Spojenými státy a Spojeným královstvím. Spojené království srovná svoje ceny benzínu na úroveň cen bývalých Spojených států, a bývalé Spojené státy srovnají na oplátku svoje ceny na úroveň původních cen ve Spojeném království (zhruba šest dolarů za americký galon - zvykněte si na to).

14. Naučíte se řešit osobní problémy bez použití zbraní, právníků nebo terapeutů. Skutečnost, že potřebujete tolik právníků a terapeutů, ukazuje na to, že nejste dostatečně dospělí na to, abyste byli nezávislí. Zbraně mohou vlastnit jen dospělí. Jestliže nejste dost dospělí na to, abyste si vyřešili problémy, aniž byste někoho žalovali nebo bez rozhovorů s terapeutem, nejste dost dospělí na to, abyste vlastnili zbraň.

15. Řekněte nám prosím, kdo zabil JFK, leze nám to na mozek.

Tak jsem si založil blog

2007-09-19T18:09:00.000+02:00

Je to teď v módě a já mám pořád tendence nějaké ty bludy pouštět do světa. Na expudici, potažmo špunt, se mé niterní pochody zcela nehodí a tak jsem se po vzoru pánů Disparityho a Josefa K (Hospodin a Mongol) rozhodl založit svůj vlastní blog, kam pokud bude jen trochu času, budu přispívat všemožnostmi ze svého poťouchlého života. Už teď mám v rukávu několikero námětů… Jenže času zatím není tolik kolik bych si představoval a tak témata jako: Jak jsem si koupil pračku, Pojednání o Prochorově profesním životě, Mé scénáristické okénko, atd… budou zveřejňována postupně, vždy jak mi to čas, nervy, střízlivost, CK Špunt, počasí,… dovolí. Kdybych psal opravdu velký bludy, tak mi to napište a já si to přečtu. Budu se těšit na vaši návštěvu. A abych nezapomněl, adresa blogu je: http://vzduchie.blogspot.com/