Takže nastalo období změn. Poslední den jsem za sebou s radostným výkřikem ve velice uvolněném výskoku zanechal brány škodovky a hned následující den už vykládal svých pět švestek na nový pracovní stůl v novém podniku… Bohužel uvolněný výskok skončil pádem na kolena… Když už jsem za relativně mrzký peníz (doufaje, že časem se vše v dobré obrátí) trávil v práci 14 hodin denně včetně minimálně jednoho z víkendových dní, bez nároku na placený přesčas a podobně, utekl jsem z boje dřív, než opravdu začal a ozkoušel si, jaké to je, podat výpověď ve zkušební době bez udání důvodu.
Ráno byla výpověď podána a ještě ten den odpoledne jsem nastoupil do Prahy do další práce… Bez požadavků, bez pečlivého vybírání, hlavně rychle pryč ze zaměstnání, které se závratnou rychlostí přeměnilo v nechtěné bydliště… A jak se říká, nic se nemá uspěchat! A velmi často to také platí. Útěk mne dovedl do firmy, kde byl velmi malý prostor k jakékoli seberealizaci. 8-10 hodin strávených u počítače při obsluze po domácku stavěného operačního systému. Přijmout objednávku, zadat objednávku, zkontrolovat plnění objednávky, zatelefonovat navazujícímu článku, zatelefonovat zákazníkovi, vyfakturovat objednávku, zaarchivovat objednávku… Tento každodenní koloběh občas okořeněný hádkou se zákazníkem který není schopen pochopit, že kvůli tajfunu v čínském moři jeho zcela kvalitní čínské elektrické nože na kukuřičný chleba dorazí o několik dní později, byl po čase opět značně únavný. Jsem člověk, který potřebuje kreativitu a pestrost, třeba i náročné řešení různých situací. Nikoliv však pět dní v týdnu od rána do večera od A do Z to samé. Uplynul tedy sotva půlrok a vítr změny zavál opět do mých zad. Tentokrát jsem se nijak neunáhloval a když mi po několika pohovorech známý nabídl možnost přijmout pozici vedoucího dopravy a vozového parku v jisté stavební firmě, navíc v Poděbradech, ani chvilku jsem neváhal. Pracovní doba končící takřka striktně v 15:00, pracoviště od domova vzdálené 13 km… To byly argumenty, které hovořily pro tak silně, že jsem přijal i nabídku relativně velmi nízkého platu při nástupu s velice přesvědčivým příslibem jeho rapidního zvýšení po zkušební době. Tři měsíce utekly jako voda a místo smlouvy na neurčito a zvýšení platu přišlo prodloužení zkušební doby o 5 měsíců a nulové navýšení. Byl jsem však velice srdečně pochválen a povzbuzován k vyhlídce na konec června. Těch pět měsíců jsem beze zbytku využil k veškerému možnému zvýšení své kvalifikace a podobně, stále chválen leč stále za plat podobný platu uklízečky v supermarketu (přeháním, ale ne zase tak moc). Pak v Květnu přišla zpráva o tom, že se na svět připravuje nový člověk a to shodou okolností můj potomek a já si uvědomil, že na můj soukromý život mi plat sice stačí, ne však na to, abych důstojně zabezpečil rodinu. A vzhledem k tomu, že rodinu uživit chci, napjatě jsem očekával konec června a ono slibované odkládané rapidní zvýšení platu. Z textu je nasnadě, jak to celé dopadlo. Přišel konec června a s ním takové zvláštní tanečky mezi vedením firmy a mou osobou, až mi na stole k podpisu přistála se slovy díků smlouva nová, avšak něco na ní nehrálo.. Onen „rapidní“ nárůst totiž nepokryl ani částku, o kterou se mi zvýšil nájem v bytě. S touto variantou jsem tak trošku naneštěstí počítal, doufaje však, že na ní přece jen nedojde. Došlo.
Upřímně řečeno jsem už docela utahaný ze změn zaměstnání, poznávání nových kolegů, nových firemních zvyklostí a celého toho kolotoče. Upřímně řečeno nejradši bych našel místo, kde ze sebe člověk nemusí dělat naprostého kreténa za almužnu, nebo kam se nemusí stěhovat na 20 hodin denně. Chápu, všude je chleba o dvou kůrkách, ale proč na mne sakra vždycky vyjde ta spálená? Třeba je to jenom můj subjektivní pocit a i vy máte štěstí (smůlu) na podobné žumpy a dna, ale stále doufám, že se to jednou zlomí. Nicméně počtvrté ve dvou letech dávám výpověď. Což se mimochodem opravdu skvěle vyjímá na životopisu a předpokládám, že mne každý velmi rád zaměstná, když si představí, že mu zase za půl roku ukážu záda. To sice nemám ani v nejmenším v plánu, ale nechat si kálet na hlavu, nebo se stát otrokem za hrstičku rýže vážně nemám zapotřebí…
Na závěr tedy použiji frázi kolegy Disparity, který práci shání již o něco déle: „Kdybyste někdo nabízel skvěle placenou práci, ve které bych nemusel nic dělat, neváhejte a ozvěte se! Doporučují mě čtyři dentisti z pěti.“